České národní listy

Od pangermánské Německé národně socialistické dělnické strany, DNSAP, k  Sudetoněmecké straně, SdP

Narůstající radikalizace sudetoněmeckých nacistických a nacionálních sil v  ČSR vyvolávala odpor veřejnosti. Když hrozil zákaz DNSAP, zvažovali její předáci další postup a připravovali koncepce politické záchrany. Východisko bylo nalezeno v založení nové, nástupnické organizace, která umožnila podchytit – zachránit členskou základnu. Došli k závěru, že k překonání nedůvěry státu musí tato organizace vyhlásit loajalitu vůči Československu.

Nová organizace předpokládala také nové a nezkompromitované vedoucí činitele. Zde se nabízel turnerský svaz a jeho vedoucí Konrad Henlein. Na turnerské slavnosti v červnu 1933 byl již K. Henlein představen jako nový sudetoněmecký vůdce. Po řadě jednání představitelů DNSAP a DNP s Henleinem došlo 20. září v Chebu ke schůzi, na níž byla přijata výzva pod názvem “Všem sudetským Němcům!” Deklarovala založení Sudetoněmecké vlastenecké fronty – SHF. Výzva byla publikována následující den v německých listech. Dokument obsahuje tezi o překonání stranictví a třídního boje ve prospěch německého “národního společenství”, výzvu k jednotnému politickému vedení “sudetoněmeckého kmene”[1] a ustanovení o výstavbě Sudetoněmecké vlastenecké fronty na stavovském základě.

V duchu cílevědomě zkreslující a lživé propagandy se neslo také prohlášení tiskového střediska SHF, publikované v tisku 4. října 1933. Jeho obsahem je: Založení SHF bylo osobní iniciativou K. Henleina; dále prohlášení, že zveřejněné zásady jsou v rozporu s názory, které hlásaly rozpuštěné nacionální strany; je odmítáno obvinění, že SHF je krycí organizací pro DNSAP.

Všechny pokusy státní moci zasáhnout proti SHF jako krycí organizaci nacismu a iredenty, kdy byli pro podezření z protistátní činnosti zatčeni kromě jiných Brand, Sebekovsky, Kőllner a Kundt, ztroskotaly díky podpoře, kterou henleinovcům poskytovali čeští agrárníci. (Hruška, E.: Pohoří divočáků, s. 52.)

Činnost henleinovského hnutí financovali jednotlivci i různé domácí i zahraniční instituce. Trvalou finanční podporu poskytoval Úvěrový ústav Němců – největší německý peněžní ústav v ČSR. Pečlivě tajené byly sponzorské dary sudetoněmeckých podnikatelů. Citlivou otázkou bylo pro henleinovce získávání finanční podpory z Německa. Peníze poskytovaly instituce založené pro ovlivňování německých menšin v intencích velkoněmecké politiky, dále pak říšskoněmecké ministerstvo vnitra, propagandy a zahraničí. Německé ministerstvo zahraničí převedlo do volebního fondu SHF v roce 1935 300 tisíc říšských marek. (Hruška, E.: Pohoří divočáků, s. 53 – 54.)

Prostředky získané jak od domácích příznivců, tak z Německa výrazně zvýhodňovaly SHF oproti jiným politickým stranám v ČSR a umožňovaly mu uskutečňovat protičeskoslovenskou činnost. Hnutí SHF mělo v roce 1934 85 tisíc členů sdružených v 515 organizacích a stalo se nejsilnější německou politickou stranou v ČSR.

Slovní projevy loajality vůči ČSR byly pro K. Henleina vždy jen lživým taktickým manévrem a maskováním skutečného charakteru a cílů SHF. V agrárnickém listu Večer 21. října 1934 prohlašuje: “Říkám jasně, že jsem nikdy neměl a nemám nic společného s hitlerismem. Německý nacionální socialismus pro nás končí na hranicích, stejně jako tam končí SHF. Nejsme pokračováním Krebsovy strany.…”

Před parlamentními volbami bylo nutné uměle vytvořit demokratický obraz tohoto hnutí. Aby vedení SHF zabránilo zámince k zákazu hnutí, rozhodlo o změně názvu na Sudetoněmeckou stranu (SdP).

V parlamentních volbách v květnu 1935 získala SdP 1 249 497 hlasů a 44 mandátů v poslanecké sněmovně. Volilo ji téměř 70 % československých Němců. Tím SdP prokázala, že ovládla německou menšinu v ČSR. (Hruška, E.: Pohoří divočáků, s. 52 -53.)

ČSR se od roku 1933 stala významným mezinárodním činitelem. Jedním z důvodů byla skutečnost, že poskytovala politický azyl emigrantům prchajícím z Německa před nacistickou diktaturou. Německá inteligence, kulturní pracovníci, vědci, umělci, spisovatelé byli přijímáni na území republiky, byli chráněni před zásahy nacistů tím, že jim bylo poskytováno československé státní občanství. (Na příklad Thomas a Heinrich Mannové a další.)

Politické zaměření německých emigrantů přicházejících do ČSR bylo značně různorodé. Československo se dočasně stalo azylem protihitlerovské opozice v nacistické straně v čele s O. Strasserem. Pod jeho vedením působila v republice černá vysílačka řízená Ing. Formisem. Do ČSR prchali představitelé německých politických stran, německých katolických a občanských skupin. Celé vedení německé sociálnědemokratické strany přesídlilo do Prahy a pokračovalo ve své politické činnosti. V republice nalezli přijetí a ochranu i němečtí komunisté.

Německým emigrantům se dostávalo podpory ze strany československé vlády a od nejrůznějších organizací a spolků. Československá nakladatelství vydávala práce německých pokrokových spisovatelů, vycházela celá řada protifašistických časopisů. Byly organizovány akce solidarity s německými antifašisty za záchranu politických vězňů. Komunistická strana vedla akci za propuštění E. Thälmanna a byla páteří boje za osvobození Jiřího Dimitrova na podzim 1933.

Protifašistických akcí se zúčastnili lidé různého politického přesvědčení, které spojoval odpor proti nacismu a jeho krvavé brutalitě. V únoru 1934 po krvavém potlačení dělnického hnutí Dolfusovou vládou v Rakousku se k emigrantskému proudu z Německa připojila skupina levicově orientovaných sociálních demokratů z Rakouska v čele s O. Bauerem. (Tato skupina vedla v letech 1918 – 1919 rakouskou protičeskou politiku.)

Přítomnost německých a rakouských emigrantů a rozvíjející se boj za jejich ochranu ovlivňovaly a aktivizovaly antifašistické, demokratické a revoluční síly v republice. Výrazně působily na jejich vývoj. Vedly také k prudkému střetávání s fašistickým Německem, které v poskytování práva azylu vidělo politickou akci proti sobě. Snažili se tomu zabránit jednak desítkami diplomatických nót a osobních protestů proti činnosti emigrace na území republiky, jednak sahali k typickým nacistickým metodám. Jednou z nich bylo vysílání agentů a vrahů, jejichž úkolem bylo “zneškodnit” nepohodlné emigranty. (Příkladem je zavraždění profesora Lessinga v Mariánských Lázních a také inženýra Formise a likvidace jeho vysílačky.)

V průběhu roku 1935 došlo za neustále se vyhrocující mezinárodní i vnitřní situace ke střetnutí mezi různými politickými proudy. V předvolební kampani do parlamentu se vyhrotily dvě linie. Jedna usilovala o udržení demokratické formy státu a o realizaci zahraniční politiky opřené o bezpečnostní systém, jehož základem by byla francouzsko-sovětsko-československá spolupráce. Druhá směřovala proti vnitřní demokracii a usilovala o novou orientaci československé zahraniční politiky podle charakteru skupin buď na Německo, nebo na Itálii. Linie mezi těmito proudy byla dána blokem vládních stran a blokem protivládní opozice. Prostředníka a spojovací článek mezi nimi tvořila nejsilnější česká strana – agrární. Její politika kolísání a kompromisů byla velikým vnitřním nebezpečím. To se projevilo v dalším vývoji  Henleinovy strany. V Henleinově hnutí ovládli vedoucí postavení nacisté z bývalé DNSAP, bezprostředně spojení s nacistickým hnutím v Německu. Za všestranné podpory z Německa vedli předvolební kampaň. Své úsilí zaměřili k rozbití německých aktivistických stran, podílejících se ve vládě republiky. Z hlediska svých cílů usilovali o ovládnutí německých politických stran, aby se stali jediným politickým reprezentantem německé menšiny v ČSR. Rostoucí pozice SHF (později přejmenovaného na SdP) a rozklad německých aktivistických stran nutily český politický tábor k řešení.

Historie zrady - vyškovský německý jazykový ostrůvek1918 -1946, PhDr. Václav Šůstek, CSc.