České národní listy

Neomarxismus, pravicový nebo levicový  liberalismus ?

 Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

I uznávaní politologové dneška si stěžují na terminologický zmatek. Je označení „neomarxismus“ něčím víc než jen nálepkou s hanlivou dávkou odmítavé nevážnosti a posměchu? Je to víc než jen výstraha před nedostatkem demokracie, před diktaturou či totalitarismem?  A může být ten zmíněný „neomarxismus“ pravicový nebo levicový? Pokusme se  vnést do nepřehledného  pojmového  zmatku trochu světla.

Dějiny myšlení znají významné pokračovatele a   pokračování  některých názorových soustav. Vzpomeňme na novoplatonismus, novotomismus, novokantovství. Zcela nedávno se v intelektuálním  veřejném  prostoru  objevilo slovo „neomarxismus“. Jak mu máme rozumět? Z dějin filozofie víme, že vyznavači původního  názorového systému  zůstávají věrni jeho podstatě a principům. Ale  zároveň cítí, že nová doba přináší nové skutečnosti a otvírá nové problémy. Nestačí  tedy opakovat úvahy, závěry a poučky velkého  myslitele, na kterého navazují. Je třeba  systém jeho myšlení zachovat, ale  pokročit  v něm dál, posunout jej a přizpůsobit novým okolnostem. Odpovídat v jeho duchu na nové otázky. Proto směr dostane výstižně inovovaný název:  jméno po zakladateli  má s koncovkou -ismus, ale k tomu přibude  důležitá  předpona  novo- (neo-).   Název  prozrazuje, že původní základ má pokračovatele. Platí to i o  dnešním označování některých směrů a hnutí  slovem neomarxismus?

Marxismus vznikl v  polovině 19.stol. jako dílo K. Marxe.  Autor je rozvinul jako podrobné učení o ekonomickém  vývoji společnosti, jako analýzu  tehdejšího kapitalismu,  jako historii  výrobních prostředků  a vztahů od nestarších dob,  jako učení o výměně společenských řádů,   o třídní struktuře kapitalismu, o nutné  společenské změně a  o příchodu beztřídního socialismu. Vykladači a stoupenci díla K. Marxe a B. Engelse, který s ním v některých otázkách spolupracoval, se dohadovali o cestě k naznačené budoucnosti. Jedni tvrdili, že to musí být revoluce, druzí věřili v úspěch cestou postupných společenských  reforem. Ale jak revolucionáři tak reformisté nepřestali být marxisty a patřili k témuž názorovému směru.

U nás to byli zpočátku sociální demokraté, stranu založili r.1897. Po Velké říjnové socialistické revoluci k nim přibyli komunisté. (Stranu založili r. 1921.Obě strany patřily mezi levicové strany.

K dlouhodobě  (od poloviny 19. stol.) očekávané  revoluci došlo teprve ve 20. stol., r. 1917, a ku podivu v nejméně kapitalisticky rozvinutém  carském Rusku. Vedl ji V. I. Lenin se svými spolupracovníky a opírali se o  Marxovo dílo, které  přizpůsobili  novým podmínkám. Tak vznikl   marxismus-leninismus.

Vznik a existence Sovětského svazu socialistických republik „na východě“  a další vývoj  kapitalismu „na západě“ po 1. i po 2. světové válce postavil před marxistické teoretiky 20.stol. řadu nových otázek. Někteří z nich, např. Adorno, Habermas, Hokheimer, Fromm a další myslitelé vytvořili tzv. „Frankfurtskou školu“. Zabývali se  novými problémy a výsledky nových vědních oborů, analýzou pokračujícího vývoje společnosti, nepředvídaným uplatněním vědeckotechnické revoluce, šířením  dříve  netušené  masové kultury. Kritizovali stávající společenské poměry a uvažovali o různých formách strukturální společenské přeměny. Vycházeli z marxismu, ale neztotožnili se ani s leninismem ani  se stalinismem. Působili nedogmaticky, tvořivě a svobodně. Čerpali podněty  i  z nových směrů věd o člověku a o společnosti. Marxistické  myšlenky v základech zachovávali, ale  stavěli  na nich  nové myšlenkové a názorové soustavy. Můžeme tedy o nich   hovořit  jako o jisté formě  blízké neomarxismu.  

K nám se po převratu  r,1989 dostala řada směrů, které jsme  před převratem  působením cenzury vládnoucího režimu neznali. Poukázal na to jako na relativní pozitivum minulosti   exprezident V. Klaus.  Jsou to směry, které bývají ve veřejném prostoru  označovány jako „levicový liberalismus“ nebo  „neomarxismus“ a představují  protestní  hnutí proti údajné diskriminaci rozmanitých menšin.

Na shromážděních a pochodech těchto hnutí  můžeme slyšet a na jejich transparentech číst hesla z problematiky gendrové, multikulturní, imigrační, ochranně klimatické, protiautoritářské, protivládní a pod. I ptáme se: Co je tu marxistické?  Co je tu levicové? Kde je tu východiskem podstata učení o výrobních vztazích? Kde o nehumánní  diskrepanci tříd?  Na transparentech  a v projevech se žádá emancipace rozmanitých individuálních   tužeb a přání. Ničím neomezovaná svoboda, svévole a libovůle. Uvolnění morálky, odstranění platných společenských tradic, autorit, norem a tabu. Není to spíše „neoliberalismus“ a „anarchismus“ než „neomarxismus“?  A je to směr levicový nebo pravicový? 

Politické označení  levice a pravice  je historické a pochází z konce 18. stol., z doby a z dějiště   Velké francouzské  revoluce. Na levé straně zasedacího pořádku  Ústavodárného národního shromáždění seděli zástupci 3. stavu, revolucionáři. Na pravé straně monarchisti, reakcionáři. Mezi nimi, ve středu, nevyhranění. Obdobné označení přinesla i Říjnová revoluce 1917 v Rusku. Levici tvořil  revoluční proletariát, pravici reakční buržoasie a šlechta. Levice byli rudoarmějci, pravice bělogvardějci. Od těch dob neznamená levice  jen progres, dynamiku, radikální  změnu. Jde jí o zájmy nejširších vrstev lidu. Pravice naopak, hájí-li spíše  stabilitu, konservatismus, udržování daného stavu. jde jí o zájmy zabezpečených a prosperujících vstev. Táž myšlenka  se ovšem může v různých podmínkách jevit  i protikladně. Zjednodušeně lze říci, že  pravici tvoří zaměstnavatelé, levici zaměstnanci.

Domnívám se, že  neoliberalismus  je zpravidla  pravicový, nikoli  levicový.  Neusiluje o strukturální společenské změny.  Chce zachovat, čeho jeho přívrženci  dosáhli. Usiluje prosadit jen nezvyklá individuální,  ponejvíce soukromá přání.  Co  to může mít společného  s marxismem?

S  kritickým přístupem  k  systému dané společnosti? S její analýzou a perspektivou strukturálních společenských změn v zájmu pracujících? V zájmu všech?

U  tradičních marxistů  byla  nezrušitelná idea utvořit spravedlivější společnost pro všechny, bez třídních výhod a privilegií.

U zmíněných údajně antidiskriminačních skupin, které se leckde  nepřesvědčivě označují jako neomarxistické,  jde o vymýšlení individuálních práv na to či ono uspokojení, to či ono blaho.

O dílčí cíle egocentrického zaměření. Nesleduje se celospolečenská rekonstrukce, ale jen  dílčí   dekompozice. Žádné konstruktivní společenské projekty se nevytvářejí. Proč je to tedy neomarxismus?  Není  to spíše  „neoanarchismus,“  kult bezvládí a „svobodné osobnosti“?

Zájem o  společnost a strukturálně utlačované vrstvy  tu zcela chybí. Ve hře je přednostně  individuum. Tedy nic marxistického ani levicového.  Zato je tu uvolněn prostor pro hledání  záminek k nepřehlednosti a fragmentárnosti společnosti. Společnost ztrácí svou celistvost, mnohostranně se štěpí, společenský konsensus se stává nedosažitelným. Čí je to zájem?

Nezmýlíme se, když uvedeme, že je to zájem anonymní moci. Ona podporuje  podobná hnutí, která se prezentují pod falešným, zavádějícím  a matoucím  heslem“ Svoboda a lidská práva“. Neboť nad celým  světem dnes  panuje stará římská zásada: „Divide et impera “. Od dob římského imperia se ovšem její uplatnění velice rozšířilo. Byla  povýšená na zásadu  globální, celoplanetární.