České národní listy

Odškodnění jsme nikdy žádné nedostali. O tom, jak Němci zacházeli v září 1938 s Čechy, svědčí fotografie, kterou přivezl tatínek – rakve s tělesnými pozůstatky českých četníků zavražděných Němci.

Rodiče žili od roku 1927 napřed ve Svatavě u Falknova (dnešní Sokolov), potom přímo ve Falknově, kde byl otec četnickým strážmistrem. Starší sestra a já jsme chodily do české obecné školy, obě jsme cvičily v Sokole, jako žákyně jsme se účastnily různých  sokolských nebo školních vystoupení, také sletu ve Falknově, a jako rodina jsme chodili do českého katolického kostela.

Bydleli jsme u náměstí v nájmu u německé majitelky domu, vdovy a její starší dcery. Byly to slušné osoby, politika je nezajímala, byly hluboce věřící a k nám hodné. Pro nás to byla babička a slečna domácích a kdykoli jsme se sestrou chtěly, směly jsme k nim přijít.

Byla jsem malá a rodiče před námi nikdy nemluvili o politice. Že se děje něco vážného, to jsme pochopily i jako děti, ale nerozuměly jsme tomu. Od nás bylo na náměstí blízko a slyšely jsme, že se tam stále častěji shromažďují Němci, halasí, něco provolávají, někdy zvonily i zvony. Četníci měli stále častěji pohotovost a tatínka jsme doma moc neviděly. Největší rozruch nastal, když přijel do Falknova Henlein nebo jiný předák sudetských Němců. To stáli četníci celé hodiny v řadě v naší ulici, chladno-nechladno, déšť- nedéšť. Museli být v pohotovosti. V ty dny maminka pořád vařila hrnce čaje a četníci, stažení z celého okolí, byli vděční, že se trochu zahřáli. Stále více se v ulicích objevovaly Němky v dirndlech, občas na nás heilovali zvednutou pravicí, nebo vyplázly jazyk, ale my jsme věděly, že si nemáme ničeho všímat. Chlapci chodili v kožených kalhotách a všechna mládež v bílých podkolenkách. Už se s námi nekamarádili.

O prázdninách 1938 jsme byli jako každoročně ve vesnici na Přešticku, kde jsme měli malý domek. Jednu místnost pro sebe, nájemník měl kuchyň a pokoj. Vrátili jsme se do Falknova  koncem prázdnin  a začala zase škola.  Někdy počátkem října nás poslali ze školy domů s příkazem se cestou nikde nezdržovat, nenechat se nikým vyprovokovat. Došla jsem domů v pořádku. Potom přišel tatínek ze stanice a řekl, ať maminka co nejrychleji sbalí do kufru nejnutnější věci, že je třeba, abychom odjely. Většina českých rodin že už je stejně pryč. Maminka váhala. Potom přišel tatínek ještě jednou pro nějaké teplejší oblečení a podivil se, že tam ještě jsme. Řekl, že už se o nás nebude moci starat, protože všichni četníci budou někam odveleni, ale nevěděl kam. Před polednem se u nás zastavil jeden český železničář, že kolem poledne pojede z Falknova poslední vlak vypravovaný českými železničáři do Plzně. Co bude potom, nikdo neví, ale že máme určitě odjet.

Maminka složila do kufru nějaké věci, my jsme dostaly příkaz, že musíme jít pořád před ní, aby na nás viděla, a nejkratší cestou na nádraží. Tam byl nevídaný ruch a shon. Český výpravčí mamince potvrdil, že ten vlak má skutečně přijet, má už velké zpoždění a je přeplněný, ale že se do něj dostaneme, protože připojí nějaký vagón. Do vlaku jsme se dostaly. Sestře udělali místečko lidé na lavici, já jsem seděla na kufru a maminka stála v uličce, protože jinam se nemohlo. Vlak všude postával, měli jsme všichni hlad a žízeň. Ve stanicích vybíhali lidé alespoň pro vodu. Do Plzně jsme dojeli kolem půlnoci, a protože se nádraží zamykalo, postávali lidé kolem svých kufrů nebo ranců před nádražím. Do toho trochu pršelo. Neměly jsme v Plzni nikoho, tak jsme byly připravené vydržet až do prvního ranního vlaku směrem na Klatovy. Nakonec nám jeden plzeňský občan pomohl do starobince – chudobince. Na postel se tam sice lehnout nedalo, ale byly jsme vděčné alespoň za střechu nad hlavou. Nevěděly jsme, jestli je tam pitná voda, tak jsme měly žízeň dál. Asi dvě hodiny nato nastal na chodbě ruch a přišlo mnoho lidí, někteří ani nebyli pořádně oblečeni, a šli do 1. patra. Zřejmě zase odněkud přijeli. Byla nám zima a byly jsme rády, když jsme se dočkaly rána a znovu jsme šli na nádraží. Odjely jsme na Přeštice.

Ubytovali jsme se v našem vesnickém domku a brzy jsme zjistily, co nám všechno chybí, protože jsme odcházely z falknovského bytu tak nakvap. Asi po dvou dnech nás maminka přihlásila do místní školy.

O tatínkovi jsme nic nevěděly. Maminka nám navařila na několik dní jídlo, přikázala nám jít vždy ze školy rovnou domů a rozhodla se jet hledat tatínka. Když přijela do Falkonova, potkal ji nějaký slušný Němec a řekl jí, ať se snaží, aby ji nikdo nepoznal a aby co nejrychleji odjela, protože jména celé naší rodiny jsou uvedeny v seznamu Čechů, kteří mají být popraveni. Maminka pak postupovala podle míst, kam byla četnická stanice postupně překládána, až se dostala do Rakovníka a odtud do posledního místa, do Pavlíkova. Tuto vzdálenost už ušla pěšky a dověděla se, že falknovská četnická stanice byla rozpuštěna.

Jeden den přišel domů tatínek a druhý den po něm i maminka. O co jsme přišli, nedokáži odhadnout, Tatínek ještě stačil předat klíč od bytu někomu od českého vojska. Vojáci přišli do bytu, naložili, co viděli a jak uměli, a patří jim za to uznání. Za několik týdnů jsme dostali avízo z dráhy v Přešticích, abychom si odvezli nábytek. Na nějaké škrábance a podobně jsme samozřejmě vůbec nehleděli.

Bydleli jsme sice ve vlastní chaloupce na vesnici, ale 4 osoby v jedné místnosti. Trvalo nějakou dobu, než se tatínkovi podařilo najít pro nájemníka náhradní byt. Musel mu ještě zaplatit odstupné, stěhování a myslím, že dopředu nájemné v novém bytě.

Odškodnění jsme nikdy žádné nedostali. O tom, jak Němci zacházeli v září 1938 s Čechy, svědčí fotografie, kterou přivezl tatínek – rakve s tělesnými pozůstatky českých četníků zavražděných Němci.