Obklíčení německých vojsk u Stalingradu a jejich likvidace
PhDr. Václav Šůstek
Obklíčení německých vojsk u Stalingradu a jejich likvidace
Dvě stě dní a nocí zuřila na obrovském území mezi Volhou a Donem stalingradská bitva. Dějiny dosud nepoznaly tak obrovskou bitvu, která by se vyznačovala tak urputným bojem a měla tak dalekosáhlé následky. Stručný zámysl operace vycházel z možnosti obklíčit a zničit velké uskupení německých vojsk ve Stalingradě. Na obě nepřátelská křídla byly vedenu hluboké údery, které vyřadily další německé útvary a zcela zneškodnily německé spojence Maďary a Rumuny.
Strategická útočná operace sovětských ozbrojených sil k obklíčení a rozdrcení fašistických vojsk u Stalingradu trvala od 19. listopadu 1942 do 2. února 1943. Byla připravována v podmínkách, kdy sovětské zázemí již dokázalo zásobovat bojující armádu vším potřebným, kdy vedení Sovětského svazu dokázalo vytvořit strategické zálohy, velitelé získali zkušenosti a vojáci se zocelili v bojích.
Útvary a svazky Jihozápadního a Donského frontu zaujaly před svítáním 19. listopadu výchozí postavení. I přes nepříznivé povětrnostní podmínky začala podle plánu salvou z raketometů osmdesátiminutová dělostřelecká příprava. Po přenesení palby do hloubky nepřátelské obrany vyrazila útočící pěchota a tanky 5. tankové a 21. vševojskové armády a úderného uskupení 65. armády. Spolu se střeleckými svazky dokončily tyto sbory průlom obrany rumunské armády (na křídlech německého uskupení) a pronikly do operačního prostoru. Bitevní letectvo, jež působilo v malých skupinách, uskutečnilo v první den útoku 106 vzletů k umlčení jednotlivých cílů.
Vojska Jihozápadního frontu pokračovala v útoku. Úspěšně si počínal 26. tankový sbor a 4. tankový sbor, které postoupily v boji o 20 - 25 km. 26. tankový sbor generála Rodina pronikl do nepřátelského postavení 20. listopadu a zničil štáb 5. rumunského armádního sboru. První den útoku dosáhla největšího úspěchu vojska úderného uskupení Jihozápadního frontu. Obrana 3. rumunské armády byla prolomena na dvou místech jihozápadně od Serafimoviče a v prostoru Kletské. 2. a 4. rumunský armádní sbor byly rozdrceny a jejich zbytky spolu s 6. armádním sborem (v prostoru Raspopinské) byly obchváceny z boků.
20. listopadu přešla do útoku vojska Stalingradského frontu. Tato zpráva silně znepokojila německé velení. Úder sovětských vojsk z prostoru jižně Stalingradu pro ně byl zcela neočekávaný. Teprve nyní si vedoucí činitelé wehrmachtu uvědomili, jak vážné nebezpečí hrozí uskupení vojsk bojujících v prostoru Stalingradu. Velení německého vojska začalo být jasné, že ani velitel skupiny armád B, ani velitel 6. armády nebudou s to zabránit obklíčení. Útok Stalingradského frontu začal za nepříznivých povětrnostních podmínek. Velitel frontu několikrát odložil zahájení dělostřelecké přípravy. Po ní zaútočila vojska 57. a 51. armády na nepřítele. Za několik hodin prolomily střelecké divize těchto armád obranu 4. rumunské armády. Kolem poledne byly v pásmu útoku úderného uskupení Stalingradského frontu vytvořeny podmínky k zasazení do průlomu rychlých svazků. 4. mechanizovaný sbor generála Volského vstoupil do boje v pásmu 51. armády. Postoupil o 40 km a 21. listopadu obsadil Zety, překonávaje při tom odpor roztříštěných nepřátelských jednotek. 4. jezdecký sbor generála Šapkina byl zasazen do průlomu hned za 4. mechanizovaným sborem. Druhý den dobyl nádraží a obec Abganěrovo a zabezpečoval vojska úderného uskupení od jihu.
V prvních dnech útoku dosáhla vojska frontu velkého úspěchu. 3. a 4. rumunská armáda utrpěly těžkou porážku, sovětská vojska obešla křídla 6. polní a 4. tankové armády Němců. Začal se také rýsovat hluboký obchvat uskupení rumunských vojsk v prostoru Raspopinské. Současně vojska 1. gardové a 5. tankové armády Jihozápadního frontu a 51. armády Stalingradského frontu s úspěchem vytvářela vnější obkličovací frontu.
V souvislosti s hlubokým vklíněním úderných uskupení Jihozápadního a Stalingradského frontu do operační hloubky fašistických armád se v Hitlerově hlavním stanu začalo hledat východisko z této situace. Po projednání různých variant bylo rozhodnuto přesunout ke Stalingradu ze severního Kavkazu dvě tankové divize. 6. armáda dostala rozkaz zůstat na místě a Hitler kategoricky prohlásil: „Od Volhy se nehnu, od Volhy neustoupím!“ (Dějiny II. Světové války sv. VI., s. 56)
Úspěšně pokračoval útok sovětských vojsk, 26. a 4. tankový sbor Jihozápadního frontu pronikly 21. listopadu k Manojlimu. Zde se stočily na východ a nejkratší cestou zamířily k Donu, do prostoru Kalače. Protiútoky 24. německé tankové divize nedokázaly zastavit postup 4. tankového a jezdeckého sboru. Předsunuté jednotky 4. tankového sboru se blížily ke Golubinskému. Toho dne se štáb 6. německé armády místo plánovitého přesunu dal na panický útěk. (Tamtéž, s. 56.)
V té době postupoval 26. tankový sbor ke Kalači na Donu. Včasné proniknutí jeho jednotek do týlu nepřítele značně záviselo na rychlém obsazení přepraviště přes Don v daném prostoru. Velitel sboru vyslal předsunutý odřad k ovládnutí mostu. Když odřad získal informace, že most přes Don u města byl vyhozen, pomohli místní občané, kteří odřad zavedli k druhému mostu severozápadně od města. Po zneškodnění německé stráže u mostu zaujal odřad kruhovou obranu. Pokusy nepřítele most znovu ovládnout ztroskotaly. Do večera se k mostu probily tanky 19. tankové brigády. Obsazení neporušeného mostu umožnilo svazkům 26. a později 4. tankového sboru rychle překonat Don. Druhý den obsadily jednotky 26. tankového sboru po tuhých bojích Kalač.
Zatímco rychlé svazky Jihozápadního frontu bojovaly o přepraviště na Donu, blížily se jim vstříc brigády 4. mechanizovaného sboru Stalingradského frontu. 21. listopadu obsadily důležité opěrné body na cestě k Sovětské, kde rozbily štáb 4. německé tankové armády. Vzdálenost mezi čelními svazky Jihozápadního a Stalingradského frontu se do večera 21. listopadu zkrátila na 80 km. K dokončení obklíčení nepřítele bylo třeba v nejkratší době přetnout poslední komunikaci 6. německé armády. Ke splnění tohoto úkolu bylo nutno, aby 26. tankový sbor vyslal přes Don své hlavní síly. 8. jezdecký sbor měl pokračovat v útoku směrem na Oblinskou a 1. tankový sbor měl dobýt železniční stanici Suravikino.Vojska všech tří frontů pokračovala v útoku. 4. mechanizovaný sbor útočil úspěšně směrem na severozápad. Jeho předsunuté svazky pronikly toho dne do Sovětské. Vzdálenost mezi rychlými svazky Jihozápadního a Stalingradského frontu se zmenšila na 10 - 12 km.
Naděje 6. německé armády, že se podaří zabránit katastrofě, se rozplynuly. 23. listopadu podal generál Paulus rádiem do štábu skupiny armád B hlášení, v němž mimo jiné uvedl, že armáda je obklíčena, zásoby pohonných hmot jsou téměř u konce, stav munice je kritický a potraviny vydrží jenom na několik dní. Zároveň požádal, aby mu pro případ, že se nepodaří zorganizovat kruhovou obranu, byla ponechána volná ruka. Připouštěl totiž, že ho situace může donutit ke stažení vojsk ze Stalingradu i ze severních úseků fronty a spojit se se 4. tankovou armádou. Jako odpověď přišel z Hitlerova hlavního stanu rozkaz, ve kterém byla myšlenka na únik z obklíčení kategoricky odmítnuta. Veliteli 6. armády se doporučovalo, aby se z Nižněčirské hned přesunul se svým štábem do Stalingradu, tam organizoval kruhovou obranu a čekal na pomoc zvenčí.
Operace k obklíčení nepřítele byla úspěšně dokončena 23. listopadu, kdy 45. tanková brigáda ze 4. tankového sboru pronikla k Sovětskému a spojila se zde s 3. mechanizovanou brigádou. Rychlé svazky Jihozápadního a Stalingradského frontu proniknutím do prostoru Kalače, Sovětské a Marinovky dokončily operační obklíčení obrovského uskupení německých vojsk. V kotli se ocitlo 23 divizí a přes 160 samostatných útvarů, jež byly součástí 6. polní a částečně 4. tankové německé armády. Vnější obkličovací fronta od Rybného k Umancevu měřila přes 450 km. Maximální vzdálenost mezi vnitřní a vnější obkličovací frontou v pásmu Jihozápadního frontu se pohybovala kolem sta kilometrů. V pásmu Stalingradského frontu mezi 20 až 80 kilometry.
K tomu, aby bylo možno zlikvidovat obklíčené uskupení, bylo nezbytné vytvořit stabilnější obkličovací frontu a posunout ji na západ, aby nepřátelská vojska byla spolehlivě izolována od možné pomoci zvenčí. Ve dnech 24. - 30. listopadu pokračovala sovětská vojska v útoku. Překonávala houževnatý odpor nepřítele a svírala stále pevněji obkličovací kruh. Do 30. listopadu se území obsazené obklíčeným nepřítelem zmenšilo téměř na polovinu. Od severu k jihu měřilo 30 - 40 km a od západu na východ 70 - 80 km. Vojskům Jihozápadního, Donského a Stalingradského frontu se tak podařilo v krátké době obklíčit velké uskupení nepřátelských vojsk. Tím skončila první etapa sovětského protiútoku.
Po dokončení obkličovací operace začaly přípravy k útočné operaci na středním toku Donu. V souvislosti s přípravou nové operace nazvané Saturn bylo nutné v co nejkratší době dokončit likvidaci obklíčeného nepřátelského uskupení. Průzkum ukázal, že německé velení soustřeďuje v prostoru Termosina a Kotělnikovského velké síly, přesunované z Francie, ale i z některých úseků sovětsko-německé fronty, a připravuje se k vyproštění své 6. armády. To vedlo ke změně poměru sil ve prospěch nepřítele. Hitlerův hlavní stan rozhodl ponechat 6. armádu ve Stalingradu. Göringovo rezolutní prohlášení, že německá luftwaffe plně zajistí zásobování obklíčené skupiny, a Keitelovo i Jodlovo stanovisko neustupovat od Volhy podpořilo dřívější Hitlerovo rozhodnutí. Prohlásil, že vojska tam v případě potřeby budou celou zimu a budou vyproštěna při jarním útoku. Zároveň však Hitler vyslovil souhlas s návrhem urychlené přípravy operace k vyproštění obklíčených vojsk.
