České národní listy

O legalitě a legitimitě transferu

německého obyvatelstva z Československa III

Prof. JUDr. Václav Pavlíček, DrSc.

III.

Souvislosti a kořeny německé politiky, jež vyústila ve druhou světovou válku, byly mnohem širší a hlubší. Do značné míry byla tato politika kontinuální bez rozdílu formy státu a politického režimu v Německu. Neomezovala se jen na využívání německých menšin v jiných státech při prosazování expanzivních cílů. I německá právní teorie vytvářela argumenty ospravedlňující politiku agrese. Upozorňoval na to i T. G. Masaryk v době první světové války.

Již na počátku první světové války proklamovali němečtí teoretikové mezinárodního práva "právo (stav) nutnosti". Tato teorie ospravedlňovala např. pojetí, že jakmile se ukázalo napadení Belgie nezbytným k bezpečnosti Německa, mělo Německo právo k útoku na Belgii sáhnout a její obsazení bylo spravedlivým  trestem za to, že se bránila. Zda jde o stav "bezpečnosti Německa", záleželo toliko na uvážení německé vlády. Německo k tomu volilo i cesty rozkládající vnitřní soudržnost státu, zejména podněcovalo flámské požadavky vůči belgickému státu k narušení jednolitosti Belgie. Teorie stavu "nutnosti" v r. 1934 v Německu dále rozvinul H. Rogge s podporou tehdejšího vicekancléře von Papena jako ideologicko-právní zdůvodnění nové útočné politiky německého státu.5

--------------------

4 Za pozornost stojí, že současná spolková ústava německá - "základní zákon" neobsahuje žádné ustanovení o ochraně menšin. Spolková vláda naproti tomu trvale usilovala, aby ochrana německé menšiny v jiných státech se zabezpečila mezinárodními smlouvami nadstandardně v porovnání k jiným menšinám a bez reciprocity. Příkladem může být i československo-německá smlouva z r. 1992.

5 Viz k tomu podrobněji L. Le Fur: Nástin mezinárodního práva veřejného, Orbis, Praha, 1935. Autor se opírá např. o práce V. J. Kohlera: Notwehr und Neutralitat, in Zeitschtift für Völkerrecht svazek VIII F 1914, K. 5trupp: Das internationale Landkriegsrecht, Heinrich Rogge: Nationale Friedenspolitik, Berlín, 1934.

Někteří němečtí teoretikové toto pojetí, které zdůvodňovalo vedení útočných válek a nahrazovalo platné normy mezinárodního práva právem síly, doplňovali tvrzením o "Vollkulturvolku", národu plném kultury, jímž podle nich bylo Německo, které má veškeré právo nad ostatními méně vzdělanými národy.

K tomu přistupovala další teorie o nezbytnosti velkého životního prostoru pro takový zvláštní "rasový čistý národ". Ani tato teorie se nezrodila až s nacismem. Čerpala v německém prostředí např. z názorů F. M. Arndta, který ve svých "Fantaziích o budoucích německých ústavách" (1815-1816) zdůrazňoval význam čistoty německé krve, jako skutečnost, která činí legitimním nárok rasově čistého národa k světovému panství. Stát podle něho musí zbavit národ rasově cizorodých prvků, aby mohl svou dějinnou roli uskutečnit. I na to navazovala nacistická ideologie, která činila podle slov Hitlera "rasu středem veškerého života". Ideou rasově čisté národní pospolitosti (Volksgemeinschaft) se odůvodňovaly požadavky sjednocení všech Němců bez ohledu na stávající hranice států. Tato národní pospolitost zahrnovala vedle Němců z Německé říše i Němce, žijící v uzavřených skupinách v zahraničí v územní souvislosti s Německou říší (Rakušany, sudetské Němce). Další skupinou byli Němci v cizině bez územní souvislosti s Německem, kteří tam žijí v uzavřených společenstvích (Sedmihradsko, Povolží atd.) a poslední skupinou byli Němci žijící jednotlivě v celém světě.

Povinností všech Němců, ať žili kdekoliv, bylo podřídit se této národní pospolitosti. Území jiných států, sousedících s Německem, kde žili Němci, mělo být k Německu připojeno. Z německých enkláv v zahraničí, které s Německem nesousedily, měli být Němci do Říše přesídleni.

Suverénem byl podle této teorie německý národ, jako národ panské rasy, který měl panovat nad všemi národy a státy světa, nebo alespoň nad jeho značnou částí. Německá říše měla být podle nacistického teoretika Carl Schmitta určena národnostně a zasahovat do života jednotlivých národů vždy, když Německo uzná, že je to zájmem mezinárodního pořádku. Idea Říše byla spojena s ideou velkých hospodářských prostorů a s vyloučením cizích mocností, jež by mohly zasahovat do politických poměrů v prostoru ovládaném Říší. Idea velkých hospodářských prostorů byla v souladu s nacistickou teorií životního prostoru pro německý národ - panskou rasu.

Nacistické Německo tuto svou koncepci úspěšně uskutečňovalo. Po anschlussu Rakouska a obsazení pohraničního území Československa znovu použilo taktiku uplatněnou už vůči Belgii v 1. světové válce k dokončení vnitřního rozložení Československa. A. Hitler v provolání k Němcům z 15. 3. 1939 uvedl, že prostor Čech a Moravy patřil vždy k životnímu prostoru Němců a proto do něj nechal vpochodovat německé jednotky. Pozdější známé výroky R. Heydricha a K. H. Franka, že Češi v tomto prostoru již nemají co pohledávat, jen opakovaly základní Hitlerovu myšlenku znamenající konečné rozhodnutí o dalším osudu Čechů po "konečném vyřešení židovské otázky" a vítězném ukončení války.

Méně známé jsou akty Německa, jež směřovaly k dobrovolnému i násilnému přestěhování Němců do Německa v duchu těchto teoretických a politických koncepcí.

Základní smlouva o transferu Němců z jižního Tyrolska byla podepsána s Itálií v Berlíně 23.6. 1939. V důsledku této smlouvy vydal v srpnu 1939 prefekt provincie Bolzano vyhlášku, podle níž budou ti, kdo neuposlechli dekretu o vystěhování, potrestáni až dvaceti lety vězení a konfiskací celého majetku. Ze severní Itálie se tak tehdy vystěhovalo 75 000 osob. Přesto se nepovažovaly výsledky této smlouvy za příliš úspěšné.

Značný počet Němců byl přestěhován z pobaltských států, z Rumunska a z dalších území. Podle přehledu z r. 1940 se do Německa "vrátilo" 434 000 Němců. Němci byli stěhováni i z jiných "spojeneckých států" - z Bulharska, Chorvatska atd. Tito přesídlenci byli usazováni v oblastech určených ke germanizaci - také v protektorátu. České obyvatelstvo bylo vysídlováno pod různými záminkami z několika oblastí protektorátu, aby byl vytvořen prostor pro postupnou a plnou germanizaci českého území. Značný počet židovského obyvatelstva z Německa, z Rakouska a z jiných států byl již dříve zbaven majetku a přinucen emigrovat ještě před vypuknutím války. Mnohem větší počet obyvatelstva různé národnosti a původu byl "přesídlen" Německem do vyhlazovacích a koncentračních táborů. Uvádí se, že v důsledku politiky uskutečňované Německem, bylo jen židovského obyvatelstva zavražděno přes 4 851 000. Další oběti této politiky pocházely z řad vězňů a obyvatel různých států nuceně nasazených k práci do Německa.6