Nepřijatelným pro Českou republiku je používání termínů „vyhnání“ a „nucené vysídlení“ německého obyvatelstva
...Je na místě poukázat na to, že českoslovenští znalci mezinárodního práva upozorňovali na nesprávnost a nebezpečnost počínání ministra zahraničí, vlády i parlamentu a požadovali dodržování domovského československého postoje opřeného o jedině správnou interpretaci XIII. části Postupimské dohody, založené striktně na mezinárodním právu, jak ostatně zdůraznily Spojené státy i Velká Británie ve svých stanoviscích.
Vztahuje se to rovněž na přiznání plné odpovědnosti německé strany za jednání, jež vedlo k mnichovské dohodě, k útěku a vyhnání lidí z československého pohraničí a za utrpení a křivdy způsobené českému lidu nacionálně socialistickými zločiny.
Nesprávným a proto i nepřijatelným pro Českou republiku zůstává i nadále používání termínů „vyhnání“ a „nucené vysídlení“ německého obyvatelstva. Pokud by totiž bylo takto kvalifikováno přesídlení, zakládalo by to českou mezinárodně právní odpovědnost a tomu odpovídající nárok na vrácení do původního stavu (tj. návrat přesídlených osob), kompenzaci (tj. vrácení majetku nebo peněžité odškodnění) a satisfakci (tj. omluvu). Podle dosud platné XIII. části Postupimské dohody, vycházejíce striktně z mezinárodního práva (podle názoru vítězných mocností i Polska) šlo v poválečných měsících nejprve o živelný transfer (přesídlení) malé části německého obyvatelstva a pak od konce r. 1945 až do října 1946 o spořádaný a humánní transfer (přesídlení) zbývající velké části německého obyvatelstva...
Výňatek z článku "Česko-německá deklarace neřeší všechny problémy", jehož autorem je prof. JUDr. M. Potočný, DrSc.
