Obrany husitství 2 (Od české reformace k národnímu obrození)
Obrany husitství 2
(Od české reformace k národnímu obrození)
Doc. PhDr. Josef Haubelt, DrSc.
Hlavní osobností zrodu české reformace byl Mistr Jan Hus. Jejím prvním vrcholem byla husitská revoluce, vrcholem druhým pak státnické dílo Jiříka z Poděbrad, třetím pak z myslitelského odkazu Petra Chelčického vzcházející Jednota bratrská a finálním výstupem pak myslitelské dílo jejího posledního biskupa Jana Amose Komenského. Byla to právě česká reformace v širším pojetí, tak jak ji chápeme dnes, která pozvedla naši identitu na takovou úroveň, že všichni, kdo se u nás v dějinách výrazně zapsali do dějin lidské civilizace, se vraceli pro poučení právě k české reformaci. Všichni z myslitelů a historiků, co u nás za něco stáli, se ideově k husitské reformaci vraceli, převážně v myslitelské auře Moravana od severních svahů moravských Beskyd Františka Palackého (1798-1876) a jeho krajana z blízkosti hranic Slovenska Tomáše Garriguea Masaryka (1850-1937). Především jejich dílo budiž zejména dnes naší mysli průvodcem.
Porážka a degradace českého státu po Bílé hoře a za třicetileté války náleží k nejtemnějším stránkám našich národních dějin. Bohuslav Balbín (1621-1688) dobře věděl, o čem uvažoval, když psal „o šťastném kdysi, přežalostném nyní stavu Českého království“. Bylo to v časech rekatolizační protireformace, v době vlastně zničení všech evangelických církví a rozchvácení jejich majetku, ve prospěch jediné samospasitelné římskokatolické církve. Země se vylidňovala nejenom následkem válečných událostí, ale též masovou emigrací nekatolického obyvatelstva. V protikladu k industriálnímu rozvoji evropského západu se agrarizovala, což mělo za následek drastické utužení tělesného poddanství zejména venkovského obyvatelstva. V celkovém kontextu to mělo za následek oslabení habsburské monarchie a vlastně vytvoření podmínek k tomu, aby osmánské panství expandovalo až do údolí Hronu a k obležení Vídně. Nesnesitelnost poddanských poměrů vedla k řadě povstání jak místních tak i nadregionálních rozměrů, které signalizovaly problematičnost situace, která se po Bílé hoře vytvořila. Logickým následkem pak byla porážka monarchie Habsburků ve třech válkách s luteránským Pruskem. Vídeňská monarchie prohrála „dolní“ Slezsko, které bylo od Karla IV. součástí Českého království. Byla to naše prohra, kterou jsme nezavinili.
Osvícenský absolutismus, který byl stylem vlády Marie Terezie, Josefa II. a Leopolda II., znamenal posílení ústředních orgánů státní moci, bez nějž by sotva bylo možno prosadit základní společenské změny. Z nich zásadní význam mělo zrušení tělesného poddanství (nevolnictví) jakož i stabilizace držby pozemků v rukách venkovského obyvatelstva pomocí katastrální registrace nemovitostí, což mělo velký význam pro vyměřování a výběr daní. V monarchii se postupně vytvářelo intelektuální klima, které rozrušilo izolaci především zemí Koruny české od vyspělejších částí Evropy. Toleranční patent legalizoval existenci vybraných evangelických církví a zároveň odstartoval odklonem od dominantního postavení v podstatě latinské teologie sekularizaci nejenom akademické vzdělanosti. Komplexem osvícenských reforem získávaly prostor pro hospodářskou i společenskou aktivitu slovy Františka Palackého „vzdělané vrstvy střední“, což podmínilo rychlý přechod k živým jazykům, v českém prostředí nejprve k obecněji srozumitelné němčině a pak u Čechů k mateřské češtině, což ovšem bylo nutností bez germanizačních cílů. Osvícenská vzdělanost musela kategoricky negovat převážně latinsky teologickou vzdělanost doby protireformace a obracet ve vyhledávání ideálů k obdobím v dějinách, v nichž došlo ke vzmachu i národní identity obyvatelstva. Pravdivého oceňování se dostávalo, a muselo tomu tak být, časům mezi Mistrem Janem Husem a Janem Amosem Komenským. Vstupem k moderním dějinám se nám muselo stát pravdivé oceňování husitské reformace. Úvodem k němu byly obrany husitství.
******
Dne 25. září 1791 se v Karolinu na Starém Městě v Praze konalo slavnostní zasedání do té doby jenom České společnosti nauk, slavnostní proto, že hostem byl v metropolitním chrámu svatého Víta v tom čase korunovaný český král Leopold II. vlastně Lotrinsko-Habsburský. Přísně vědecky stanovený obsah zasedání nemohl v době, kdy se naše první akademie věd ucházela o povýšení na Královskou českou společnost nauk, zůstat svým společenským dosahem na akademické kruhy omezenou událostí. Bylo tomu tak tím spíše, že jedním z hlavních řečníků byl mladý, teprve osmatřicetiletý český učenec Josef Dobrovský (1753-1829), který hovořil německy ovšem o otázkách velmi aktuálních, v projevu O stálé věrnosti, kterouž se národ slovanský domu rakouského po všechen čas přidržel. A hovořil tak, že jeho projev se musel v tehdejší české společnosti setkat se všeobecnou pozorností.
Dobrovského přednáška měla název navenek velmi loajální. Natolik loajální, že by mohla u povrchního pozorovatele vyvolat i kritické naladění. U jedněch v tom smyslu, že řečník vlastně není vlastenec, u jiných zase – i dnes – v tom smyslu, že to vlastně byla řeč patriota, který bezmezně věřil Habsburkům a přál si, aby vládli na věky věkův amen. Pravdou ale zůstává, že tomu, aby Dobrovský hovořil tak, jak hovořil bylo zapotřebí, jak velké obratnosti ve formulaci stanoviska tak i nemalé politické odvahy.
V první části přednášky dal Dobrovský hovořit vybraným faktům o tom, že prý slovanské národy poskytují příklad poddanosti, poslušnosti a věrnosti Habsburkům. Učinil tak prý český národ zvláště v době od počátku panování české královny Marie Terezie slavné paměti v okoličnostech takových, kde nám po nevypravitelné zkáze země v dlouhotrvajících válkách žádná téměř naděje na lepší budoucnost nepozůstala. Připomněl tak poničení českých zemí v letech 1740-1763, za tří válek Pruska proti Rakousku o země Koruny české, jejichž následky neslo především obyvatelstvo českých zemí. Připomněl dále, že to byli Chorvati, kteří roku 1712 jako první přijali na pohlaví ženské se vztahující posloupnost dědičnou, tedy pragmatickou sankci Karla VI., o jejíž uznání vedla Vídeň diplomatické a nediplomatické války takřka půlstoletí. Připomněl také, že to byli "Slované", tedy "Slovjené" (pravoslavní Srbové), kteří nejkrásnější příklad své ochotné věrnosti... právě v ten čas jsou vydali, když tak mnozí nespokojení blízko nich dosti hlasitě reptali. Tím nadmíru zřetelně poukázal na vystoupení Srbů na uherském sněmu v Temešváru v srpnu 1790, jímž byla neutralizována odbojná protijosefínská opozice maďarské šlechty. Přesvědčivými slovy hovořil o tom, že monarchie dokázala nedávno vojensky čelit současně Prusku a Turecku díky tomu, že se opírala o slovanské obyvatelstvo království Haličského a Bukoviny a že to byli právě Poláci, kteří prý zahnali roku 1683 Turky od obléhané Vídně. Aby neporušil svou argumentaci, zmínil se i o českém stavovském povstání z let 1618-1620 jako o bezvýznamné epizodické události ovšem. Nadmíru zřetelně však připomněl Leopoldu II., že má titul panovníka čtyř slovanských království, že tedy je králem chorvatským a dalmátským, slovjenským, českým a halickým a že Slované se na 21 miliónech obyvatel monarchie podílejí 11 milióny, to jest nadpoloviční většinou. Z těchto 11 miliónů Slovanů je podle Dobrovského 6 miliónů Čechů a Moravanů, ku kterým pro obecný jazyk a stejné pojití Slováky v horních Uhřích připočítávám. Velmi politicky nato znělo stanovisko, že my Čechové jakožto kmen onoho velikého, dalece rozšířeného národu ... s sjednocenou mocí všech ostatních národů slovanských rakouské panování také na budoucí časy před nepřátelskými útoky obrániti můžeme. Ano, „můžeme“!
Dobrovský na tomto místě nehovořil o šlechtě. Hovořil o "slovanském národě" a jeho "kmenech", o "ilyrském národě", o "polském národě", o "českém národě". Jeho pojmy "národ" a "kmen" odrážely ovšem situaci slovanských národů v monarchii tak, jak existovala v devadesátých letech 18. století. Je však přitom více než jasné, že na první místo stavěl jejich slovanskost a v tom samozřejmě i jejich mateřské jazyky. Proto také spatřujeme v jeho politické aritmetice zárodky a smělé prvopočátky onoho politického postupu, který v rozvinutější české národní společnosti rozpracoval nejenom jako důsledek vědeckého myšlení hlavně František Palacký. Dobrovského osvícenské dílo vrcholilo nástupem k cestě, na jejímž konci byl politický austroslavismus revolučního roku 1848.
Dobrovský se narodil 17. srpna 1753 ve vojenském táboře před Ďarmoty u uherského města Rábu jako syn dragounského strážmistra Jakuba Doubravského, který pocházel z východních Čech. Po návratu rodičů do Čech studoval na latinských školách v Klatovech a v dřívějším Německém Brodě. Stal se novicem u jezuitů, avšak jeho noviciát byl roku 1773 přerušen zrušením jezuitského řádu. Dobrovský pak roku 1776 vystudoval na pražské teologické fakultě. Zpočátku se zabýval hlavně exegetickou teologií a orientálními jazyky, především hebrejštinou. Soustředil se na kritiku bible a na tomto základě začal rozvíjet hlavní metodiku své vědecké práce, kterou byla filologicky kultivovaná textová kritika. Tímto směrem šla také jeho první latinsky psaná studie, nazvaná Pražský zlomek evangelia svatého Marka, obecně pokládaný za prvopis (Fragmentum Pragense evangelii sancti Marci, vulgo autographi), v níž roku 1778 dokázal, že fragment Markova evangelia, který do Čech dovezl Karel IV. a který byl pietně uložen v metropolitním chrámu svatého Víta, je sice písemností starobylou, ale vůbec ne rukopisem evangelistovým. Dobrovského studie pochopitelně nezůstala jenom projevem akademického biblického bádání. Bořila staleté náboženské předsudky a stala se tím věcí veřejnou. Na ní se Dobrovský naučil vnímat společenské ozvuky své vědecké práce. Od ní se odvíjela řada Dobrovského vědeckých intervencí do kulturních záležitostí, v nichž přetrvával hluboký zájem o kritické studium biblických textů, avšak v nichž se brzy dostal k základním tehdy sporným otázkám nejstarších dějin českého národa a minulosti české národní kultury. Na této přímé cestě vznikly německy psané Dobrovského časopisy Česká literatura za rok 1779 (Böhmische Litteratur auf das Jahr 1779), Česká a moravská literatura za rok 1780 (Böhmische und mährische Litteratur auf das Jahr 1780) a Literární magazín pro Čechy a Moravu (Litterarisches Magazín für Böhmen und Mähren) z roku 1787, jejichž obsah dozrával k základnímu spisu epochálního významu Dějiny české řeči a literatury (Geschichte der böhmischen Sprache und Litteratur) z roku 1792.
Dobrovský byl od roku 1776 soukromým učitelem matematiky a filozofie synů předního českého aristokrata Františka Antonína Nostice. Toužil však po veřejném uplatnění. Bezvýsledně usiloval o místo profesora hebrejštiny na pražské teologické fakultě. Až roku 1787 se stal zprvu vicerektorem a pak rektorem státního generálního semináře pro výchovu knězů v Hradisku u Olomouce. Tím se stal pro církev velmi nepříjemným vykonavatelem záměrů osvícenské církevní politiky, neboť škola, v jejímž vedení byl až do roku 1790, kdy byla zrušena, nebyla církevní, ale státní institucí, s jejíž pomocí se josefínský stát pokusil na Moravě vyrvat z kompetence olomouckého arcibiskupa školskou přípravu nižšího duchovenstva.
Dobrovský samozřejmě přednášel. Zachoval se rukopis jeho Přednášek o praktické stránce katolického náboženství, které jsou typickou osvícenskou neologií, racionalistickou variantou teologického myšlení. Analytickými studiemi se Dobrovský velmi rychle přibližoval ke kvalitativně novému pojetí českých dějin. Díval se na národní dějiny prizmatem osudů spisovné češtiny a z tohoto hlediska záhy rozpoznal, že husitství je vrcholem starších českých dějin, předbělohorská doba zlatým věkem českého písemnictví a protireformační doba barokní obdobím nejbrutálnějšího útlaku českého národa a nakonec i hlubokého úpadku jeho literární kultury. Dobrovského oceňování husitství v celkovém kontextu vývoje českých dějin je jedním z největších myšlenkových výbojů jeho celoživotního díla.
