České národní listy

Od Hronu k Vltavě VI

Prof. PhDr. Vojtěch Žampach, CSc.

Podíl 2. ukrajinského frontu Rudé armády na osvobození Československa

Cesta rumunské armády k Brnu byla velice spletitá. Starší lidé pamatovali, že Rumunsko před druhou světovou válkou bylo spojeneckým státem v rámci Malé dohody (ČSR, Rumunsko, Jugoslávie), a že naše i rumunská armáda pořádaly společné vojenské manévry a rumunští politikové bývali u nás vítanými hosty. Všechno se ale změnilo po Mnichovu 1938 a vypuknutím války 1. září 1939. Z rumunské politiky byli vytlačeni stoupenci odporu proti hitlerovskému Německu a jejich místo zaujal náčelník železných gard a "náčelník státu", fašista maršál Ion Antonescu. Zfašizované Rumunsko se od prvního dne přepadení SSSR Německem, od 22. 6. 1941, podílelo na bojích na východní frontě. Teprve v důsledku vojenské porážky a domácího antifašistického povstání ukončilo 24. 8. 1944 bojové akce po boku Německa a požádalo o přiměří. Kapitulaci podepsalo v Moskvě vůči všem členům Velké Trojky (SSSR, V. Británie, USA) dne 12. 9. 1944. Jednou z kapitulačních podmínek bylo ustanovení, že se Rumunsko silami 12 (později 17) divizí zúčastní boje proti Německu po boku Rudé armády. Rumunská armáda v následujícím období prošla v bojích Maďarskem a od 18. prosince se začala podílet na osvobozování Slovenska.

V době, kdy rumunští vojáci překonávali Bílé Karpaty a vstupovali na východní Moravu, vytvářely dvě samostatné vševojskové armády. 1. rumunské armádě velel sborový generál Vasile Atanasiu a 4. armádě sborový generál Nicolae Dascalescu. Obě byly operativně začleněny do 2. ukrajinského frontu maršála Malinovského. První byla podřazena 53. sovětské armádě a bojovala na jejím pravém boku. Čtvrtá armáda bojovala v sestavě 40. sovětské armády, a to na jejím levém boku, takže obě rumunské armády postupovaly pospolu a osou jejich postupu bylo rozmezí mezi 53. a 40. armádou. V několika posledních letech zdůrazňují brněnská media zásadní podíl rumunských armád na osvobození Brna a nechybí ani vyjádření, že při tom padlo v Brně víc Rumunů než Sovětů. O tom, kde 27. dubna 1945, den po osvobození města, stály rumunské formace, nás informují operační svodky pro štáb 2. UF. Podle nich 4. rumunská armáda pravým křídlem stále ještě bojovala na Slovensku přibližně na čáře Čičmany-Zliechov-Trenčanská Teplá-Opatové a na Moravu přecházela v prostoru Lopeníku. Dál její postavení lemovala Březová pod Lopeníkem, Bánov, Uherský Brod, Vlčnov, Dolní Němčí a končila východně od Suchova.

A právě tam, východně od Suchova, začínalo bojové pásmo 53. sovětské armády a tím také 1. armády rumunské. Její bojovou linii vyznačovala místa Suchov-Lipov-Blatnice-Moravský Písek, Vracov-Kyjov (jih) a Stavěšice. Je vyloučeno, že by 26. dubna 1945 bojovala v městě Brně jakákoliv rumunská vojenská část a tudíž zde v tento den nemohla mít ztráty na životech svých vojáků. Nebudeme-li uvádět účast Rumunů v bojích o Ořechov u Brna anebo v Brně samém, neznamená to umenšování zásluh rumunských armád za osvobozeni podstatné části Moravy. První rumunští vojáci se přiblížili k severním okrajům Brna (Řečkovice) 5. května 1945 aby po příjezdu dalších vystřídali v noci ze 6. na 7. května jednotky 53. armády, která jak už víme, byla na přesunu západně od Brna do nového bojového uskupení. Nová postavení zaujímali Rumuni po náročných a vyčerpávajících pochodech, někdy dorazili později než se předpokládalo a některé části stanovený úkol v této vypjaté situaci už ani nestihly.

Rumunská linie severně od Brna probíhala od Obory (mimo) na východ a vyznačovala je tato místa: Rozdrojovice, Ivanovice, Mokrá Hora, Jehnice, Jezera, stanice Babice, Babice. Už 7. května začaly pronásledovat ustupující německé vojsko a svůj postup 1. rumunská armáda ukončila v prostoru soustředění jižně od Havlíčkova Brodu a 4. armáda v okruhu Žďár n. S., Bystřice n. P. a Nové Město na Moravě.

Jiskry a plameny českého národního povstání

 Všechny hlavní proudy domácího národně osvobozeneckého úsilí protihitlerovské okupaci se programově shodovaly na potřebě připravit na závěr války vyústění odboje v lidové české národní povstání. Představy o jeho podobě vyvolávaly sice mezi účastníky rezistence nejrůznější úvahy a nejednou dokonce i spory a roztržky, avšak v jednom panovala převažující shoda: povstání má naději na úspěch jen tehdy, bude-li buď reagovat na předpokládaný krizový rozpad nacistické moci v Německu, nebo vypukne-li v koordinaci s postupem vítězících spojeneckých armád na našem území. Jarní ofenzíva Rudé armády a postup 2. a 4. ukrajinského frontu na Moravu postavily domácí odboj před neodkladné rozhodnutí: nastávají předpokládané podmínky pro povstání? Jestli ano, pak bylo nutné bezprostředně rozhodovat o jeho vedení, výzbroji, taktice, o kontaktech na zahraničí ohledně slibovaných dodávek zbraní a mnoho jiného. Nastal čas konfrontaci mezi představami a skutečností.

Pod vlivem nepodložených zpráv o kapitulaci Německa došlo 1. května 1945 k povstání v Přerově. Předpokládané spojení s Rudou armádou nebylo navázáno a protože chybělo jednotné řízení akcí, postupovaly oddělené skupiny povstalců podle vlastního uvážení. Jedni začali jednat s německou posádkou o složení zbraní, jiní, především železničáři, vstoupily do otevřeného boje, zatímco další spoléhali na účast partyzánů, o níž nikdo nic určitého nevěděl. Z ilegality vystoupil ONV a rokoval s okresním hejtmanem dr. Krautem o předání správních úřadů, avšak nedokázal ho revolučním právem sesadit. Přerovským občanům nechybělo odhodlání a statečnost, zaslouží si za ně uznání a poctu. Povstání vypuklo spontánně, převalilo se městem i okolím jako nezadržitelná vlna, která po svém opadnutí příliš obnažila všechny slabiny několikahodinového boje.

Po zprávách o tom, že kapitulace je iluzí, bojová aktivita ve městě ochabovala. V souvislosti s ústupem povstání narůstalo otřesené sebevědomí Němců. Před večerem dal dr. Kraut internovat osoby zastižené na radnici. Lidé zadržení na náměstí byli uvězněni jako rukojmí v budově gymnázia a Hitlerových kasárnách. V ulicích pokračují razie na osoby podezřelé z účasti na ozbrojených akcích. Poslední známky odporu zmrazí vyhlášené stanné právo. Druhé dějství přerovského dramatu se začne odvíjet na úplně protilehlém okraji Moravy, v Jihlavě. Krátce po půlnoci z 1. na 2. květen 1945 vyburcuje tamní služebnu gestapa naléhavý telefonát z Prahy. Volá osobně státní ministr pro protektorát K. H. Frank a žádá k telefonu nejmocnějšího policejního představitele na Moravě Komandéra bezpečnostní policie Maxe Rausche, který je tam ubytován po útěku z Brna. Frank mu zle vyčinil za to, že mu dosud nic nehlásil o událostech v Přerově a nařídil mu, aby okamžitě odjel na místo povstání a bez pardonu ztrestal zadržené faktory odboje.

Bezprostředně po rozhovoru se vydává Rausch na cestu. Kromě nezbytného doprovodu bere s sebou ještě SS-Hauptsturmführera a kriminálního radu Otto Koslowského. Do Přerova jedou objížďkou přes Svitavy a na místo dorazí na úsvitu 2. května. Zde především pokáral vedoucího přerovského gestapa Karl Streita (1898) za včerejší nerozhodné počínání a pohrozil mu vojenským polním soudem. Pak ho ostentativně nechal stranou své pozornosti. Na jeho místo už v noci telefonicky povolal Richarda Heidana (1893), šéfa gestapa v Olomouci a deset jeho policejních úředníků. Notně podnapilý Rausch vyslechl stručné hlášení o situaci ve městě, letmo prohlédl zápisy o výslechu nejexponovanějších zajatých osob a pak jménem pomyslného stanného soudu vynesl ortel smrti nad 21 povstalci. Během svého pobytu v Přerově dal Rausch vytisknout svou vlastní vyhlášku o stanném soudu a výjimečně dal vytisknout pod ni v celém znění svou funkci - Komandeur der Sicherheitspolizei, takže o zodpovědné osobě netřeba pochybovat. Na Moravě byl pouze jediný muž zastávající tuto funkci. Bylo to ale zcela neobvyklé, protože v jiných případech se kryl za označení - Ortskommandant.

Předurčené na smrt, o nějakém soudu nelze hovořit, převezlo olomoucké gestapo na střelnici v Lazcích u Olomouce a tam je i s dvěma dalšími muži, kteří měli připravit hrobovou jámu, postřílelo. Jen s malým odstupem odjížděli také do Olomouce Rausch a Koslowski. Tam přijali hlášení o provedení exekuce, přenocovali v kasárnách a ráno 3. května  odjeli do Litovle. V průběhu dne zaplavily litovelský okres vyhlášky o stanném právu, podepsané obligátním Ortskommandant(em). Ať už podrobnosti byly jakékoliv, v daném dni v Litovli rozhodoval Rausch. Do rajónu okresu a tím i do pásma vyhlášeného stanného práva náležel hrad Bouzov, kolem kterého se v prvních květnových dnech dělo mnoho mimořádného. Dne 2. května opouští hrad zvláštní 22 členné komando SS-Untersturmführer(a) Hoffmanna, údajně pověřené ochranou hradu. Hned následující den odchází poslední zaměstnanci ze správy hradu. Vše probíhá rázně jak podle rozkazu. Už v této době však k Bouzovu míří početné protipartizánské komando SS-Obrsturmführer(a) Egona Lüdemanna (1910). Je součástí 43. oddílu pro zvláštní použití, jemuž velí muž s akademickým vzděláním dr. Werner Brandt, současně inspektor všech ostatních oddílů pro zvláštní použití (ZbV-Kommandos). Bezprostředně podléhá Max Rauschovi a je vyloučeno, že by cokoliv Ludemann podnikal bez vědomí obou těchto svých šéfů.

Lüdemann jede na Bouzov, je to jediná spolehlivá základna poblíž okresního města a samozřejmě už také v okruhu stanného práva. Všichni uvedení velitelé jsou si dobře vědomi toho, že silnice Přerov-Olomouc-Litovel a dál na Svitavy je v dané době hlavní spojnicí mezi východní a západní Moravou a vyžaduje zvláštní ochranu. Současně jsou všichni specialisty na boj s partyzány, o jejichž výskytu a pohybu jsou dobře informováni už z dřívějších hlášení. Vědí také o přepadech u Hádkova mostu v serpentině jako stvořené pro partyzánskou aktivitu.

Rauschova přítomnost v kraji umožňovala rychlou dohodu na odstrašující protipartizánské akci, kterou přisoudí k provedení Ludemannovu oddílu. Metoda byla známá a osvědčená, hrdlořezům z protipartyzánského komanda nebyla třeba nic dlouho vysvětlovat. Spočívala v infiltraci provokatérů do partyzánských řad, vylákání partyzánů na příhodná místa a tam jejich vydání nacistickému oddílu pro zvláštní použití k záhubě. S takovým zadáním jel Ludemann k Bouzovu. Kdyby v určeném prostoru nenašel dost drastické podmínky a okolnosti pro trestní akci, vezl s sebou pro všechny případy osm rukojmí, jejichž vhodně naaranžovaná likvidace by mohla dostatečně navodit záminku k teroristickému zásahu. Mimoto měl k dispozici skupinu národně deklasovaných Ukrajinců a Rusů vycvičených v přípravě lstivých léček.

Záhy po příjezdu na hrad 4. května 1945, vyslal Ludemann k večeru do terénu tři skupiny protipartizánských provokatérů. První vedl příslušník ukrajinské SS-formace Nikolaj Sivolov, který směřoval k Javořičku, Druhou skupinu vedl provokatér Jakov a třetí Alex. Měli za úkol "prověřit terén a pracovati podle svých osvědčených způsobů". Co tím bylo míněno je zřejmé z předchozích řádků. V průběhu "prověřování terénu" narazily na dosud podrobněji neidentifikovanou partyzánskou skupinu, došlo k přestřelce, v níž byli čtyři provokatéři zastřeleni. Ostatní rychle ustoupili na hrad a vše ohlásili Ludemannovi. Ten na takové nebo obdobné hlášení čekal, důvod pro pogrom byl dostatečný. Ráno 5. května dal nastoupit své komando, nařídil přezkoušení zbraní, doplnění munice, granátů a pancéřových pěsti a nařídil odchod ve směru k Javořičku. Další dějství tohoto dramatu je velice známé: vesnici vypálili a 38 mužů zastřelili tam, kde je právě potkali. Následující den opustili Bouzov a odjeli na Svitavy, kam už před nimi směřoval Max Rausch, dost možná v doprovodu W. Brandta.

Na zpáteční cestě se Rausch zastavil v Brněnci. Měl tam svého dobrého přítele ještě z dob svého působení v Polska. Jeho jméno by snad zapadlo, nebýt Spielbergova filmu SCHINDLERůV SEZNAM. Ano, právě tady trávil své poslední válečné roky Oskar Schindler, továrník, který svou pozici vybudoval na zkonfiskovaném židovském majetku a na otrocké práci deportovaných židů. Komandér Rausch považoval za naléhavé navštívit ho i za těch nejvypjatějších dnů konce války. Ve své zločinné činnosti si zřejmě rozuměli, avšak co splétali na svou záchranu před porážkou, to už se asi nedozvíme. Ačkoliv Rausch jel zpět do Jihlavy přes Brněnec, v Letovicích za svým podřízeným velitelem 28. ZbV-komanda Herbertem Kukou, nezastavil. S ním už měl likvidační plán dojednán a hlavní protivník partyzánských oddílů Jermak, Třetí rota, Tyrš, Kozina věděl, co jeho nadřízený žádá. Ještě předtím než odjel z Letovic do Svitav a dál do Jihlavy, zanechal za sebou 20 zastřelených příslušníků partyzánského hnutí a další 4 zastřelené muže v německých uniformách, pravděpodobně německé zběhy.

Svou anabázi ukončil Rausch s Koslowskim opět v úřadovně gestapa v Jihlavě, kde je očekával vedoucí pobočky gestapa Rudolf Blume a od Brněnské pobočky Johann Kraus. Nové nasazení v přifrontovém území na sebe nedalo dlouho čekat. Ve Velkém Meziříčí byl od rána 6. května zjevný neklid a jakási nedefinovatelná atmosféra očekáváni něčeho rozhodného. Zprávy o pražském povstání vyvedly občany na náměstí, partyzánské skupiny se stahovaly k městu a připravovaly se na možnost střetnutí s ustupujícími vojsky okupanta. Do starobylé radnice na náměstí přicházejí zástupci ilegálních politických organizací i mluvčí předválečných politických stran a organizací. Hlučící shromáždění hledá způsoby vytvoření vedoucího činitele povstání a revoluce. Shromáždění na radnici jednoznačně uznává, že jedinou autoritou, která je schopná dát povstání směr a cíl je komunista Jindřich Nováček, žijící po celých šest let okupace v ilegalitě.

Poslední vedoucí gestapácké úřadovny v Moravské Ostravě, odkud ho vyhnala Rudá armáda, byl dr. Wilhelm Lehmann. Z Moravské Ostravy ustoupil Lehmann přes Olomouc až do Velkého Meziříčí.Před svým ústupem ještě stačil vydat rozkaz k popravení 18 členů odbojové skautské skupiny Vladimíra Čermáka. Druhou část popravy řídil Lehmann na břehu říčky Balinky, kde bylo zastřelo 14 mužů. Hlavní osobnost Velkomeziříčského povstání, Jindřich Nováček byl 7. května kolem 19.00 hodiny oběšen na stožáru městského osvětlení. Katovskou práci provedli dva příslušníci, ukrajinských SS-formací. V tu dobu už P. Schauschütz věděl o bezpodmínečné kapitulaci německých vojsk podepsané toho dne ve 2.41 v Remeši (Rems, Francie). Zločin ve Velkém Meziříčí spadá plně na hlavu komandéra Maxe Rausche a brněnských gestapáků Schauschütze, Soukupa a Lehmana. Wehrmacht jim pomáhal při zabezpečení akce a dopravě.