České národní listy

ale po sjednocení hraje stále viditelněji dominantní úlohu v celé Evropě, jíž žene k federalizaci. Souhlasné stanovisko zaujímá i Francie, ta však Německu nemůže konkurovat. Anglie „německou“ cestou odmítá jít. Co je však jistě alespoň stejně důležité jako uvedený fakt, že svazek Francie a Anglie, který by jediný mohl účinně vzdorovat Německu, tak jak tomu bylo již i dříve v dějinách, je oslaben. Zatímco Západoevropané se věnují bývalým koloniálním územím, Němci opět hodlají kolonizovat střední, východní a jihovýchodní Evropu. Jejich náruč je otevřena do široka. Angažují se nejen v Polsku pobaltských státech, na Balkáně, ale zřejmě již delší dobu i na Ukrajině. V. Klička, jemuž v Hamburku v r. 2012 byl vystaven osobní průkaz, označila A. Merklová za vhodného příštího ukrajinského prezidenta. Někteří němečtí politici jsou snad i přesvědčeni, že evropská politika se dělá v Berlínu.

Ruce Německa sahají až do Ruska, zřejmě zatím ve shodě s USA. Kyjem, kterým mávají, jsou lidská práva. O kosovských Srbech, o Vojislavu Šešeljovi, o jejich lidských právech však naopak cudně mlčí a sami je dokonce pomáhají potlačovat. Lužickým Srbům, jejich organizacím, zejména školám, kulturním institucím. Němci snižují dotace a řadu lužickosrbských škol již zavřeli. Poláci, Češi ani Slováci nemají v Německu statut národnostních menšin, zatímco německým menšinám v těchto i dalších státech vydupávají privilegované postavení. V jejich národnostní politice neplatí princip reciprocity. A to již ani nemluvím o zásadním již dlouhodobém odporu zaplatit obětem německé agrese mezinárodně stanovené reparace. Proto si myslím, že Němci, pokud nevyrovnají své mezinárodní závazky, by měli o lidských právech raději mlčet. I jejich pan prezident by konečně si měl uvedené nedostatky uvědomit, o nich veřejně promluvit, k nim se s politováním přiznat a odčinit je.

Jak historická zkušenost Německu velí, na jeho hranicích nesmějí být silné slovanské státy. V dějinách se vždy snažilo tyto státy nejrůznějším způsobem, např. rozdmýcháváním různých nesvárů, destabilizovat, nebo dokonce i rozvracet, rozmělňovat, aby jejich závislost na Německu se zvýšila.

Zájem SRN o německé menšiny v zájmových státech je též značný. I ony jsou prostředkem průniku německých interesů. Zatímco Německo se sjednotilo, díky i slepecké politice M. Gorbačova, Jugoslávie je rozbitá, Srbsko žije pod nevýslovným tlakem, SSSR též neexistuje, a z Československa vznikly dva státy, imperiální růst Německa je skutečností. Přes sílící dominanci Německa v Evropě zastáváme stanovisko, že centrem, kde se i nadále bude vytvářet mezinárodní politika nemůže být Berlín, ani Brusel, ani Moskva, ba ani Washington, ale Organizace spojených národů se svou Radou bezpečnosti, která má bdít nad zachováváním míru ve světě i dodržováním principů mezinárodního práva. Za uvedené situace je naprosto nepřijatelné, aby Německo se stalo dalším stálým členem RB OSN, jak již dlouhodobě, viditelně či ve skrytu usiluje.

Česká republika se v současnosti nachází pod silným německým tlakem, odrážejícím situaci v Evropě, jehož účinnost zvyšují některé naše politické strany, či jejich části, média a rozmnožená skupina novodobých kolaborantů. Německá menšina v tomto procesu hraje již svou tradiční úlohu. České vlastenecké síly, zatím bez potřebných koordinačních organizačních struktur, bez silných podpůrných médií, bez odpovídajícího finančního zabezpečení, těmto tlakům odporují, tlumí je.

Přišlo e-poštou