O vztahu Marie Terezie k českým zemím

9.7.2020 Ivo Šebestík

 Ivo Šebestík ve své eseji mapuje v širších souvislostech vztahy císařovny a královny Marie Terezie k českým zemím.

V čase, kdy některé země světa, Českou republiku nevyjímaje, zachvátila posedlost vyřizovat si aktuální politické účty s dějinami, některé sochy padají ze svých podstavců a jiné se zase na základě obdobné aktuální politické potřeby samozvaných arbiterů ve věcech pravdy a morálky zase vztyčují. Je nesporné, že velká historická města sochy významných osobností zdobí. Najdeme jich spoustu v Římě, ve Vídni, v Lisabonu nebo v Antverpách. Několik jich je také v Praze. Vždy něco symbolizují a většinou na ně bývá i docela hezký pohled.

Přitom zejména velké historické osoby nebývají nikdy ztělesněním dokonale ryzího charakteru, bez nejmenší poskvrnky. Ostatně, vše velké vrhá také dlouhý stín. Dost možná žádná z bronzu ulitá či z jiného materiálu zhotovená socha velikána, ať už feudála, státníka nebo vědce či umělce, neodolá nesmlouvavé lustraci, k níž se uchýlí jedinec či skupina lidí, jež z nějaké příčiny právě posedne záchvat účelového, ryze selektivního a rádoby mravokárného purismu.

Epocha opětného obrazoborectví

Ocitli jsme se nyní v epoše opětného obrazoborectví, při kterém nejsou ale sochy jenom odstraňovány, ale stavějí se také nové. Dokonce nás neopustila ani kreativita, a tak novodobé plastiky vyhlížejí opravdu velice jinak, nežli jako umělecké pokusy o zachycení reálné podoby člověka, případně i jeho koně. Ono obrazoborectví a s ním spojené uctívání symbolů, jaké dost často nepatřily a nepatří do rámce vlasteneckého prožívání, je přitom v zásadě jedním z mnoha symptomů doby, ve které úplně postrádáme jakoukoliv jinou a vyšší národní a státní ideu, než prosté a bezhlavé následování Západu, úplně ve všech ohledech, ty horší však přednostně.

Ideové a ideologické zmatky v českých zemích jsou přitom pouhou součástí zmatení „nadnárodního“ a celoevropského, jaké v jistém ohledu postihuje velkou část planety. V ní patrně příliš dlouhý mír a absence osobností, jež by byly hodné následování, způsobily zpřeházení žebříčku hodnot, úplné zatmění v mnohých hlavách a bujení pseudotémat.

Prokázání úcty formou neuctivou

V duchu tohoto plošného zmatení idejí se nyní chystá pražský šestý obvod, tak populární svým vztahem k historickým symbolům, vzdát hold habsburské císařovně Marii Terezii. A hodlá tak učinit sochou ve tvaru bílé a vskutku tělnaté kuželky, jež je dost možná dílem sochaře, který se s životopisem této rakouské císařovny dost dobře neseznámil. Pokud by si totiž – on a zadavatelé díla – alespoň prolistovali některý z mnohých životopisů této panovnice, jistě by narazili i na popis posledních měsíců, týdnů a dnů jejího života, kdy Marie Terezie nabývala na váze a na objemu natolik, že trpěla dušností a potížemi krevního oběhu. Nemohla spát v posteli, ale už jenom v křesle. A to se za jejích časů spávalo v postelích docela krátkých, s nebesy a mohutnými polštáři vystlanými pod zády a hlavou tak, že spící člověk více seděl, nežli by se pohodlně natáhl celým tělem. Císařovna bývala po celý svůj život, řekli bychom, poněkud korpulentní dáma, nicméně skutečná tloušťka byla výsledkem nemoci a opravdu se nesluší zobrazit ji tak, jak se rozhodli zadavatel se sochařem.

V říjnu 1780, krátce před svou smrtí, se Marie Terezie nechala spustit na lanech do Kapucínské hrobky ve Vídni, kde odpočívají habsburští panovníci, aby se pomodlila u hrobu svého manžela, Františka Lotrinského. Když císařovnu spouštěli otvorem na lanech do této hrobky, jedno lano se přetrhlo a vážně nemocná císařovna dopadla na zem. Neměla dost sil, aby se sama postavila na nohy.

Socha navržená ve tvaru kuželky tak vlastně zdůrazňuje tělesné utrpení stárnoucí a nemocné císařovny a je více urážlivá než úctyhodná. Ale toto jenom na okraj. Kdybychom žili v jiné době, mohli bychom nápad umístit v Praze sochu habsburské císařovny přijmout vcelku neutrálně, prostě jen jako hold panovnici, která spravovala Habsburskou monarchii, jejíž součástí byly i země Koruny české, po čtyři dlouhá desetiletí. Jako taková tedy patří do české historie, byť se s českými zeměmi jinak vůbec neztotožňovala. Jenomže zájem o vztyčení sochy habsburské císařovny není motivován prostou potřebou doplnit historickou mozaiku symbolů o významnou panovnici, ale tím, co v českých zemích probíhá už po tři desetiletí, tedy snahou převléknout české národní dějiny za součást kostýmu dějin německých, a takto je v podstatě vymazat jako ostatně veškeré české národní cítění a širší slovanské povědomí.

Mohli bychom jistě pojmout tento hold Prahy a českého národa (či pouze malé zájmové skupiny?) jako uznání za některé tereziánské reformy, mezi nimiž školská reforma znamenala jistý přínos pro postupné odstraňování negramotnosti nejenom venkovského obyvatelstva. Většina tereziánských reforem byla ale v podstatě polovičatá. Její syn a později spoluvládce, Josef II., si mnohem lépe než jeho matka uvědomoval, že v některých zemích v okolí rakouského mocnářství, zejména ve Francii, Nizozemí a v Anglii, rychle sílí městský stav, města rostou a manufaktury potřebují volný pohyb obyvatelstva, a to ve směru z venkova do měst.

Proto Josef II. přesvědčoval váhající matku, aby vydala patent rušící nevolnictví a s ním i celou řadu souvisejících opatření, která ale především posílí centralizaci země, což se udá ke škodě šlechty a vysokého kléru. Mocný panovník rovná se slabá šlechta. A samozřejmě i naopak. Z takového radikalismu měla císařovna samozřejmě strach. Neodvažovala se učinit to, co později udělal Josef II. Její „sociálně zaměřené“ reformy zůstávaly spíše vágním příslibem zlepšení životních podmínek nevolného lidu, což vedlo k mnohým nedorozuměním, sporům, konfliktům, a dokonce i k selským bouřím roku 1775.  V českých zemích se nikdy nic neutajilo, a tak se šířily pověsti o dobrotivé císařovně, jež má ráda prostý lid, dokonce i českého sedláčka, ale zlá vrchnost jejím úmyslům překáží. Ta vrchnost, která má rolníka a za selský hřbet.

V dějinách ale vládnoucí vrstvy nedělají nikdy nic jen s ohledem na blaho poddaných. Z každého ústupku potřebám lidu musí vládnoucí vrstvy vytěžit něco pro sebe. Rozvoj manufaktur souvisel s rozvojem obchodu a ten zase přispíval rozkvětu bank. Státní pokladna měla naději na vyšší výnosy. Svoboda lidu, pokud ji některý (kterýkoliv) systém poskytne, alespoň v té míře, jakou nabízely josefínské reformy, tak jen proto, že z ní muže mít prospěch. A vítaným bonusem pro vládnoucí vrstvy je i klid, zejména v časech, kdy to jinde v Evropě už začínalo vřít.

Vzpomínka na školu mladého Josefa Jungmanna

Ani samotnou školskou reformu Marie Terezie není zapotřebí hodnotit jako krok, který by se snažil zlepšit situaci, postavení a kariérní možnosti prostého lidu. A už vůbec nebyla míněna s ohledem na Čechy. V královských městech v Čechách, na Moravě a ve Slezsku byl velice silný německý živel, vyšší školy včetně gymnázií vyžadovaly zvládnutí němčiny. S češtinou se žádný Čech nikde v administrativě nebo dokonce u dvora neprosadil. Marie Terezie chtěla naučit prostý lid číst, psát a počítat, aby chlapci z lidu (děvčata už méně) dokázali pracovat jako písaři, účetní, drobní i vyšší úředníci. Neměla nic proti tomu, aby vesničtí kantoři vyučili několik zpěváčků pro chrámový kůr, tu a tam houslistu a varhaníka. Uvažovala jako dobrý hospodář, ne jako národní buditel. To bychom po císařovně chtěli opravdu příliš.

Lidé měli zvládnout to, co poslouží říši a dvoru, ne co je dovede k filozofii, jež je nástupištěm budoucí rebelie. Úplně totéž mají ovšem na mysli i vládcové současného světa. Ani oni netouží po tom, aby se obyvatelstvo prostřednictvím „celoživotního vzdělávání“ propracovalo ke kritice společnosti. Proto současné vzdělávací systémy dělají všechno proto, aby kritický rozum co nejvíce utlumily. A mainstreamová média jim v tom snaživě pomáhají.

Mladý Josef Jungmann, pozdější národní buditel, mnohokrát vzpomínal na to, jak jej špatná němčina vylučovala ze školní docházky. Jeho chudí rodiče si odepřeli, co mohli, aby jej poslali na studie, Jungmann si ale musel osvojit němčinu natolik, že – jak vzpomínal – začal najednou zapomínat mateřskou řeč a v češtině dokonce koktat. Jeho příběh není ovšem ničím výjimečným. Stejnou zkušenost získaly stovky Čechů, kteří ve snaze zaujmout lepší a výnosnější postavení v rakouské monarchii, začali němčit a dost často skutečně zapomínat mateřskou řeč.

Současná nepravda o harmonickém soužití Čechů a Němců

Němčení povyšovalo měšťanské synky a vzácné případy chlapců z venkova jakoby do vyšší společnosti a mezi „lepší lidi“. Kdo mluvil německy, byl prostě „lepší člověk“, takže nebylo divu, že tolik českých chlapců v zájmu povýšení mezi „lepší lidi“ češtinu přenechalo lidu, jak se tehdy říkalo, „sprostému“. Němčina se v časech absolutismu stávala docela spontánně znakem vyššího vzdělání a lepšího společenského statusu. Historik Miroslav Hroch ve své knize Na prahu národní existence na několika místech upozorňuje na to, že právě současní historici, dokonce čeští historici, s oblibou tvrdí, že v dějinách bývaly vztahy mezi Čechy a Němci většinou harmonické, nekonfliktní, dokonce přátelské. To je ale velký a zásadní omyl, pro který Miroslav Hroch přináší několik příkladů a ukazuje i cestu, jak si docela snadno opatřit příkladů tohoto druhu nepřeberné množství.

Vskutku tvrzení některých českých historiků o harmonických vztazích mezi Čechy a Němci, jaké údajně narušila teprve právě Jungmannova obrozenecká generace tím, že se začala vůči Němcům radikálně vymezovat, vůbec neobstojí. Tyto vztahy byly poznamenány hlubokými předsudky. Němci Čechy tradičně velice podceňovali. Nechybělo ani pohrdání dané tím, že Němci disponovali podstatně větším vlivem (také majetkem) i v českých zemích, u dvora ve Vídni pak ještě nesrovnatelně více. Jejich jazyk se modernizoval ve vztahu k francouzštině a italštině o několik desetiletí dříve než čeština, která od doby protireformace a rekatolizace (úsilí o absolutismus Ferdinanda Habsburského) stagnovala a scházela jí především moderní odborná terminologie, kterou si musela vypůjčovat z jiných jazyků, také z němčiny.

Hlavně ale byla němčina jazykem dvora ve Vídni! Německy mluvili císař (císařovna), jejich nejvyšší dvorští hodnostáři, kancléř Kounic, později za císaře Františka I. Metternich, rádcové, dvorní lékaři, šlechta, vysoký klérus. Takto tedy mluvil u dvora i každý malý úředníček, lokaj, komorná, služka, kuchař i kuchtíci. A bylo jedno, zda se narodili někde pod Alpami nebo na Vysočině. Příliš mnoho lidí toužilo po vyšším uznání a k tomu bylo třeba němčiny. Spisovatel Svatopluk Čech vyslal svého pana Broučka do XV. století, aby se tento pan domácí ze století 19. ocital neustále ve sporech s husity ohledně vnímání nejenom víry ale i vlastenectví a češství. Tuze se divili husité, že panu Broučkovi ani trochu nezáleželo na české řeči, že byl ochoten němčit.

V jednom německém anonymním pamfletu vydaném v roce královské korunovace Leopolda II. (1792) se obyvatelstvo českých zemí charakterizuje takto: „Český Němec (Deutsch-Böhm) je bodrý a zdvořilý, naproti tomu je Čech (Stock-Böhm) ubohá bytost, o níž by se skoro dalo pochybovat, zda má lidskou duši.“[1] Dále se píše: „Je prost vší schopnosti myšlení a ducha a nechápe nic jiného než hůl a žije ve své hlouposti až do blaženého konce.“ Ke všemu je třeba Čecha donutit ranami holí.

Když němečtí nacisté obsadili zbytek území Čech a Moravy a zřídili na něm protektorát, tak pohrdlivé projevy Reinharda Heydricha, K. H. Franka a dalších nacistů směrem k českému národu odrážejí přesně tento historický pohrdavý stereotyp německého nazírání vůči Čechům. V 18. století, ze kterého pochází náš příklad, jeden za mnohé, nebyl urážlivý a přezíravý postoj Němců vůči Čechům žádnou novinkou. Novodobý národ se sice v plném slova smyslu ještě nezformoval, ale lidé českého jazyka, českých tradic, zvyků a vzájemných vazeb se s německy mluvícím a smýšlejícím živlem střetali už mnohem dříve. Tyto střety zaznamenala starší česká literatura, viz například Dalimilova kronika. Známe je ale také například z boje o českou univerzitu za časů Jana Husa a krále Václava IV. (Dekret kutnohorský) i z jiných historických událostí.

Palackého mínění o tom, že české dějiny jsou především bojem s Němci, není možno pominout jen proto, že po listopadu 1989 se v českých zemích prosadili ke slovu a k vlivu lidé i celé skupiny, které se líčením harmonických vztahů mezi oběma národy snaží smazat negativní českou zkušenost několika válek a z německé okupace. A vrátit tak i tímto způsobem české země do hospodářského a zájmového prostoru Německa, což by v delším časovém horizontu vlastně představovalo úplné vymizení národní svébytnosti, dějin, historické paměti a kulturních specifik. Starý cíl Němců vůči Čechům a obecně Slovanům v jejich geografické blízkosti.

Národ, který přijme cizí optiku pro posuzování sebe sama, uzná, že po celé dějiny jenom chyboval a že by udělal lépe, kdyby se neustavil, posléze zapomene, že je něčím specifickým, že jeho předkové kulturu a národnost tvrdě vybojovali a hájili, a takto splyne s jiným národem, který si svoji svébytnost udržel a ochránil. Nebo splyne s masou, ve které se rozpustilo několik malých národů, které uvěřily tomu, že integrace ve větší celek bez národních zájmů a specifik je cennější a modernější než archaická originalita. Jedna kultura, jeden jazyk (angličtina), jedno myšlení, jedny vzory, jeden životní styl, jedna zábava a jedna sada bludů a omylů, to by suma sumarum mohlo pro život v blízké budoucnosti stačit. Stejně za chvíli nastoupí umělá inteligence a ta bude mít sotva smysl pro národní kultury a tradice.

Identifikace více na stavovské úrovni než v rámci národního povědomí

Habsburští panovníci si takovýchto národních „detailů“ nevšímali. Nebylo v tom z jejich strany nic zlého. Oni sice registrovali fakt, že jejich monarchie je mnohojazyčná, ale neviděli jiný problém, než ten, že mnohojazyčnost komplikuje jednotnou správu říše. Němčina byla jejich mateřským jazykem, německá byla Vídeň a němčila i česká, moravská a slezská města, zejména ta královská. Jinojazyčný byl v podstatě jenom venkov. Čeština venkova nutila duchovní na farách, aby se svými farníky rozmlouvali česky. Šlechta, která se hlásila k tradicím starého českého státu, mluvila česky tehdy, když usilovala u dvora o prosazení starých šlechtických práv a svobod, na která se česky odvolávala.

Lid na venkově, ve městech, šlechta, nižší a vyšší duchovní stav, ti všichni vnímali češtinu úplně rozdílným způsobem. Vzájemná identifikace lidí probíhala mnohem více na stavovské úrovni, než v rovině národní. Novodobý národ se v pravém slova smyslu ještě nestačil zformovat. Ostatně i Němcům to trvalo až do časů Goetha a Schillera. Do té doby pociťovali nemalý kulturní Minderwertigkeitskomplex zejména vůči sousední Francii. Šlechta, pokud cítila česky, tak jen s ohledem na svá vlastní stavovská práva, ne s vědomím spřízněnosti s neurozenými lidmi. Ani měšťané v královských městech necítili zvláštní příbuznost s poddanými na venkově. Čím více sílil městský stav, tím rychleji se vzdaloval od poddaných na venkově. I královská města měla své poddané.

Ostatně, i když se ve druhé polovině 19. století ve městech výrazněji prosadili Češi v podnikání, čeští podnikatelé svým českým krajanům jen u vědomí národní spřízněnosti rozhodně nenadržovali. Český dělník se měl u českého podnikatele zhruba stejně špatně jako u podnikatele německého nebo židovského. Onen stavovský princip tedy stále převládal nad jakoukoliv spřízněností národní.

Tereziánské i následující mnohem radikálnější josefínské reformy je proto třeba posuzovat očima 18. století, a nikoliv naší doby. Marie Terezie, a hlavně Josef II. uvažovali velice prakticky. Pokud se lidé naučí číst, psát a počítat, budou schopni zastávat činnosti v monarchii, která se modernizuje a rozvíjí. Česky nechť si mluví doma, popřípadě v prvních dvou třídách venkovských škol a na faře, ale kdo chce postoupit výš, musí mluvit německy.

Josefínské reformy byly mnohem radikálnější než tereziánské

Josef II. si nadto uvědomoval, že feudální stát už dávno vyčerpal možnosti své existence, a že pokud se on sám neujme reforem, že se vzbouří měšťané i venkovský lid a on bude muset jednat pod tlakem. A propos, sám se ještě dočkal výbuchu jakobínské revoluce v Paříži. Měl o situaci ve Francii zprávy od své sestry Marie-Antoinetty. Věděl také, jak král Ludvík XVI. holduje lovu a rukodělným řemeslům více než správě své země a tušil, že tohle nemůže dopadnout dobře. Navíc věděl o jistých zvláštnostech manželství své sestry s francouzským králem. Jednou dokonce vyrazil koňmo z Vídně do Paříže. Cestoval inkognito a spal v hostincích na slámě. To vše jen proto, aby Ludvíkovi, svému švagru, domluvil. Také stran jeho manželských povinností. Josefovi se tato domluva ovšem příliš nepovedla. Naštěstí popravy švagra i své sestry se už nedožil.

Z Francie ovšem už dávno proudily do Vídně myšlenky osvícenství, které jasně deklarovalo nezbytnost radikálních změn. Josef II. k nim byl ochoten. Centralizovaná absolutistická monarchie, o kterou usiloval, potřebovala několik reforem, které všechny tento císař uskutečnil.

Především zrušil nevolnictví a dal poddaným právo pohybu a svobodu vyznání. S tím nutně souvisela potřeba omezit bohatství a vliv katolické církve. Rozhodl, že všechny církevní mnišské řády, které se prokazatelně a majoritně nezabývají charitativní nebo produktivní činností, budou zrušeny bez náhrady. Takto přišla katolická církev o třetinu klášterů. Navíc Josef II. nad církvemi ustavil dohled. Podobným způsobem se rozhodl dohlédnout na aristokracii, aby dodržovala ustanovení jeho reforem a skutečně umožnila lidem svobodu vyznání, volnost pohybu a podobně.

Samozřejmě josefínské reformy okamžitě vyvolaly velkou nevoli u aristokracie i u vyššího kléru, ale za Josefova panování a života se v tomto ohledu už nic nezměnilo. Zůstalo jen u skřípění zubů. Josef, kterého stíhala úmrtí manželek i dětí, zůstával ve svém státnickém projektu naprosto neoblomný. Teprve jeho nástupce, bratr Leopold, během krátkého panování provedl drobné úpravy josefínských reforem směrem k uspokojení šlechty a prelátů, ale počínal si šikovně, v podstatě podle hesla: „Aby se vlk nažral a koza zůstala celá.“ Také jeho nástupce František II. (po zrušení Svaté říše římské Napoleonem už jenom František I.) zvolil obdobnou taktiku.

Marie Terezie ztrácí České koruně Slezsko

Ale zpět k Marii-Terezii a k jejímu vztahu k českým zemím. Marie Terezie se do dějin zemí Koruny české, tedy do dějin Českého království, zapsala především tím, že ve válkách s pruským králem Fridrichem II. připravila české království o třetinu jeho území, tedy o Slezsko. V roce 1742 podepsali oba panovníci mír ve slezské Vratislavi, podle kterého připadlo území Slezska Prusku. A propos, pruského krále můžeme považovat za žáka Voltairova. Nicméně na jeho osobním příkladu je hezky vidět, jak praxe vládnutí mění teorii dobrých úmyslů. (Asi stejně jako praxe politické funkce mění teorii předvolebních slibů.) Jakmile totiž Friedrich nastoupil na trůn, jeho osvícenství začalo rychle blednout ve prospěch absolutismu a s Voltairem se duchovně rozešel.

Abychom byli ale vůči Marii-Terezii objektivní, musíme vzít v úvahu její situaci na počátku vlády. Zatímco pruský král Fridrich II. „pouze“ usiloval přivlastnit si velký kus území, které měla ve své správě rakouská císařovna, pak jiný feudál, bavorský kurfiřt Karel Albrecht, mířil přímo na císařskou korunu. Už v listopadu 1741 pronikla koalice Sasů, Bavorů a Francouzů ku Praze. Velitel pražské posádky, jmenoval se Ogilvy, kapituloval a část české šlechty přijala Karla Albrechta za českého krále.

Tenhle krok Marie Terezie pochopitelně považovala za zradu a dá se říci, že od toho data neměla Čechy v oblibě. Za celých čtyřicet let vlády tak navštívila Prahu, druhé největší město monarchie, jen dvakrát. (V podobě bílé kuželky bude nucena být v Praze pořád.) Při jedné z návštěv se nechala korunovat českou královnou, což bylo hezké gesto symbolicky projevující respekt k Českému království. A propos, Josef II. královskou korunu nepřijal. Učinil tak teprve jeho bratr a nástupce, císař Leopold II., v pražské korunovaci, která byla velice slavnou událostí. Hezky ji popisuje Alois Jirásek v F. L. Věkovi.

Jenomže, jak to v dějinách chodí – a proto všechny zjednodušující pohledy, které se rojí v naší době, nemají žádné ceny – i ona část české šlechty a pražského měšťanstva měly pro své holdování bavorskému kurfiřtovi své dobré důvody. Marie Terezie totiž před českými stavy velice preferovala stavy uherské. Jako mladá panovnice si dokonce vynucovala jejich podporu a peníze pláčem. Uherští stavové ji podporu poskytli. Českých stavů se nezeptala a tyto stavy vcelku usoudily, že se jim ze strany bavorského velmože dostane těch privilegií, která jim rakouská panovnice nedopřává. Je dost možné, že s robotním patentem Marie Terezie váhala právě s ohledem na velkou a velice bohatou uherskou šlechtu.

Lidem je košile vždy bližší než kabát a každý stav jedná podle svých zájmů. Co činila česká šlechta, to činila pro sebe, a na zájmy venkovského lidu či měšťanů nemyslela. Stejně tak se o sebe starali i měšťané. Nějaké povědomí národní jednoty prozatím scházelo. To se prosazovalo velmi obtížně až v průběhu 19. století, spíše až v jeho druhé polovině.

Jak již bylo zmíněno, sociálně zaměřené reformy Marie Terezie zůstávaly více méně příslibem, než aby vstupovaly do života. Selský lid ale měl za to, že císařovna robotní patent už vydala, ale že vrchnosti na jednotlivých panstvích její výnos tají. Tak docházelo k rebeliím, které byly potlačeny a trestány. Nutno říci, že Marie Terezie většinu rozsudků smrti nad rebely anulovala a proměnila v jiný druh trestu. Rozhodně nebyla panovnicí krutou. Stejně jako Josef II., který zakázal užívat tělesných trestů, zejména tortury a omezil i výkon hrdelních trestů.

Není bez zajímavosti, že tereziánské a josefínské reformy zasáhly i do pohřebnictví, kdy byly zakázány pohřby bez rakví a také pohřbívání mrtvých hned na druhý den, neboť se objevovaly případy „předčasných pohřbů“ jako z pera E. A. Poea. Jedna oběť takového pohřbu za živa byla ještě před nějakým časem ke spatření v kryptě brněnského kapucínského kostela.

Socha Marie Terezie v Praze, ano či ne?

Objektivně vzato, patrně neexistují vážné důvody PRO ani PROTI vztyčení památníku Marie Terezie v Praze. Exkluzívně pro české země tato panovnice nevykonala v podstatě vůbec nic. Pokud nepovažujeme za zásluhu, že Českou korunu zbavila starosti o třetinu jejího území, tedy o většinu Slezska. Prahu navštívila všeho všudy dvakrát a po českých zemích příliš necestovala. Školskou reformu nesměřovala k posílení role českého jazyka, spíše naopak. Českou šlechtu ani měšťanstvo příliš nemilovala. Dávala přednost Uhrám. Jako panovnice posilovala absolutismus a centralizaci říše, což snižovalo význam jednotlivých dědičných zemí. Nemyslela to proti Čechům, neboť národní specifika svých poddaných nepovažovala za podstatná. Zajímala ji prosperita říše, klid a pořádek v ní, byla více nakloněna míru než válkám.

Těmto účelům absolutismus dokonale vyhovoval. Národy představovaly potíže. Stačilo, že císařovna vnímá a rozumí Uhrům. Uhry se domohly vyrovnání až v roce 1867, nicméně už za Marie Terezie započal proces vedoucí ke zrovnoprávnění uherského království s Rakouskem. Záhy byl na postupu sílící uherský nacionalismus, jehož vrchol zažil skladatel Gustav Mahler (narozen nedaleko Jihlavy) během svého působení v pozici dirigenta opery v Budapešti. Silně nacionální prostředí zejména maďarského tisku jej, cizince, nadto žida, z hlavního města Uher v podstatě vypudilo. A to přesto, že svým perfekcionismem vysoko pozvedl úroveň tamní opery. Nicméně, popravdě řečeno, Mahler byl tak trochu vypuzen z každého svého působiště. Byl totiž velice náročný, nesmlouvavý, tvrdý, konfliktní, nespolečenský a geniální.

Existuje ale ještě jeden důvod proti vztyčení pomníku císařovny Marie Terezie v Praze, a tento důvod je pohříchu časový a právě nyní velmi aktuální. A tím důvodem je právě urputná snaha rozpustit české dějiny v dějinách německých. Takto se v podstatě z národních dějin odstraňují všechna místa, ve kterých Češi jednali autonomně a proti zájmům Východofranské, „římsko-německé“ a rakouské říše nebo proti vlivům římského katolictví. A naopak se zdůrazňuje vše, kdy Češi odevzdaně a rezignovaně přijímali cizí vůli.

Přibližně před dvěma nebo třemi lety uspořádala v Bruselu skupina památkářů a kastelánů z jižních Čech výstavu na téma Čechů, kteří se nějakým způsobem zasadili o myšlenku evropské integrace. Bylo tam představeno asi pět nebo šest osobností, mezi nimi například kníže Metternich nebo Mikuláš Coudenhove-Kalergi. Jediný skutečný Čech, kterého Jihočeši v Bruselu při té příležitosti představili, byl král Jiří z Poděbrad. Ovšem také král Jiří z Poděbrad byl jedinou postavou, která od pořadatelů dostala co proto. Za co? Inu za husitství, jak také jinak. To bylo hnutí, kdy Češi jednali v rozporu se zájmy německé říše i římského papeže. Prostě autonomně a za sebe, třebas místy i docela krutě, což netřeba popírat. A na tohle české autonomní jednání se po roce 1989 tuze mračíme.

Po skončení prezentace jsem vyhledal hlavního mluvčího skupiny a upozornil jsem jej jednak na to, že oni Češi, které představil, byli vlastně Rakušané a že husitství pojal útržkovitě, selektivně, jenom kriticky, aniž by zmínil jeho reformní charakter a sociální aspekty, a vůbec význam pro české i evropské dějiny. Neodpověděl, ale omluvil se a zmizel, jen co se objevil v dosahu člověk, u kterého mohl vyhledat azyl před dotěrnými otázkami. Byl velmi na rozpacích, patrně si jako historik velmi dobře uvědomoval, že z českých dějin dělá jenom apendix dějin německých.

Někomu se může zdát, že v naší době, která je tak dokonale moderní a praktická, národům žádné nebezpečí nehrozí. Největším nebezpečím, je právě toto šalebné mámení. A nakonec ještě jedna otázka. Pročpak si někteří lidé přejí mít v Praze sochu Marie Terezie, a nikoliv Josefa II., který pro poddaný lid habsburské monarchie včetně toho českého udělal nesporně více? Asi tušíme proč. Potomci těch, které josefínské reformy poškodily, se po listopadu 1989 vrátili ke slovu i k vlivu. Takže Josef II. se oblibě současných elit i „elit“ světských, a také církevních prostě opět netěší.

Odkaz:

[1] Miroslav Hroch: Na prahu národní existence, nakladatelství Mladá fronta, Praha 1999, str. 57 až 58.

casopisargument.cz