O nanebevzetí V. Havla
Aneb o nanebevzetí V. Havla
PhDr. Antonín Benčík, CSc.
Legenda č.6
Po nástupu do prezidentské funkce se zvlášť výrazně projevila jeho neznalost veřejného mínění. Neznalost či ignorace základních příčin totálního krachu Jakešovsko-Husákovského režimu. Výrazně se projevovala jeho animozita vůči reformistům z osmašedesátého roku a jeho ideálům, přičemž jeho totální neznalost a jeho naivita v řízení státu, politicky různorodé lidské společnosti, neznalost zásad parlamentní demokracie, zkrátka jeho politický amatérismus se zvlášť škodlivě projevoval ve vztahu k parlamentu a jmenovitě k jeho předsedovi A. Dubčekovi. O první prezidentské státní návštěvě V. Havla v USA, která se uskutečnila 19. února 1990, píše Petr Třešňák jako o "Cestě snů". Byl to však spíše jakýsi monstrózní turistický zájezd neobvykle velkého počtu přátel V. Havla na dvou letadlech. Zájezd, režírovaný spíše dramatikem, než prezidentem Havlem. A jako reprezentanta Slovenska vzal s sebou M.Čalfu, bývalého předsedu ZO KSČ na úřadě normalizační vlády, předsedu legislativní vlády, zodpovědného za početné, zákonem režimu stanovené represe, autora návrhu Trojjediné ústavy a stávajícího předsedy vlády, který zajistil Havlovo zvolení prezidentem. Pravda, autor Cesty snů jedním škrtem pera změnil M. Čalfu z normalizátora na „reformního komunistu“!!! Avšak pro A. Dubčeka, předsedu Federálního shromáždění a prvního Slováka té doby, V. Havel místo v letadle nenašel. Zřejmě již zapomněl na své prohlášení před prezidentskou volbou, že A. Dubček musí stát po jeho boku.
V. Havel se ovšem nijak netajil, že je zapomínáním pověstný. Tak to jeho obdivovatelům musím připomenout jako historik. F. Mitterrannd, francouzský prezident, si A. Dubčeka velice vážil.
Jednoznačně to dal najevo i při první návštěvě v Československu v prosinci 1988, když byl Husákem a Jakešem požádán, aby se s Dubečkem nesetkal, zatímco s dalšími disidenty mohl jednat.. Při jeho druhé návštěvě po listopadu 1989 z prezidentské kanceláře přišel na Slovensko příkaz, že Mitterranda nemají přijímat představitelé Slovenska. Nýbrž Mitterrand má je přijmout v Bratislavě ve svém apartmánu. Předseda slovenské vlády V. Mečiar tento pokyn vtipně glosoval, že Mitterrand je snad má přijímat v pyžamu. Avšak A. Dubček, který Mitterranda doprovázel, zajistil, že slovenští představitelé jej přijali v budově SNR. Vzápětí však přišla odplata.
Když o týden později navštívila Československo předsedkyně vlády Velké Británie Margaret Thatcherová, V. Havel uspořádal na její počest slavnostní oběd za účastí mnoha hostí. Ale V. Havel na A. Dubčeka opět zapomněl. Avšak A. Dubček se s ní setkal 18. září 1990, při její návštěvě Federálního shromáždění, kde mimo jiné vysoce ocenila Pražské jaro 1968, a tudíž i roli Dubčeka v něm. Zde se mimochodem vnucuje srovnání G. Husáka a V. Havla k A. Dubčekovi. G. Husák v srpnu 1968 přísahal věrnost A. Dubčekovi: „S Dubečkem stojím a padnu“. A sotva uplynul rok zradil Dubčeka jako Jidáš Krista. A V. Havlovi jeho opomíjení A. Dubčeka netrvalo ani tak dlouho…
Legenda č. 7
V. Havel po svém nástupu na Pražský hrad své prezidentství pojal spíše poněkud královsky, což se zřetelně projevilo i v jeho nedostatečné znalosti zásad parlamentního jednání a rozhodování. A tak se stalo, že 23. ledna 1990 vystoupil na Federálním shromáždění s projevem, v němž navrhl změnu státních symbolů, změnu názvu Čs. armády, změnu názvu Československé republiky s tím, že z názvu vypadne přívlastek socialistická. A to bez sebemenšího projednání s představiteli Slovenska. Současně žádal, aby poslanci obou sněmoven návrh ihned projednali a schválili, i když jej dostali těsně před jeho projevem. A nový heraldický znak Československa, který byl poslancům představen tak, že v posledních řadách jej sotva mohli poslanci rozeznat v detailech. Zkrátka Havel vystupoval jako dramatik, který chtěl přesvědčovat šokem a ne jako rozvážný prezident. Pochopitelně, že to poslanci odmítli. Avšak tímto „královským“ postupem V. Havel vyvolal tzv. „pomlčkovou válku“ a první velký Česko – Slovenský spor, který byl definitivně ukončen až rozpadem Československa.
Tak to také hodnotil i jeho nejbližší spolupracovník P. Pithart na setkání představitelů a pamětníků Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí 28.2.1998 v literární kavárně G plus v Praze (viz Veřejnost proti násilí, Občanské fórum, Bratislava 1999, str. 57).
