Oběť germanizace - Lužičtí Srbové, IV.
Oběť germanizace - Lužičtí Srbové IV.
Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.
4. Vliv inteligence a solidarity
Další student z Lužice a spolupracovník Jakuba Xavera Ticina, Jurij Hawštyn Světlik, přeložili v roce 1707 do hornolužické srbštiny celou bibli. Také někteří umělci se prosadili v českém kulturním světě, Mačij Wjaclaw Jakula ozdobil svými barokními plastikami klášterní kostely v Broumově, Břevnově, Sedlci a v Chotěšově. V Čechách sice vystudoval úctyhodný počet mladých teologů, ale velmi často zůstali v Čechách a působili na uvolněných farách a nebo jako členové církevních řádů. V Lužici potom sloužili duchovní německého původu, chovali se v duchu křesťanství, ale jazyková a menšinová otázka je přece jen příliš nepřitahovala.
Jen pozvolna a za velkých obtíží se vyvíjela slabá srbská inteligence, která se dožadovala národních práv. Jan Dejka (1779-1853) po pobytu v Praze po svém návratu z ciziny, se stal prvním vydavatelem lužického časopisu, vycházejícího od roku 1809. Obrodné myšlenky se od počátku 19. století šířily do Lužice ze sousedních Čech, lužičtí studenti byli silně ovlivněni pobytem v Praze a působením českých vědců a obrozeneckých pracovníků, jako byli F. Palacký (1798-1876), P.J. Šafařík (1795-1861), J. Dobrovský (1753-1829), J.E. Purkyně (1787-1869), F.L. Čelakovský (1799-1852), J. Kollár (1793-1852), Václav Hanka (1791-1861).
Z českých zkušeností vycházela srbská inteligence, když v roku 1847 zakládala v Budyšíně Matici Lužickou. V petičním hnutí žádal lužickosrbský lid v roce 1848 nejen odstranění feudalismu, ale i demokratizaci veřejného života, jazykovou rovnoprávnost ve škole, úřadech a u soudů. V Praze bojovali někteří Lužičtí Srbové na barikádách a našli bychom je i v řadách německých revolucionářů. Reakční síly však zvítězily a zákaz usazovat se ve městech byl pro Lužické Srby v platnosti až do roku 1856.
V první polovině 18. století byl v Lužici pociťován nedostatek katolického duchovenstva lužickosrbské národnosti. Kaplan Jiří Josef Šimon společně se svým bratrem, kanovníkem v Budyšíně, Martinem Norbertem Šimonem, vybudovali v Praze v letech 1726-1728 „Serbski seminár“, který sehrál vyznanou úlohu v životě lužickosrbského lidu. V letech 1728-1815 byli v semináři ubytováni jen Lužičtí Srbové, připravující se v Praze na teologická studia, ale protože přicházeli z Německa, museli navštěvovat německé gymnázium na Malé Straně a později i německou univerzitu. Správci semináře byli velmi často Češi a ti umožňovali a podporovali styky studentů s českým kulturním životem. Josef Dobrovský docházel pravidelně do lužického semináře a konal tu slovanská jazyková cvičení. Po smrti Dobrovského převzal jeho úlohu Václav Hanka, který do semináře docházíval až do konce svého života, po něm převzal pochodeň K.J. Erben a Martin Hattala, univerzitní profesor českého jazyka.
Pokračování
