České národní listy

O legalitě a legitimitě transferu

německého obyvatelstva z Československa V

Prof. JUDr. Václav Pavlíček, DrSc.

V.

Z obsahu jednání Postupimské konference i z dalších dokumentů vyplývá, že odsun německého obyvatelstva uskutečněný před zahájením této konference byl na ní velmocemi se souhlasem vzat na vědomí a dodatečně byl potvrzen. Další transfer se uskutečňoval v souladu s rozhodnutím této konference. Transfer německého obyvatelstva byl aktem mezinárodního práva a z hlediska mezinárodního práva byl zcela legální. Pozdější odchody německého obyvatelstva se vesměs uskutečňovaly v souladu s přáním příslušníků této menšiny např. v zájmu sjednocování rodin apod.

Velmoci ve svých prohlášeních vyjádřily odpovědnost německého národa za zločiny, kterých se dopustil a odpovědnost německého státu. Stalo se tak v souladu s normami mezinárodního práva, neboť odpovědnostními subjekty mezinárodního práva byly především státy a národy. Sankcemi včetně reparací a povinností nahradit škody prací i majetkovými sankcemi byli postižení Němci a Německo. V oddíle B pod bodem 18 Postupimské dohody bylo např. rozhodnuto získat kontrolu a dispoziční právo nad majetkem, který vlastní Němci v zahraničí, pokud tento majetek není již pod kontrolou Spojených národů, které se zúčastnily války proti Německu. Taková opatření učinilo Československo některými svými dekrety, jež se staly zákony.

K odpovědnosti za válečné zločiny byli voláni ovšem jednotlivci a skupiny obyvatelstva. Některé z organizací tohoto obyvatelstva byly uznány za zločinecké norimberským tribunálem.

Transfer obyvatelstva však nebyl považován za kolektivní sankci. Měl mít preventivní význam se zřetelem k odstranění nebezpečí dalších ohnisek neklidu a konfliktů. Tímto opatřením se měly napravit i nedostatky versailleského systému.

Německá ideologie zdůrazňovala po několik generací potřebu dosáhnout sjednocení všech Němců v jednom státě a německé menšiny sloužily k další expanzi Německa. Po druhé světové válce byly zkušenosti s politikou Německa důvodem k opatřením, aby německé menšiny nemohly být k takovému cíli znovu využity.

Transfer německých menšin do Německa tak byl důsledkem této mnohaleté německé politiky, na kterou nacismus navazoval a rozvinul ji. Neblahé zkušenosti s touto německou politikou zasáhly v poválečném období mezinárodní právo i v jiných směrech. Do Všeobecné deklarace lidských práv nebyla tehdy pojata práva menšin

Transfer německého obyvatelstva po druhé světové válce v Československu schvalovaly všechny vrstvy, politické a náboženské směry, které se podílely na protinacistickém odboji. Považovaly jej za legitimní ve jménu takových hodnot, jakými bylo dosažení trvalého míru a dobrých sousedských vztahů mezi Československem a Německem v budoucnosti.

Evropa mezi Německem a Ruskem: Sborník prací k sedmdesátinám J Valenty, HÚ AV ČR, Praha 2000