Očištění druhorepublikového režimu a jeho reprezentace od ideologické a politické spolupráce s fašismem 1

Z díla „Literární politika aneb odpustek a heroizace místo mementa“,

Prof. PhDr. Jan Rataj, CSc.

Velká, dle mého soudu, marná snaha, je věnována očištění druhorepublikového režimu a jeho reprezentace od ideologické a politické spolupráce s fašismem. Jak bylo řečeno, v čele autorovy pozornosti není protidemokratický protimodernizační výboj druhorepublikové mocenské a duchovní elity ale zdůrazňování její protikomunistické a protinacistické orientace. Nepochybně i Beranově vedení státostrany a vlády šlo o zachování zbytkové československé státnosti před pohlcení "velikým Německem". Avšak máme-li v povědomí tehdejší obludnou maločeskou vládní kampaň za smíření Čechů s říšskými Němci, instalaci nové státní svatováclavské tradice v proněmecky sebenivelizující deformované podobě, zakládání organizací pro spolupráci s Němci na základně vládní iniciativy, všestrannou adoraci němectví v nacistickém státě jako systémového vzoru pro budování druhé republiky v mnoha směrech, včetně osvojení si rasového pojetí národa a hygieny, pak nelze vůbec hovořit o aktivních protinacistických postojích, ale o cílené politice podřídit se a profitovat z ekonomické spolupráce s expandujícím nacistickým Německem.

Zásadně pomýlené je tvrzení Jaroslava Meda, že Beranova vláda nepřipustila české fašisty k moci. Naopak premiér a předseda státostrany Rudolf Beran ve snaze využít jejich aktivistického stylu při mocenském nástupu v "konzervativní revoluci" proti liberálním a socialistickým "benešovcům" umožnil českým fašistům nástup do nejvyšších pater české politiky. Čeští fašisté získali dokonce funkce místopředsedů státostrany. Právě politická spolupráce radikálních konzervativců s fašisty postavila druhorepublikový režim do krajně pravicové polohy. Medův spekulativní výklad, že smyslem začlenění fašistických formací do státostrany - SNJ byla jejich eliminace (s.315), nemůže vyvážit fakt, že tímto krokem se český fašismus poprvé stal součástí vládnoucí elity a že byl uznán za užitečného politického partnera a spojence. Doposud roztříštěné fašistické organizace získaly ve Straně národní jednoty kýženou organizační bázi ke svému etablování a zbytnění.

Autoritářský režim druhé republiky se konstituoval poměrně pozdě, za souběžné existence totalitních diktatur, navíc se ocitl v geopolitické sféře jedné z nich. Systém druhé republiky obsahoval přes svou torzovitou neukončenost vedle autoritářských již také náběh na typicky totalitní způsoby ovládání. Strana národní jednoty, zejména od počátku roku 1939, postupně zabírala stát a společnost a přestala být demokratickým subjektem politiky. V Česko-Slovensku se tak objevuje koncept masové státostrany jako celonárodního hnutí s paramilitárními uniformovanými Strážemi národa, s Mladou národní jednotou, v níž je již zaveden náčelnický princip shora dolů bez voleb. Státostrana, jíž je podřízena vláda, aktivizuje a etapovitě sjednocuje celé státní a národní společenství, chápané jako společenství krve; je zahájena kampaň sledující jednotnou indoktrinaci společnosti jedinou závaznou ideologií, hodnotami a kulturou, které vylučují alternativy. Nezávislé spolky a organizace po zbavení vlastní politické váhy (vládní nařízení č.13/1939) měly být nahrazeny jednotnými stavovskými organizacemi a začleněny do státostrany po vzoru jiných nedemokratických režimů. Postupně byla zlikvidována samospráva a cenzurou zakázán i nezávislý tisk. Jaroslav Med apelující na historickou pravdu vrchnostenský etatismus v "autoritativní demokracii" nevnímá (s.217).

Postupující fašizace režimu nebyla jenom dílem autentických fašistů, ale podílely se na ní i radikalizované konzervativně integrální nacionalistické síly. Fašistická či nacistická "modernizace" pronikla za druhé republiky i do organizací se ctihodnou členskou základnou a společenským významem. V radikální fašistické, antisemitské a germanofilsky proříšské Akci národní obrody v SNJ byl zastoupen český univerzitní, vědecký, ekonomický a vojenský výkvět, byť řada osobností zůstala mimo. Tato skutečnost vyvracím konejšivé klišé, které používá i Jaroslav Med, že stoupenci totalitarizace společenského života byly "nejspodnější vrstvy politického spektra" (s.249).

Druhorepublikové vypuzení hodnot humanitní demokracie znamenalo též odklon od demokratického pojetí národa a přechod na pozice rasového biologického pojetí národa jako společenství krve, k němuž nelze přistoupit projevem svobodné vůle. Posedlost "českým árijstvím", vylučováním Čechů židovského původu z národa a přetváření židů jako takových v Česko-Slovensku v občany druhého řádu proniklo z ideových programů a rozprav právníků do všech organizačních struktur státostrany - SNJ i do profesních sdružení a vedení univerzit. Beranova vláda "odborníků" byla poslušným instrumentem SNJ. Mohla snadno zabránit rasovému kádrování ve společnosti a antisemitskému hanobení v médiích, kdyby na tomto zákroku měla zájem. Její kurs byl však opačný. Skutečnosti neodpovídá tvrzení J. Meda, že se snažila "omezit antisemitské excesy" (s.86). Důkazem toho má být vládní zákaz Vlajky. Fašistická Vlajka však byla zakázána především proto, že byla příliš sektářsky principiální a nevyhověla Beranově nabídce na vstup do státostrany. Neměla smysl pro taktiku Beranovy mocenské oligarchie spočívající v etapovité demontáži demokracie suchou cestou prostřednictvím státní a stranické byrokracie a ohebných právníků. Usilovala o fašistickou národní revoluci přímým řezem ihned a s úplně novými lidmi včele, nikoli s konzervativci "kompromitovanými" prvorepublikovou vládní a parlamentní minulostí.