Neuvěřitelný plán aneb Hitler vyhrál válku 2
Neuvěřitelný plán aneb Hitler vyhrál válku 2
Mojmír Grygar
Dostáváme se k jádru problému. Když v květnu 1945 ještě neuschla krev zabitých lidí a ne všichni byli pohřbeni, Churchill se vytasil s „Neuvěřitelným plánem“ – žádal neprodleně se připravit na útok proti Sovětském svazu, navrhoval znovu vyzbrojit milion německých zajatců. S tím nikdo z politiků a generálů nesouhlasil, ale Churchill ve své řeči ve Fultonu v březnu 1946 na původní myšlenku navázal. Tak začala éra studené války. Na jiné ideologické úrovni se západní protikomunistická, protisovětská, protiruská
politika a strategie vrátila k pozici nacistického Německa. Tento historický obrat již ve svých počátcích nadělal mnoho zla. V jisté chvíli znejasnil postavení nacionalistů v různých zemích, kteří bojovali spolu s německým wehrmachtem, a bezprostředně po válce nemohli být omilostněni. Ale Britové ukrajinským nacistům umožnili pobyt v Kanadě, také Německo poskytlo útulek Banderovi a jeho spolubojovníkům a některé ukrajinské instituce v Třetí říši pokračovaly po válce bez velkých změn v propagační činnosti proti stejnému nepříteli. Když Chruščov v roce 1950 přesvědčil Stalina, aby omilostnil vězněné banderovce a v roce 1954 přičlenil Krym k Ukrajině, protisovětskou a protiruskou náladu to posílilo. Po pádu Sovětského svazu se situace ještě víc zkomplikovala. Všechno spělo k převratu, který byl západními politiky zamýšlen jako počátek nové fáze protiruského tažení. Na summitu NATO ve Varšavě 2017 bylo Rusko označeno jako protivník číslo jedna. Důvod? Jiný životní styl. Na komunismus se již nemohli vymlouvat, vždyť zařídili v Rusku dík ochotným převlékačům kapitalismus gründerského typu, který, až na malou vrstvu oligarchů-privatizátorů, uvrhl obyvatelstvo do ekonomické a duchovní bídy horší předchozích let. Všechno to zní to jako nepovedený žert historie, ale to už se schylovalo k dnešní válce. Její dlouhodobá mediální a hospodářská eskalace připomíná začátek druhé světové válku, který se nevyvíjel podle původního záměru anglických a francouzských politiků. V rámci usmíření (appaesament) s Hitlerem v Mnichově vydali Německu všanc Československo (dobře věděli, že Sudety jsou jen záminkou). Britové si nebezpečí uvědomili, až když německá armáda bez podstatného odporu obsadila Francii. Hitler již v knize Mein Kampf prohlásil, že Německo nemůže bojovat proti Rusku a Anglii současně, proto se snažil před invazí do SSSR uzavřít s Anglií mírovou dohodu. Předpokládal, že vlivné britské šlechtické a konzervativní rody, které již dlouho oceňovaly Hitlerův protikomunistický režim, podpoří jeho návrh. Došlo k něčemu, co nepředpokládal on ani jeho britští obdivovatelé. Londýnská vláda odmítla nabídku s převahou pouhého jednoho hlasu – tím rozhodujícím byl Chamberlainův (pozdní lítost?). Dnes se této události nevěnuje pozornost, protože převaha protihitlerovského tábora byla tak nepatrná a neodpovídala mínění většiny obyvatel. Statečný postoj obyvatel Anglie za války vzbudil ve světě oprávněný obdiv, ale ten patřil spíš nositelům válečných útrap než politikům ve vládě a v parlamentu.
Poválečné otočení šachovnice zase uvedlo tradiční západní orientaci na tu správnou stranu. Ruku v ruce s tím, jak je Rusko postaveno na pranýř, vina Německa za nejstrašnější válku dějin je zastíněna, její miska na vahách prudce stoupá. Dnes paní von der Leyenová, jejíž předkové se podíleli na této válce, zase mává pěstičkou a svolává evropské státy do války s Ruskem. Tanky Leopardy nahrazují dřívější Tygry; výročí Stalingradské bitvy se nepřipomíná; představitelé Ruska nejsou zváni na oslavy vítězství nad Německem, zatímco tam neschází ani jediný státník států Hitlerovy koalice; zase se zamlčuje rozhodující podíl Rudoarmějců na porážce Německa, zatímco horliví žurnalisté a politici pečlivě sbírají a rozhlašují krutost sovětských vojáků; zprávy o válečných zločinech spojeneckých armád jsou přísně tabuizovány.
Lidé, kteří nezažili válku a její konec, nemají představu o tom, jak Češi a ostatní národy slavili vítězství, místo toho se šíří falešná fáma, že jsme nebyli Rudou armádou osvobozeni a že Beneš přijetím mnichovské kapitulace zlomil národu páteř a svou podporou odsunu Němců se podílel na tom, čemu sudetští Němci říkají válečný zločin. Goebbels po podepsání Mnichovské dohody napsal v deníku, že by si přál, aby Beneš diktát nepřijal, protože tím by dal Němcům příležitost před očima lhostejných západních mocností provést „konečné řešení české otázky“. Beneš dobře znal své pappenheimské
a uvědomoval si, že ve hře je sama existence národa.
Co říci na závěr? Během 35 let se podařilo podkopat národní vědomí, zapřáhnout Republiku do tradiční západní protiruské expanze a vychovat mládež, která zpřetrhala spojení s dějinami, s kulturou země, propadá duševnímu marasmu a pudově se brání nepřátelskému světu způsobem, který co paměť sahá nemá obdoby. Zamysleli jste se, ideologové, politici a novináři podporující násilí a válku jako nutné řešení společenských konfliktů, že nesete za tento stav odpovědnost? Zamysleli jste se, kapitáni mediální velmoci a šiřitelé masové zábavy, že i vy již podlamujete schopnost mladších generací získat pozitivní vztah ke společnosti a k životu? Nevnímáte, že duševní strava, kterou denně předkládáte divákům, vede k zoufalým pokusům se zlým světem jednou provždy skoncovat? Neuvědomujete si, že český národ je v ohrožení (ty početné vždy přežijí) a že nebezpečí nehrozí z Ruska ani z Číny, ale z chybně nastaveného řádu uvnitř hradeb, kde se konflikt, boj, korupce a násilí stávají součástí každodenní životní praxe?
