České národní listy

Když se mladý ctižádostivý ztroskotanec Adolf Hitler rozhodl, že bude politikem, přijal Machiavelliho jako zjevení. Vzpomínal, jak na něj každá řádka působila očistně a osvobodivě. Odstraňovala v něm křivé, sentimentální představy. Teprve nad stránkami tohoto breviáře politiky si uvědomil, na kolika předsudcích jsou lidé závislí. Tehdy prý pochopil, co je to politika ve skutečném slova smyslu.

A samolibý, velikášský Hitler se povznáší i nad proklínaného autora Vladaře, když říká “…teprve my, kteří známe biologické zásady politiky, jsme s to vyvodit vlastní důsledky“.

Sám slaboch a člověk vykořeněný si tvoří hned na samém počátku své dráhy pokřivený názor na svět a lidi. Znalost slabostí a neřesti protivníků je v politice předpokladem každého úspěchu. Peníze, erotický prožitek, ctižádost, touha po moci, to jsou hlavní spojenci bývalého policejního špicla z Mnichova. „Oprostím politický boj ode všech nahodilých konvencí a nevím, co by mi mohlo zabránit, abych jej nevedl v jeho nahé, nemilosrdné tvrdosti. Nemohu nikterak nahlédnout, jaký rozdíl by měl být v tom, zda použiji všech prostředků lsti a přetvářky, nebo zda nechám vypochodovat svoje armády. Jedno více či méně platí mezi mravnými lidmi bohužel stále ještě za cosi nevyhnutelného a pokládá se to za slušné, druhé se však zavrhuje…takové rozdíly jsou pouhé konstrukce, je to morálka slabých bab.“ Má fanatickou touhu po moci. Nikomu se tím nikdy netají. A v boji o moc, který je smyslem i obsahem jeho života, „není jeho úkolem učinit lidstvo lepším, nýbrž využít jeho slabostí.“Pro Hitlera je moc východiskem k naplnění jeho vizí. Dosáhne jí za každou cenu. Proto neustále opakuje: „Neznám nikoho, kdo by si nezašpinil nohy na cestě k velikosti. Dát něco na čistou vestu, to přenechme svým následovníkům.“

Morálka je „ …..zbabělá měšťácká nedůslednost uklidňovat své svědomí právním postupem. Je jen jedno právo, životní právo národa“. Nebo další objevy: „Světu se vládne strachem. Lidé potřebují útěchu hrůzy. Chtějí se něčeho bát.““Teror je nejúčinnější politický prostředek.“ V toto jednoduché náboženství se Hitlerovi vydestilovalo bohatství myšlenek velkého renesančního ducha. Machiavelli za to nemůže. On také Hitlera neudělal, ale Hitler v něm našel rysy vyhovující svému naturelu a četl ho především svýma očima. Potud je Hitler žákem Machiavelliho stejně, jako nás katolická církev všechny odvozuje od Adama.

Věrní, kteří zůstávali vůdcem okouzleni ještě dlouho po jeho smrti, obdivovali u něho něco, co nazývali schopností manévru. Odpůrci naopak opakovali stále stejnou chybu, když „rakouského kaprála“ podceňovali. Vůdce nacistů měl jednu zásadu, které zůstal věren až do posledních dnů. Ve všech vnitřních sporech, vždy čekal , kde se vytvoří skutečná síla. A s tou pak šel. Tento politický oportunista obvykle věděl, co chce. Tajemství jeho vůdcovství, spočívalo v tom, že předem rozpoznal, kde stojí většina mocných. Dřív než se vzpamatovali, formuloval jejich požadavky jako své a tím v zárodku předcházel jakékoli opozici. V prvních letech byl značně závislý na svých župních vedoucích. Dovedl je brilantně rozdělovat, vzájemně štvát a na straně většiny prosazoval její názory s brutalitou příznačné pro všechny slabochy. Surovost byla u Hitlera programová. I ve vztahu k vlastnímu „zbožňovanému“ národu. Národ bylo podle něj nutno donutit k velikosti všemi prostředky, i násilím. A tak to také dělal. S oblibou o sobě nechával šířit iluzi, že je člověkem nezdolné vůle, „mužem činu“. „Nemám rád Goetha,“ říkával. „Ale pro jeden výrok jsem ochoten mu mnoho odpustit: Na počátku byl čin.“ „Je absolutně zákonitá souvislost mezi úkoly a muži, kteří je řeší. Nejsou-li muži, pak nejsou problémy zralé, čas ještě nenadešel. A nepomůže žádný křik po „silném muži“. Avšak jakmile se čas naplní, jsou zde i mužové.“

Ve skutečnosti byl Hitler člověk chabý, apatický. Potřeboval vydráždit. Jeho duševní stav procházel střídavě polohou únavy a rezignace i vysoké exaltace. V podstatě šlo o jistou abnormalitu. Trpěl megalománií. Ve všem. Měl ohromnou představivost a fantazii. Jeho povaze byla vlastní jakási posedlost, která jej nutila k opakovanému vybičování. Později, když ve svých rukách soustředil obrovskou, nedělitelnou moc a jeho mocenské pozice jej postavily mimo jakoukoli veřejnou kritiku, podléhal stále více svým instinktům. Byl proti nim den ze dne bezmocnější. Měl patologicky bojovnou náladu. Ale dynamiku jeho osobnosti nutno hledat spíš ve stálé exaltaci. Tak se projevoval veřejně či ve větších shromážděních a společnostech. V soukromí rychle vybledl, ochabl. Společensky nijak nepřitahoval. V debatách se vzdělanci tápal, propadal nervozitě. Aby zakryl svoji nejistotu, vedl časté monology. Nebyl schopen normálně konverzovat. Názory měnil velmi snadno a rychle. Podle potřeby. Pokud byl se svými nejbližšími, choval se srdečně. Jakmile vstoupil někdo jiný, převládlo jeho druhé vědomí. Nastražil se a začal být křečovitý, řečnil. Zjevem připomínal typického Bavora nebo průměrného Hornorakušana. Vypadal stejně jako většina mužů z těchto oblastí. Bedřich Hirth srovnává: „Stačí, vyjdeme-li do kterékoli obchodu nebo kavárny v Braunau nebo Linci v Rakousku či Pasově nebo Landshutu v Bavorsku a zpozorujeme, že všichni příručí a číšníci se podobají Hitlerovi.“

Malý, průměrný člověk, u kterého cizinci marně hledají, čím tak uchvacuje své okolí a široké masy. Ale Hitler je spíš za průměrného člověka maskován. Svým zjevem, vystupováním, oblečením je i není tím, čím se na první pohled jeví. Jeho původ, zážitky, zkušenosti, vzdělání, naturel nevybočují z průměru. Zároveň však k tomu typu nepatří, protože jej příliš dobře prohlédl a porozuměl mu. Tím se nad něj povznesl natolik, že s ním dovedl operovat, manipulovat, že jej dovedl využít i zneužít. Adolf Hitler vyšel z masy a nikdy nepřestal být její součástí. Na druhé straně nad ní vynikl a naučil se jí vést. Byl produktem a výrazem průměrnosti, ale současně i jejím vynikajícím představitelem. Společenský průměr mu propůjčil svůj hlas. Viděl se ve svém Adolfovi, skrze něj jednal a rozhodoval. Hitler vyrostl jako mesiáš spiknutí průměrných. Té vrstvy, které je vlastní nepřekonatelný komplex společenské nejistoty, odstrčení, zneuznání. Hitler má však i druhou tvář. Tvář fanatika, který se v zápalu celý proměňuje. Sleduje vlastní brutální logiku. Šokuje svou amorálností. Strhává za sebou miliony.

Nikdy neuznával dějinnou funkci tříd, společenských zákonitostí. Dějiny dělají vynikající jedinci. V tomto přesvědčení jej utvrzuje i vývoj a osudy nacismu. Nacionálně socialistický program píše Hitler. Proto je nacismus spojován s Hitlerem a Hitler s nacismem. Personifikace je nakonec téměř absolutní. Pro masy je Hitler strana, říše, všechno. Je stále v centru pozornosti. V každém okamžiku musí hrát svoji úlohu. Proto není schopen normální konverzace, uvolněného lidského projevu. Proč ale Němci jdou za tak zdánlivě bezbarvou, do značné míry primitivní, trochu komickou postavou, která se ve dvacátých letech vynořila z přítmí mnichovských pivnic? Německo bylo zemí zklamaných nadějí. Po velkém vzmachu nacionálních ambicí, vyvolaných císařskou generalitou a postupimskou kamarilou, prohrané válce, zrazené revoluci se potácelo v hluboké permanentní sociální a společenské krizi. Výmarská republika byla pařeništěm různých reakčních politických proudů. Říšská obrana se nikdy nespokojila s rolí, kterou jí přisoudily vítězné mocnosti. Po válce se v německých městech potulovaly statisíce nezaměstnaných dělníků, deklasovaných živlů, oficírů bez uniforem. Bylo jen otázkou času, kdy se objeví hnutí či osobnost, které propůjčí těmto vykořeněným, zklamaným, toužícím po odvetě svůj hlas.

Tehdy se sotva třicetiletý Hitler rozhodne pro dráhu politika. Už na frontě sní o tom, že by mohl dosáhnout něčeho většího. Porážku nese jako hluboké ponížení. Celý jeho dosavadní život je vlastně samá prohra. Nikde se neuchytí. Ve Vídni prožije první zklamání. Učitelé na akademii neshledávají mladíka z Braunau za dostatečně nadaného pro dráhu malíře. Živí se všelijak. Ve válce bojuje v řadách německé armády. Na francouzské frontě je raněn. Demobilizován je jako kaprál. V Mnichově potkává stovky podobných ztracených existencí. Konečně je mezi svými. Mezi nimi také získá své první posluchače a stoupence vypjatých nacionálních idejí revanše. Hitler pochází z Rakouska. Ale není typickým Rakušanem. Už od mládí pociťuje nepevnost, rozkolísanost habsburské říše, kterou přičítá nesourodému složení monarchie. Vadí mu hlavně kompromisy Vídně se slovanským živlem, proto rychle vstřebává ideje Velkoněmců. Na formování jeho osobnosti má velký vliv wagnerovský, pangermánský mýtus. A také komplex sociální. Pocit sociálního zatracení, zklamaných životních i národních nadějí. Nejistota osobní existence. Nikdy však nepřijme východisko, které nabízí sociální demokracie a odbory. Na to je příliš velký individualista. Nejvíc mu na marxismu vadí jeho internacionální stránka. Pro nacionálního šovinistu Hitlera je nemyslitelné bratřit se s francouzskými a ruskými dělníky. Také se tvrdošijně brání pocitu,  že by měl být vřazen do dělnické třídy. Brzy propadne komplexu vyššího osobního poslání. Přesto chce být „lidovým“ politikem. V prvních krocích jeho kariéry mu slouží za velký vzor bývalý vídeňský starosta Lueger, který kdysi uchvacoval Vídeňáky svou sociální demagogií. Mladého Hitlera žene kupředu jakýsi pocit uraženosti. Nikdo jej dosud nebere vážně. Chce tedy dokázat, že s ním musí v Bavorsku, Německu i Evropě počítat. Jsou to vzdušné zámky mladíka z Lince, které se ovšem za pár let překvapující rychlostí zhmotní. Hitlera je možno karikovat, odsuzovat, ale nelze popřít, že do osudů dvacátého století zasáhl jako jen málo lidí před ním a po něm. Vždyť opanoval téměř celou Evropu, málem vyhladil Židy, ohrožoval Západ i Východ a k jeho porážce se nakonec musel spojit celý svět.

Zatím chodí po pivnicích. Agituje pro své nové nacionálně socialistické hnutí. S několika desítkami hnědých košilí rozbíjí schůze komunistů a sociálních demokratů. Slibuje Němcům návrat k velikosti. Poslouchá jej čím dál víc lidí. Hitlera si brzy všimne vedení mnichovské říšské obrany, reichwehru. Starý Ludendorff  viz.https://www.youtube.com/watch?v=-TKKVEXT  a páni generálové potřebují, aby někdo vydupal ze země silné nacionální hnutí, o něž by se mohli opřít. Hledají vhodného muže ze sociálně níže postavených. Někoho, kdo má blízko k mase. A nacházejí ke všemu odhodlaného Adolfa Hitlera. Muže s programem i geniálním řečnickým darem. Agitátora, který je schopen probudit a zfanatizovat dezorientované, a apatické masy. Hitler není špatný psycholog. V německých dějinách a v duši německého maloměšťáka se vyzná. Ví, že se v Německu vytvořila sociálně psychická situace, jež se vyznačuje rezignací na politiku. Že v této zemi opakovaně nabývají vrchu reakční a ne revoluční instinkty. Správně vystihuje i známou německou potřebu autority, znásobenou dlouhou neexistencí úspěšného politického vůdce. Toto vakuum se rozhodne vyplnit. „Neznáte lid,“ říká na sjezdu NSDAP v Norimberku v roce dvacátém sedmém, „lid si nepřeje být obtěžován plány. Přeje si vedení, kterému může důvěřovat, a pranic jiného. “Co všichni před ním dosud cítili jako velké pokušení, bere doslova. Hazardně se chápe nabízené příležitosti a nehledí na strašlivá rizika. V tom se projevuje kus Hitlerova primitivismu. Vůdci nacistů nebrání intelektuálská nerozhodnost, zátěž vzdělání. Skočí bez váhání po velké šanci, kterou předkládá krizí zmítané Německo. Jeho nevzdělanost a nedostatek ohledů na úskalí plodí schopnost zjednodušovat. Nařídím – a všechno půjde! Z toho vyrůstá i jeho děsivá sebedůvěra. Nesnáze tkvějící v povaze věci nikdy neuznává. Vidí pouze lidskou neschopnost a zlovůli. Své „poslání“ přebírá v bezmezné důvěře, že všechno zvládne.

„Jsem vděčen svému osudu za to, že mě uchránil státně privilegované výdělečné činnosti s klapkami na  očích při takzvaném vědeckém vzdělání. Mohl jsem se takto uchránit mnohých prostoduchých předsudků. To je mi dnes na prospěch.“ Chce vymyslet všechno sám. Bez vnějších podnětů. Pokládá za snižování své velikosti, když mu někdo ukáže existenci podobných idejí. Není si, jako všichni samoukové, vědom toho, že jeho myšlenky, jevící se mu jako tajemná zjevení, jsou závislé na celé duchovní situaci přítomnosti a že je v jejich zárodcích každodenně do sebe přijímá. Pro jeho intelekt je příznačná směs tvořivé inteligence se slepou neschopností. To je výsledek svárů racionalismu s mysticismem polovzdělance. On sám si o sobě myslí, že je génius. A své intelektuální nejistoty v sobě ubíjí představami o vnuknutí, vyšším poslání, hlasu prozřetelnosti a podobně. Jeho četné a zdánlivě snadné úspěchy jej v tom jen utvrzují. Je zvlášť citlivý na vyšší vrstvy. Jako každý zneuznaný maloměšťák má podvědomou touhu vyšvihnout se mezi ně, být jimi plně uznáván. Ale stále to v sobě překřikuje. Když mu konzervativní smetánka v boji o moc dává různá ultimáta, soptí ve svém soukromí: „Podceňují mě. Protože přicházím zdola, ze spodiny národa, protože nemám vzdělání,  protože se nedovedu chovat, jak to v jejich vrabčích mozcích platí za správné. Kdybych byl jedním z nich, pak bych byl velký muž již dnes. Ale nepotřebuji je, aby mi dokazovali svou dějinnou velikost.“

Kdosi mu donesl, jak jedna šlechtična, blízká za císařství hohenzollernskému dvoru, nechala lokaje po jeho návštěvě vyvětrat pokoje. Hitler na tyto urážky nikdy nezapomíná. Ale přesto bývá znovu potěšen pozváním na zámky pruských junkerů a zakládá si na jejich společnosti, i když jimi slovně pohrdá. Velmi si váží toho, že od počátků hnutí slouží v řadách SS jako vysoký důstojník syn korunního prince a při každé příležitosti právě této věci v propagandě využívá. Hitler je velikáš. Ale po celý život si hraje na prostého, skromného. Velmi dobře ví, jak na zfanatizované masy působí jeho prostý oblek a později šedá uniforma frontového vojáka v kontrastu vyšňořených, pozlacených nacistických pohlavárů. Na první pohled odlišuje prostý zjev mysteriózního vůdce od honosného okolí. V hloubi duše je však maloměšťek. Až prý jednou zanechá veřejné činnosti, postaví si velký dům, obklopí se vším pohodlím a klidem. Pořídí si bohaté umělecké sbírky. Bude malovat, stavět a dokáže tak i svým mrtvým vídeňským učitelům, že zneuznali génia umění. Ti kdo Hitlera poznali blíže, v soukromí, byli překvapeni. Mnohomluvný brilantní řečník měl v podstatě uzavřenou povahu. Nikdy nebyl mistrem kabinetních diskusí a lvem salonů. Ve společnosti občas pronášel své pověstné monology, jinak mlčel. O svých skutečných plánech a pocitech s nikým nemluvil. Jeho heslem bylo: „Nikdo nemá o důležitých věcech vědět víc, než je potřeba pro splnění služebních úkolů. Co potřebují vědět dva, nemusí slyšet třetí.“