Oběť germanizace - Lužičtí Srbové, VI
Oběť germanizace - Lužičtí Srbové, část VI
Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.
Přední místo v osvětové aktivitě zaujímaly divadelní spolky, které měly rovněž četné styky s českými ochotníky. Poprvé bylo hráno divadlo lužickosrbsky 2. října 1862 v Budyšíně, kde byla uvedena hra V.K. Klicpery „Rohovín čtyřrohý“ v překladu lužickosrbském.
Zájem o problematiku Lužických Srbů vzrostl v českých zemích po první světové válce, kdy se doufalo, že právo národů na sebeurčení se dostane také tomuto národu. Aktivita lužickosrbské inteligence se potom obrátila k osvětové práci, vzrostl počet národních spolků, ochotnických divadel, sokolských jednot, rozvinula se vědecká, literární a umělecká činnost. Ve své práci pokračoval vědec profesor A. Muka, velký ohlas v Čechách měl hudební skladatel B. Krawc a malíř M. Nowak.
Snaha pomoci Lužickým Srbům v jejich těžkém zápase o národní přežití vyvolala na české straně hnutí na ochranu tohoto národa. Už v roce 1907 vznikla v Praze Společnost přátel Lužice, která se zaměřila na osvětovou práci, kulturní činnost, hospodářskou pomoc Lužickým Srbům i na informační akce pro českou, slovanskou i mezinárodní veřejnost.
Společnost přátel Lužice stála po boku Lužických Srbů i v boji proti nacismu, který popíral jejich národní svébytnost. V samotném Německu se mohli Lužičtí Srbové opřít jen o levicové strany, které v roce 1927 podaly v saském sněmu návrh zákona o právech lužickosrbského obyvatelstva. Na tento pokrokový návrh navázala po druhé světové válce vláda NDR.
Nacionalistické kruhy v Německu vytvořily „Svaz německého východu“, který prosazoval nevědecké tvrzení, že Lužičtí Srbové jsou vlastně Němci mluvící lužicky.
Nacistické Německo tvrdě zasáhlo do lužickosrbského národního života. Lužický Sokol se musel rozejít, deník „Serbske nowiny“ v Budyšíně byl zastaven, Matiční dům byl obsazen gestapem, kulturní pracovníci a funkcionáři Sokola byli zatčeni a uvrženi do koncentračních táborů, lužičtí učitelé a kněží byli přeloženi do vzdálených německých krajů a na jejich místo přišli němečtí učitelé a duchovní. Matice lužická byla zakázána a rovněž tak i činnost katolického spolku Cyrila a Metoděje. První lužickosrbskou knihou na indexu byly Bezručovy „Slezské písně“ v lužickosrbském vydání.
Než došlo k druhé světové válce, museli nacisté přece jen trochu přihlížet k mezinárodnímu veřejnému mínění a proto jejich protisrbský postup nebyl tak rychlý a všeobsáhlý. Útisk lužickosrbského národa vyvolával po celém kulturním světě protesty. Především však v Československu, kde se rozvinulo masové protifašistické hnutí, které srovnávalo vyspělý kulturní, vědecký, osvětový a politický život Němců v Československu s útiskem nacistů v Lužici. Po mnichovském diktátu se situace Lužických Srbů zhoršila, z československé strany již jim nemohla být poskytnuta pomoc a po okupaci zbytků okleštěného Československa gestapo pronásledovalo i české kulturní a osvětové pracovníky, kteří, kteří organizovali vzájemné styky hnutí na podporu lužickosrbského národa. Profesor Josef Páta ještě v lednu 1938 burcoval veřejnost: „Lužickým Srbům přesto, že se houževnatě brání, hrozí úplná záhuba, nestane-li se nějaký zázrak v jejich prospěch“.
Mnozí čeští přátelé Lužických Srbů se stali v letech okupace oběťmi nacismu, svými životy zaplatili Josef Páta, František Páta, Josef Kordík a Ladislav Klicman. Další byli vězněni, například Vladimír Zmeškal aj.
Během světové války byla řada lužickosrbských kulturních a osvětových pracovníků uvržena do vězení. Veškerý národní život byl potlačen, dětem bylo zakázáno mluvit mateřským jazykem ve škole i mimo školu, byl vydán i zákaz nosit národní kroje a zpívat lužické písně. V rodinách byly dělány prohlídky a lužickosrbské knihy byly odváženy ke zničení. Při okresním úřadu v Budyšíně bylo zřízeno dokonce zvláštní protisrbské oddělení (Wendenabteilung), které řídilo akce proti Lužickým Srbům. Konečným plánem nacistů bylo vystěhovat Lužické Srby ze své vlasti do Alsaska, nasadit je do dolů, těžkého průmyslu a poněmčit je.
Pokračování
