Oběť germanizace - Lužičtí Srbové XI, Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.
Oběť germanizace - Lužičtí Srbové XI
Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.
6. Současná situace
Dne 11.11.1989 vyzvalo nově vytvořené Národní shromáždění (Narodna zhromažizna) dosud pracující Domowinu k transformaci. Na mimořádné valné hromadě v březnu 1990 zaujali zástupci Lužických Srbů stanovisko ke sjednocení Německa, ale s požadavkem na ochranu národních práv Lužických Srbů ve spojeném státě, když NDR zanikla. Také zde, jako u nás, zavládla vysoká euforie, vysoké očekávání, jak se optimálně budou řešit všechny tíživé otázky. Vláda skutečně prohlásila v dubnu 1990 podporu všem požadavků lužickosrbské menšiny. Byla deklarována ochrana lužickosrbského jazyka, směl být používán i při soudním jednání. V Chotěbuzi byl otevřen Serbski dom, centrum pro Srby v Dolní Lužici. V roce 1992 bylo dokonce zajištěno televizní vysílání při Ostdeutsche Rundfunk Brandenburg. V novém tržním systému, plném konkurence a živelného vývoje, se lužickosrbské obyvatelstvo dostalo do styku s novou, dosud neznámou realitou. Pro lužickou kulturu není dost sponzorů, ze zprivatizovaných obchodů a dílen zmizely lužické nápisy a samotná země byla znovu, jako ve středověku, rozdělena do dvou administrativních celků. Horní, dosti katolická Lužice k Sasku a protestantská Lužice k Braniborsku. Již tato skutečnost má i v perspektivě dalších let negativní důsledky. Německé menšiny v České republice, na Slovensku, v Polsku a v Rumunsku dostávají od německé vlády rozhodně větší dotace, jen pro Lužici je peněz stále málo. Finanční příspěvek na lužickou kulturu a spolkový život byl snížen o jeden milion marek. Ještě v roce 1998 byl 32 milionů marek, v roce 2000 jen 16 milionů marek. Necitlivě se omezuje lužickosrbské školství. Problematika Lužice byla ze Státní kanceláře Saska převedena do pravomoci ministerstva vědy a umění, kde není již tolik pochopení pro lužickosrbský rozvoj. Ani česká zahraniční politika se neodvažuje hlasitěji vyslovit svá stanoviska v otázce Lužických Srbů.
Vedle politických problémů se ztížila situace i v oblasti ekonomické. Těžba uhlí někde byla zastavena a horníci přišli o práci, na jiných místech se však těží ve větší míře a bezprostředně jsou ohroženy lužickosrbské vesnice, v polední době např. Horno (Rogow). Také nízká porodnost je odrazem ekonomické situace a nezajištěných sociálních jistot. V Lužici jako na území bývalé NDR, je vysoká nezaměstnanost, místy až 25%. Důsledkem je nižší životní úroveň a odchod mladých lidí do jiných oblastí, kde ovšem nejde individuálně udržovat a pěstovat mateřský jazyk a společenské aktivity. Všude pochopitelně převládá požadavek na znalost němčiny a lužická srbština je odsouvána do filologických a historických útvarů jako uzoučká vědecká specializace. Tržní ekonomika v podobě německých podnikatelů dává najevo, že srbština je nevyužitelná, nepraktická a tedy nemá smysl ji podporovat. Nenese zisk, nezajišťuje kariéru. Odvolávání se na minulost a vlastenecké city nepřináší žádoucí efekt. Snad jen v národopisu se uplatní kultura lužického lidu. Politická atmosféra je nedemokratická, vytváří podmínky k tomu, aby se Lužický Srb styděl za své etnické cítění. Katoličtí Srbové měli v minulosti vždy vyšší porodnost a tím se částečně vyrovnával asimilační tlak, ale dnes i tato zábrana germanizaci mizí. Není to, pravda, germanizace násilná, ale plíživá a působivá. Češi si dnes neuvědomují, že také vstoupili do stadia minimálních přirozených přírůstků. Rozptyl za prací a nabídka pracovních sil v nesrbských okresech rovněž „neplánovaně a svobodně“ decimuje etnickou základnu lužickosrbského národa. Dnes se odhaduje, že stabilní jazykové jádro tvoří již jen 20 000 osob, i když srbské povědomí má na různým stupni dalších 300 000 lidí. Hornická těžba vedla k likvidaci 80 vesnic, což minimalizovalo obytný prostor lužickosrbského etnika. Řada Lužických Srbů dnes tvrdí, že období 1945-1990 bylo nejštědřejší na vývoj kultury za celou dlouhou dobu lužické historie. Na kapitalistické poměry nebyl lid dostatečně připraven a není dost odolný.
Zájem mezinárodní, především vědecké veřejnosti, má pozitivní vliv. Nejde jen o Basky, Velšany, ale i o lužickosrbské etnikum. Dnes se jeví NDR jako stát, který určité pochopení měl, svědčí o tom některé skutečnosti, které ani dnes nelze obcházet. Saský zemský sněm schválil zákon o právech srbského obyvatelstva, vzniklo Srbské lidové divadlo a vláda zakotvila práva Lužičanů dokonce do Ústavy NDR. Aktivně se angažovala Domowina. Při Akademii věd pracovala lužickosrbská pobočka, pracovaly dvě srbské střední školy, na univerzitě v Lipsku byla katedra sorabistiky, každým rokem vycházela řada nových publikací. Oceněn byl i přínos českého školství, které umožnilo bezprostředně po válce u nás vystudovat osmi stům studentům. Po několika letech se pořádaly festivaly lužickosrbské kultury. Ve dvojjazyčných okresech krajů Gottbus a Dresden byla srbština postavena na roveň německému jazyku. Šance vytvořené v roce 1945 se však nerealizovaly, dokonce z několika důvodů. Připojení k Československu se neuskutečnilo, i když ještě z koncentračního tábora se lužický Jan Cyž obrátil s peticí o pomoc, ale prezident Beneš příliš aktivní nebyl. Dokonce se traduje, že mu J.V. Stalin nabídl jako kompenzaci za ztracenou a postoupenou Podkarpatskou Rus území Lužických Srbů. Použil jsem termín postoupenou, Národní shromáždění totiž připojení k SSSR odsouhlasilo. E. Beneš prý návrh odmítl, aby jednou nemusel vést s Německem spory o toto území, dokonce prý v intimních rozhovorech vyslovil obavu, že SSSR nebude trvale silný a Německo trvale slabé.
Společnost přátel Lužice měla po roce 1945 v českých zemích na 15 000 členů. Na filosofické fakultě byla znovu otevřena katedra sorabistiky.
Z územního hlediska se nepodařilo realizovat ani další návrh, jehož podstata byla v tom, že by po vysídlených Němcích přišli na jejich místa Lužičtí Srbové s vlastním administrativním celkem. V úvahu připadal některý ze severočeských výběžků, šluknovský či frýdlantský. Selská vázanost na půdu byla tak silná, že Lužičtí Srbové ani neusilovali o uskutečnění této možnosti. Vznikla také obava, že zbytek národa, který by zůstal na území Německa by rychle zanikl. Ironií osudu se stalo, že stejně bylo v důsledku těžby zrušeno mnoho vesnic a dnes jsou vážné pochybnosti, zda se Lužičtí Srbové udrží, i když osud Basků a Velšanů napovídá, že by se tak stát mohlo. Záruky mohou poskytnout jen stabilní demokratické poměry, využité nejen pro neprivilegované vrstvy společnosti, ale i pro malé národy. Problém demokracie je v tom, že i pro dobré věci se musí nejprve získat většina v parlamentě, kde jsou však zastoupeny i síly s jiným hodnotícím měřítkem v otázce národností.
7. Nejmladší generace
Období úspěchů a neúspěchů se poznají nejen na osudech literatury, novin a časopisů, spolků a institucí, ale také v životopisech představitelů a mluvčích lužickosrbského lidu. Marně bychom mezi nimi hledali vojevůdce, korupční politiky, nacisty, reakcionáře a nepřátele pozitivních hodnot. Škoda jen, že rozsah této publikace neumožňuje úplný výčet těch, kteří by zasloužili pietní vzpomínku.
28.5 1893 se v Borkowech narodila dolnolužická novinářka a spisovatelka Mina Witkojc, která v letech 1907-1921 pracovala v Berlíně jako tovární dělnice, jinak také v zemědělství. V r. 1921 se seznámila se skupinou Čechů a Hornolužičanů. Předseda Domowiny, Arnošt Bartl, ji seznámil s dr. Arnoštem Mukou, který třicet pracoval na monumentálním slovníku dolní lužičtiny. V roce 1910 se začal v Ruské akademii věd tisknout. Dotištěn byl až v Praze 1927. Mině Witkojc bylo svěřeno redigování Serbskeho Casniku. V něm bojovala proti prušáckému duchu, psala odvážně, utužovala solidaritu Dolní a Horní Lužice a přátelské styky s Čechy. Po nástupu nacistů k moci jí bylo zakázáno psát a organizovat kulturní a jiné spolky. Musela se přestěhovat do vykázaného místa, do Erfurtu, v Lužici měla zakázaný pobyt. V r. 1943 poznala nacistické věznice. Od roku 1947 působila opět v Domowině. Nějaký čas pracovala pro Lužici v Praze. V roce 1925 vyšly její Dolnoserbskije basuje, v Erfurtu i Vzpomínky. Překládala divadelní hry i básně z češtiny. Spolupracovala s profesorem Adolfem Černým, uveřejnila Vzpomínku na zlatou Prahu. Psala působivé reportáže, nejen o Praze, ale i o Pardubicích, Hradci Králové, Brně, Mladé Boleslavi, Luhačovicích a prohlubovala tak česko-lužickosrbské vztahy.
K zasloužilým lužickosrbským pracovníkům patří dále: dr. Jan Cyž, profesor P. Nowotny, J. Kochta, K. Lorenc, J. Chěžka, prof. J. Brankačka, prof. P. Nedo aj. Na nich i na další generaci závisí příští osudy nám tolik blízkých Lužických Srbů.
