Netolerovatelné
Netolerovatelné
Marek Řezanka
Klára Jantošová prohlásila, že žalovaný skutek není trestným činem: „Z obžaloby a z dokazování nevyplývá, kterými výroky by se měla obžalovaná dopustit zmíněného trestného činu.“
Celá tato kauza je z mého pohledu jednak právně nesmyslná – a kromě toho má obludný rozměr, neboť útočí na samé principy demokracie.
Učitelka Bednářová si dovolila jiný než oficiální pohled na konflikt na Ukrajině, což by mělo být na školní půdě cosi samozřejmého a přirozeného. Žáci mají diskutovat, ne být indoktrinováni jediným možným pohledem na svět.
Pokud bychom brali vážně argument, že za šíření lživých výroků padne trest, před soudem by se musela zpovídat celá řada vrcholných politiků včetně ministrů, premiéra i prezidenta republiky. Kromě nich by před justicí musela stanout většina mainstreamových novinářů, kteří například šířili lež o tom, jak si Rusové ostřelují Záporožskou elektrárnu, kterou měli tou dobou pod kontrolou. Tím, že český mainstream nekriticky přejímá ukrajinskou válečnou propagandu, páchá na svých čtenářích dnes a denně zločin.
Naší pozornosti by ale nemělo ujít, že státní zástupce, Richard Petrásek, ohlásil podání odvolání proti verdiktu. Podle něj propuštění z práce není v tomto případě dostatečným trestem. To vypovídá mnohé o panu Petráskovi. Tento muž nehájí právo, kde zkrátka ani pod mikroskopem nenajdeme nic o trestu za „nevhodné názory“ – a vede proti paní učitelce inkviziční válku, kdy se nespokojí s tím, že byla zničena její profesní pověst a byla ohrožena její existence, neboť je před důchodem zbavena příjmů.
Paní Bednářová by justici měla zažalovat za ušlý zisk a škodu způsobenou neoprávněným zásahem do jejích práv. Za to, že vůbec mohla být souzena za to, že učila žáky kriticky myslit. Že měla popírat válku na Ukrajině? I kdyby tvrdila, že na Ukrajině žádná válka není, nejde o trestný čin. Ani zjevné popření reality nemůže být vnímáno jako trestný čin. Kdokoli bude například tvrdit, že je pan Petrásek mimozemšťan, sice na první pohled říká nesmysl – ale soudit ho za to nelze.
Minstr vnitra, Vít Rakušan, nedávno na svém twitterovém profilu zveřejnil pasáž, kde mimo jiné píše: „Princip kolektivní viny je stejně zavrženíhodný jako násilí samo…“ Tato slova by si k srdci měl vzít zejména Petr Pavel, který veřejně vyzval k uplatňování tohoto principu:
„Všichni Rusové žijící na Západě by měli být sledováni mnohem víc než v minulosti, protože jsou to občané země, která vede agresivní válku… Může mi jich být líto, ale Japonci v USA byli za 2. světové války také pod přísným dohledem.“
Na rozdíl od USA a Japonska na konci druhé světové války není Česká republika s Ruskem ve válečném konfliktu. To je první závažná okolnost, kterou by si měl Petr Pavel uvědomit. Druhá, neméně podstatná věc, je, že prezident republiky by neměl nabádat k honu na část vlastní populace. Ano, česká společnost se skládá i z rusky mluvících spoluobčanů.
Po výroku o „omluvě za zločiny našich předků“, který není hoden hlavy, ale zcela přesně se slučuje s naturelem agenta Pávka, se Petr Pavel dopustil dalšího nepřijatelného slovního přešlapu. Mainstream se samozřejmě tváří, že se to nestalo – a stalo-li se, že je to vlastně v pořádku. Není. Má-li být někdo za něco souzen, potom za podobné plošné nenávistné a předsudečné výroky vztahující se na celou populaci, ať již jde o Židy, Rusy či Ukrajince.
Prezident Vladimir Putin ukázal africkým lídrům během jednání podepsaný návrh dohody o příměří, kterou na jaře roku 2022 dojednali vyjednavači Ruska a Ukrajiny. Rusové se v něm zavázali stáhnout se od Kyjeva, což dodrželi, a Ukrajinci následně svou část dohody porušili. Další jednání pak byla pozastavena.
Tato zpráva v mainstreamových médiích poněkud zapadla. Nehodí se do dlouhodobé protiruské agitace. Zapadnout by ale nemělo, že Západ si opakovaně nepřeje mír, což dokázal bojkotem obou minských dohod – a nedávno zazděním mírové iniciativy, která mohla ušetřit desetitisíce, možná sta tisíce lidských životů. Co na to občané evropských zemí? Líbí se jim kurs válečné eskalace? Mně ani trochu.
Je potřeba dát zásadně najevo, s čím se jako občané demokratického státu nikdy nehodláme smířit: 1) S hony na kohokoli pro jeho názor. 2) S uplatňováním kolektivní viny. 3) S přepisováním historie ve smyslu, že Češi mohou za druhou světovou válku a její zločiny. 4) S jednostrannou mediální propagandou, která neinformuje, ale dopouští se té nejtvrdší manipulace a konečně za 5) S eskalací války lokální ve válku celosvětovou.
Pokud se zavčasu neozveme a nebude náš odpor nepřehlédnutelný, budeme za chvíli monitorováni všichni. Přesně jako ti japonští občané ve Spojených státech amerických.
Kam se došlo po roce 89…
Stíhat lidi za názory?
Že je doba jiná?
Již zas patří mezi vzory
kolektivní vina…
