Není mi dobře, když slyším, že jsme Němce ze „Sudet“ vyhnali. Vzpomínám si, jak vykřikovali, že chtějí do reichu.
Jsem jednou z mnoha, kdo museli opustit Sudety, přestože se nám tam dobře žilo i s Němci.
Bylo to ve Falknově - nyní Sokolov. Chodila jsem do Sokola, ráda vzpomínám na pěkné slavnosti, na besídky. Češi stále něco pořádali. Žili jsme tam 13 let. Táta byl voják z povolání, bydleli jsme ve státním u kasáren. Po obecné škole jsem jezdila do Karlových Varů do gymnázia, ale když jsem byla v tercii, tak začali henleinovci s provokacemi. Tátův pluk byl přemístěn do Myjavy, doma zůstaly ženy s dětmi. Bály se, protože se situace přiostřovala. My s mámou, každá s menším kufříkem, jsme odjely do Prahy k tetě, jinak jsme tam všechno nechaly. Když Němci „Sudety“ zabrali, dovolili, aby si máma pro věci a nábytek dojela. Jela ještě s jednou ženou, plná strachu. Nábytek a věci byly vystěhovány ve sklepě, to lepší bylo samozřejmě vykradené, nábytek rozbitý, takže se matka rozmýšlela, má-li to vůbec naložit.
Byla to hrozná doba, byl to konec mých nadějí a plánů, život se úplně změnil. Vinou Němců nemám opravdu dobré vzpomínky na mládí, stejně jako mnoho mých vrstevníků, a tak mi není dobře, když slyším, že jsme Němce ze „Sudet“ vyhnali. Vzpomínám si, jak vykřikovali, že chtějí do reichu.
V.R., tehdy Sokolov
***
