České národní listy

Nová slovanská politika II
Dr. Edvard Beneš

Vezmou si slovanské národy a všechen jejich lid z historie první a druhé světové války a z dvacetileté periody mezi oběma těmito válkami správné poučení o tom, co má býti slovanská politika a společenství a solidarita slovanských národů v budoucnosti po této válce? Problémy slovanských národů nevyřeší ani slovanské idealistické horování a sentimentální mluvení o slovanství a slovanských bratrech, ani reakční slavjanofilství nebo expansivní panslavismus všech druhů a odstínů, ani buržoasní novoslovanství z doby před první válkou světovou, které chtělo smiřovat carismus s říší habsburskou a stavět nějaké imperialismy slovanské proti imperialismu Hohenzollernů.

Problém slovanských národů byl vždy nerozlučně spojen s bojem o svobodu slovanského lidu, t.j. nejširších vrstev všech slovanských trpících národů, z nichž jedni trpěli pod tyranií a reakcí domácí (Rusko, Bulharsko), jiní pod tyranií a reakcí cizí (Poláci, Jihoslované) a někteří dokonce pod oběma (Poláci, Čechoslováci). Slovanské společenství mohlo býti vždycky jen společenství revolučního boje proti tyraniím a reakcím všem. Všechny slovanské národy jsou v své povaze krajně demokratické a mají svou přirozenou povahou silnější sklony egalitářské nežli všechny ostatní národy evropské. První světová válka dřívější stav slovanského poddanství a nesvobody státní a národní do značného stupně změnila a zlepšila; druhá světová válka celý slovanský problém do veliké míry zjednodušuje a přiblížila jej beze sporu nečekaně blízko ke konečnému řešení.

Slovanské národy vyjdou z této války zase svobodné se svými vlastními státy. Kromě Bulharska jsou už dnes v jedné spojenecké linii - bulharský lid se k ní připojí jistě po pádu Německa a Itálie také. Zavedou-li si všechny po této válce skutečné lidové demokratické režimy, vyvodíce všecky nutné důsledky z bojů o fašistickou reakci u sebe samých i u Německa, rozhodnou-li se dost radikálně řešit své vnitřní politické, sociální a hospodářské problémy, sblíží se také mezinárodně mezi sebou do té míry, že se i mezinárodní spory mezi nimi dají hladce vyřešit bez ohledu na reminiscence z dob minulých, bez ohledu na národní prestiž a národní vzájemné ambice a bez ohledu na dřívější národní rivality. A zůstanou tím pak automaticky v jednotné mezinárodní linii i po válce. Vždyť problém každého slovanského národa vždycky byl problémem každého jeho drobného člověka a občana, který si nepřeje nic jiného, nežli si demokraticky vyřešit nejdříve všecky své vnitřní těžkosti a bolesti a žíti pak v míru, spolupráci a přátelství především s druhými národy slovanskými. To neznamená, že by jednotlivé slovanské národy a státy neměly zůstat státně nezávislými a že by měly splynout nějak navzájem v jediný blok. Naopak, každý z nich i v budoucnosti má a může žiti nezávislým životem státním a národním a se svými vlastními demokratickými řády a institucemi.

Chtěl-li se kterýkoli slovanský národ domáhat kdy svobody státní a národní, musil a měl začíti především doma sám u sebe a osvobozovat svého trpícího malého člověka, svého dělníka, sedláka, trpícího malého inteligenta atd. Masaryk správně říkával, že národní problém český je především problémem sociálním. A to platí o slovanských národech všech. To byla vlastně vždycky podstata tak zvaného slovanského problému v Evropě vůbec. A proto říkám, že opravdové společenství slovanských národů v minulosti bylo a mohlo býti vždycky jen společenství revoluční. Státní a národní svoboda slovanských národů mohla se uskutečnit a zajistit jen na nejširší basi revolučně lidové, a proto jsme tomuto osvobození tak blízko právě v této druhé světové válce. Přiblížil nás k tomuto konečnému osvobození slovanských národů společný boj na život a na smrt, právě boj proti fašismu a nacismu mezinárodnímu i vnitřnímu, boj proti největší reakci, která se v moderní historii Evropy kdy s hlediska vnitřní i zahraniční politiky objevila a která, vědomě a záměrně, vnitřně i mezinárodně usiluje o zničení svobody a existence stejně a společně všech slovanských národů.

Proto když v dubnu r. 1942 byl svolán do Moskvy slovanský kongres, procházely mi hlavou všechny zde uvedené myšlenky. Procházel jsem v duchu historií všech slovanských kongresů, počínaje slovanským kongresem v Praze v revolučním roce

1848 - téměř před celým jedním stoletím -, jehož se účastnili stejně konservativní Palacký a Šafařík jako revoluční Bakunin a který už tehdy vyjadřoval revoluční podstatu všech problémů slovanských.

Ale věřím, že by od této války mohli slovanští národové, pochopí-li opravdu historický význam dnešních velikých událostí, dojít k období svého konečného a společnou prací zajištěného národního a politického osvobozeni a začít novou periodu svého nového národního vývoje. A to v zájmu svém i ostatní Evropy, v jejímž životě budou přes nevzdělaný a sprostý rasistický hitlerismus slovanšti národové v čele s největším z nich - se Sovětským svazem - míti a musí míti po této válce své veliké místo.

Jde mi o to, abychom se opravdu pokusili budovat po této válce nové slovanství, zbavené mystických sklonů sentimentálního slovanstvÍ starého, opírajícího se o všechny možné reakční elementy a majícího v podstatě základ jen ve snahách vytvářet mocenskou reakci panslavistickou proti mocenské idei pangermánské. Nové poválečné společenství slovanské může býti nepoměrně více. Musilo by vycházet z velikého vítězství ideje demokracie, jehož bylo dosaženo dočasně v poslední válce a které musí definitivně zajistit válka dnešnÍ.

Toto nové slovanství by mělo býti výrazem dvou velkých idejí, jejichž hluboký program vyjadřuje to, co representovali vždycky největší duchové kultury slovanských národů: Puškin a Turgeněv, Tolstoj a Gorkij, Mickiewicz a Krasiňski, Kollár, Palacký a Masaryk. Je to idea lidovosti, tj. všestranné demokracie politické a sociální, a idea lidství. Ty jsou pravým slovanským programem a pravou slovanskou politikou budoucnosti.“ (Vydal Vladimír Žikeš, Praha, 1946)