Nová slovanská politika I

Dr. Edvard Beneš

„Od konce 18. století byla otázka osvobození slovanských národů na denním pořádku evropské politiky. Ani Rusové, jako jediný tehdy státně svobodný slovanský národ, nebyli za carského režimu svobodni politicky. Francouzská a americká revoluce a konstituční revoluce anglická z konce 18. století a začátku 19. století byly i slovanským národům povelem k boji o národní svobodu a moderní politické svobody vůbec. Stav nesvobody a společného utrpení slovanských národů vyvolal pak mezi nimi politickou ideu slovanského společenství a vzájemné pomoci. Tato idea se pak stala od začátku 19. století základem k formulaci řady koncepcí o tzv. slovanské politice. (str.11)

Z hlediska národního byli na konci 19. a na začátku století 20. národové slovanští utlačováni nejvíce Němci, Maďary a částečně Turky. Němci jim byli odpůrci ve stoletích předcházejících a jako nositelé velkých říší – pruské a rakouské – nejnebezpečnější. Byly a jsou tudíž antiněmecké a antipruské tendence u národů slovanských velmi přirozené.

Z hlediska politické svobody a moderní demokracie trpěli všichni Slované rovněž nejvíce: až do světové války Rusové doma těžce zápasili o svobodu lidu; nebyli svými pány ani v svém vlastním státě. Poláci podléhali třem státům absolutistickým a národnostně byli roztříštěni; Češi a Slováci podléhali dvěma státům absolutistickým, byli nesjednoceni a zle utlačováni. O Jihoslovanech a Bulharech není třeba s jednoho ani druhého hlediska mluvit. (str. 18-19)

… Je tudíž politický boj Slovanů s Němci (a Maďary) jen menším výsekem první světové války. Ale už z toho, co zde bylo řečeno, jasně plyne, že i v poslední válce všecky tzv. slovanské problémy zapadaly plně a důsledně do velikého moderního boje o svobodu, o demokracii, o politické, sociální a hospodářské osvobození širokých vrstev lidových vůbec…

Válka z let 1914/1918 nebyla válkou mezi Slovany a Germány ani vědomými cíly, ani programem, vytčeným jejími původními účastníky. Odpovědnost za vyvolání její padala především na tehdejší Rakousko-Uhersko a Německo a bezprostřední motivy jejího vzniku byly dvojího druhu: Rakousko-Uhersko chtělo zabránit sjednocovacímu procesu srbochorvatskému a zarazit tak zároveň svůj vnitřní rozklad, hrozící z bojů národnostních. Německo si chtělo zajistit podporou Rakouska-Uherska další podklad k svému imperialistickému rozpětí na Balkáně a v Přední Asii. (str.19-20)

…První světová válka se pro všecky slovanské národy stala zdrojem velkého pokroku: vyšli z ní jako osvobození národové slovanští Poláci, Čechoslováci a Jihoslované. Byli sjednoceni a ustavili své národní státy. Bulhaři se alespoň jako stát zachránili. Ostatní slovanští národoví byli pojati do Sovětského svazu jako federované republiky. Staré carské Rusko a ruský lid svými velkými oběťmi vůbec beze sporu přispěli velmi značnou hřivnou k všeobecným výsledkům první světové války, a tudíž k boji za osvobození uvedených tří slovanských národů. (str. 24-25)

… Chci tím vším jen zdůraznit, že pokládám dnešní válku za rozhodující historickou příležitost historickou příležitost pro definitivní zaražení pangermánského ´Drang nach Osten´ a že právě nynější válka dokázala, že je k tomu třeba opravdové přátelské a loajální spolupráce Polska, Československa a Sovětského svazu. Náš poměr k oběma je spojenecký a přátelský a takovým chce trvale zůstat. Přáli bychom si, aby po dosažení plné dohody mezi Polskem a Sovětským svazem došlo také k plné dohodě mezi námi třemi, právě k vylikvidování imperialistického a krvelačného "Drang nach Osten". A podaří-li se nám to, je garantována celá budoucnost Polska i Československa a je pomoženo celé Evropě. Ne-li, přijde zase nová katastrofa, v nějaké jiné formě Německem vyvolaná. Říkám tím jen to, co je mým opravdovým, hlubokým politickým přesvědčením.