Německý antifašista o nových imperiálních plánech, revisionismu a přepisování dějin v Německu 3
Německý antifašista o nových imperiálních plánech, revisionismu a přepisování dějin v Německu 3
Politický obrat v ČSR po roce 1933
Mohutná zastrašovací propaganda fašistického Německa jakož i financování nacionalisticky – „ germánských“ stran vnesly silné cizí vlivy do ČSR. Obě strany nacházející se na extrémně pravicovém okraji politického spektra stály před zákazem – pro dokázané nepřátelství k ústavě. Proto byly založeny v říšsko německé režii národní sběrné strany, k rozšíření základny protičeskoslovenských hnutí. Němečtí nacionalisté, fašisté, pravicoví konzervativci a osoby, event. skupiny nekriticky spojené s vlastí se spojily v roce 1933 do „ Sudetoněmecké národní fronty“, v roce 1934 přejmenované na „ Sudetoněmeckou stranu“ ( SdP). Politicky nezatížený německý nacionalista, učitel tělocviku, K. Henlein úřadoval jako předseda, proto se také užíval název „Henlein – Front“. Poté následovaly útoky na německé antifašisty, na Čechy jako rasově „ méněcennou“ národnost. „Sálové bitvy“ získaly své historické místo, přičemž SdP nasazovala placené rváče, zatím co levice zůstala závislá jen na sile dělníků.
Goebbelsův štvavý vysílač vydával hospodářské a sociální problémy Němců v ČSR za „národní“ a podstrčil Čechům vinu na masové nezaměstnanosti Němců ! „ Češi vás utlačují a poškozují, protože jste Němci“, tak štvala propaganda. Na německý venkovský lid a na některé nezaměstnané v ČSR udělala dojem. Při volbách v roce 1935 získala SdP 44 z německých 66 křesel v pražském parlamentu! Stoupající agresivita Hitlerových ctitelů v ČSR byla důsledkem těchto skutečností. Požadavky na autonomii Němců v ČSR byly stále silněji uplatňovány! Masové manifestace napomáhaly k prosazování henleinovských požadavků. Po takových protestech následovaly útoky na českou policii, na pohraniční stráž a především na německé antifašisty. Stejně znějící hesla v severních, západních a jižních Čechách prozrazovaly centrální řízení „vzpoury“.
Útoky na antifašistické schůze a národní domy, jakož i na funkcionáře DSAP a KSČ vedly k tomu, že byla založena „Rudá obrana“, později „ Republiková obrana“ (RW) s čistě defensivními úkoly. V ohrožených národních domech hlídkovala stálá pohotovost členů RW. Při průvodech vytvářela RW čelo a závěr manifestujících. Tak viditelně postupovala uniformovaná RW proti neustálým útokům aktivistů SdP. Příležitostně docházelo k incidentům. Část Socialistické mládeže, podporované mladými odborářskými dělníky, reagovala na změněnou situaci vytvořením speciálních skupin. V mnohých vesnicích bylo třeba pořádané večery skupin zajistit proti nepřátelské přesile i útočnou taktikou.
Bojovníci SdP obkličovali domy mládeže, ve kterých se konaly schůze. Defenzivní taktikou nebyly osvoboditelné! – Celkově se vyrovnali antifašisté kvantitativní přesile Hitlerových přívrženců odhodlaností a aktivitou. Střety byly často řešeny násilně. Nezáleželo to na antifašistech; oni preferovali diskusi. Jejich obrana, bohužel také silou, byla dána celkovou situací.
Politický systém v ČSR se v důsledku říšskoněmeckého a henleinovského vlivu změnil. Nedominoval v něm již konfrontační vztah mezi proletariátem a kapitalisty, přestože politický a odborový boj za větší práva a lepší životní podmínky pokračoval. Střety probíhaly mezi nacisty na jedné straně a německými a českými antifašisty na straně druhé. To byla reálná frontová linie! Goebbelsovou propagandou šířený a lidmi od SdP nekriticky papouškovaný principiální „protiklad zde Němci, tam Češi“ neexistoval! Lidem z SdP vsugerovaná „ národní fronta“ sloužilo jako vhodný prostředek pro zcela jiný účel! Protože členové SdP sdíleli Goebbelsovu propagandu, „věřili“ na „ pronásledování Čechy“, ačkoliv sami byli permanentně rušiteli míru a útočníky.
Dominuje nyní ekonomika nebo politika ?
Levice v ČSR stála před zásadním problémem Emigranti z Berlína – po získání útočiště v pohostinném mnohonárodnostním státě – mohli předávat nové analyzované informace o fašistickém režimu. Doposud se vycházelo z principu, že ekonomická moc za kapitalismu je rozhodující, ačkoliv souběžně působily ještě jiné silné vlivy. Oproti hospodářské moci a síle mocenského aparátu státu se formovala rostoucí protiváha dělnických organizací.
Nyní ale soudruzi z Berlína přišli s tím, že získali po delším pozorování nové zkušenosti. Vyhodnocené tiskové zprávy a interní informace od Hitlerových protivníků – od národně liberálních úředníků státního aparátu – signalizovaly, že většina strategických vážných rozhodnutí je učiněna v užší kooperaci mezi malým okruhem činitelů kolem Hitlera a špičkových vojáků! Hitlerovi partneři v průmyslu hráli nadále nejvýše důležitou roli pro další vývoj. V šéfovských patrech bankovnictví a rovněž velkoprůmyslu byli dávno spolehliví členové nacistické strany a vysoké šarže SS, kteří působili ve stranickém duchu. Hugenberg a Schacht, kteří měli v prvním kabinetu Hitlera většinu, chtěli „vůdci“ přitáhnout uzdu. Byli dáni k ledu nebo přeřazeni na druhotné pozice. Kontrola gestapa nebyla namířena v žádném případě jen proti dělnictvu! Na základě znalosti takového vývoje byl učiněn závěr, že rozhodnutí vycházela z politického vedení.
Mimo to poukázali soudruzi z Berlína na to, že prusko-německý „ velký generální štáb“ již za doby císaře až do Výmarské republiky docílil vlastní mocensko politické váhy – na rozdíl od postavení generality v tradičních občansko demokratických státech. V době zahájení první světové války ovlivňovali prusko-němečtí generálové císaře tak, že tento po vraždě v Sarajevu váhajícího habsburského vládce ve Vídni vyzval, aby konečně vypověděl válku. „Nyní nebo nikdy!“ Generální štáb byl vlivnou silou. Také ekonomické zájmy hrály svoji roli. Politika však získala primární důležitost. To odporovalo všem dosavadním zkušenostem a teoriím socialistů.
V německy osídlených oblastech ČSR, zejména v severních a západních Čechách, se v roce 1936 setkávali emigrantští komunisté, sociální demokraté, trockisté a levicoví socialisté emigranti s domácím marxistickým proudem, aby některé problémy společně projednali. V Chebu např. diskutoval smíšený kruh antifašistů o informacích a otázkách nastolených emigranty z Berlína.
V diskusi převažovala stanoviska, že obě dělnické strany v Německé říši v roce 1933 vycházely z falešného hodnocení. Přesunutí moci na Hitlerovy orly chápaly jenom jako „změnu ve vedení uvnitř buržoasie“. Tato nesprávná analýza stála zbytečné oběti. Při reálném zhodnocení by mohl odboj nabýt jiné, širší formy. Teprve po rostoucím teroru byl rozpoznán nový charakter vlády: Poslední brutální možnost kapitalismu byla absolutní diktatura.
Pro lidi byly ale důležité ústupky: práce pro ( skoro ) všechny. Pochopitelně když téměř vše směřovalo na zbrojení a strategickou výstavbu silnic, na přípravu válečných výbojů. I přes existenci třídních rozdílů propaganda vemlouvavě mluvila o „národním společenství.“ Na otázku, zda racionálně myslící kapitalisté, seznámeni s dobrodružnými Hitlerovými praktikami a cíli, přenechali politice prozatím hlavní zodpovědnost, odpovídali někteří pozorovatelé, že politický iracionalismus německých kapitalistů byl znám již v císařství a že se jejich „ racionálnost“ orientovala především na docílení maximálního zisku bez ohledu na společenské následky. Dynamický rozvoj produktivních sil a vlastní krize kapitalismu v Německu v roce 1933 nastolil alternativu: „ Úspěch socialismu nebo návrat k barbarství“. Kapitalistickou logikou nebyla nalezena žádná cesta z krize. Proto odevzdali kapitalisté svůj primát nad mocenskou politikou.
Někteří antifašisté, kteří se tehdy seznamovali s mezinárodními zprávami, informovali o státní intervenci presidenta USA Roosevelta. Usiloval o to, aby se státními zásahy zamezilo podobným hospodářským pádům, masové bídě, k jakým došlo v letech 1929 - 1932 . Nejen hospodářství, také stát by měl pomáhat zvládat krizi! Hitler zajistil práci zbrojením a jinými opatřeními připravujících válku. Roosevelt zajistil práci civilními projekty. Hitler rozbil v zájmu kapitálu odbory. Roosevelt je zahrnul pro odstranění krize a následků krize do svých plánů.
V diskusích převažovalo mínění, že – s výhradou další přesné analýzy – za fašismu došlo k přesunutí moci uvnitř prosperujícího hospodářského systému od ekonomky k politice a ke generalitě, odpovídající permanentní orientaci na válku. To je pravděpodobné specifikum fašistické formy vlády, která je překonatelná, ale pouze silou. Fašismus se svou živnou půdou je historický fenomén se svým začátkem a koncem !
