Německo a řešení české otázky VIII, Ing. Josef Mikš
V podstatě vycházel Heydrich z Hitlerem a Himmlerem schválené koncepce na likvidaci českého národa v roce 1940. Tyto plány začal důrazně prosazovat, avšak současně s narůstajícím terorem se snažil získat dělnictvo zvýšením potravinových přídělů a jinými akcemi pro klidnou a produktivní práci. Především byl zahájen nacistickými rasovými odborníky „průzkum“ rasového složení českého národa. Celá akce je přesně v duchu Heydrichova projevů z 3. října 1941 maskována jako rentgenologické vyšetření a také jako evidence pro nové osobní průkazy, tzv. Kenkarty. Přitom se předstíralo, že jde o boj proti tuberkulóze a protektorátní vláda ještě podlízavě prohlašovala, že teprve říše touto péčí zachraňuje zdraví českého lidu. Ve skutečnosti byl každý obyvatel Čech a Moravy rasové otypován a zaznamenán do rozsáhlé kartotéky, podle které potom mělo být rozhodováno, do které skupiny ze tří jmenovaných Heydrichem bude dotyčný jedinec zařazen - k poněmčení, vystěhování nebo likvidaci. Pokračoval také daleko intenzivněji než jeho předchůdce v potlačování českého školství. Po nástupu do funkce ohlásil, že české vysoké školy již nebudou obnoveny. Omezovalo se střední školství a vzhledem k účasti profesorů i žáků na odboji hrozil dokonce uzavřením všech českých středních škol.
Heydrich také prosazoval aktivnější německou kolonizace českých zemí, která v době jeho nástupu již probíhala. Aby urychlil tento proces, vyměnil dosavadního komisařského vedoucího Pozemkového úřadu, protože stávající vedoucí Gross nesplňoval jeho představy. Podle Heydricha: „Pozemkový úřad je jedině správné místo, odkud se dají ústředně provádět osídlovací úkoly říšského vůdce SS, jež mají zejména v Protektorátu Čechy a Morava dalekosáhlý význam jako prvé etapy poněmčování bližšího východu“.
Proto k jeho vedení určil SS Oberstumbannführera F. Fischera, který měl být zárukou, že tyto úkoly budou beze zbytku splněny. O významu, které tomuto jmenování přikládal svědčí skutečnost, že Fischer byl stálým zástupce K. H. Franka v jeho funkci říšského komisaře pro upevňování němectví v Protektorátu a byl seznámen se všemi záměry nacistického vedení v tomto směru. Prvním krokem bylo zabavení velkého množství půdy staré české šlechty. Tímto způsobem se do německých rukou dostal obrovský pozemkový fond a vytvořila se příležitost dosadit do velkostatků nucenou německou správu, která se stala dalším nástrojem germanizace českých oblastí.
Když se bleskové vítězství na východě neuskutečnilo a po porážce u Moskvy začala válka nabývat vleklého charakteru, byli nacisté nuceni určitým způsobem svou politiku v Protektorátu korigovat. Přípravy na „konečné řešení“ měly pokračovat zastřenými metodami. Heydrich přikročil i ke správní reformě, směřující k ovládnutí všech protektorátních úřadů, zredukování protektorátní vlády a její faktické deklasování, protože veškeré rozhodování bylo soustředěno v německých rukou.
O zásadách této politiky napsal v dopise M. Bormannovi: „Jasnou linií všech opatření jest zachovat zdání autonomie a současně tuto autonomii i zevnitř likvidovat ... . Uložit Čechům, aby prováděli všechna opatření, jež způsobí rozhořčení. Němcům uložit provedení takových opatření jež dobře působí.“
Na začátku roku 1942 v projevu 4. února 1942 vysvětlil Heydrich nacistickým činitelům v protektorátu nutnost změny taktiky ve vztahu k české otázce. Přijaté záměry sice zůstávaly v platnosti, ale opatření se měla provádět nenápadnými formami. Bylo nutno dočasně upustit od veřejného vyhlašování a provádění nejostřejšího teroru. Tak měly být uklidněny nejširší vrstvy obyvatelstva a zabezpečeno úplné využití průmyslového i hospodářského potencionálu pro zabezpečení plynulého pokračování útočné války. Bylo zrušeno stanné právo, propuštěna část studentů a rukojmích. Vystěhování rasově nevhodných Čechů se plánovalo až po vítězné válce a porážce Sovětského svazu. Nastávalo období politiky „cukru a biče“.
Přitom však popravy a odesílání vlastenců do koncentračních táborů, stejně tak jako všechna ostatní germanizační opatření pokračovala bez přerušení dále, ale bez zastrašovacího vyhlašování v rozhlase a denním tisku.
Protože se i přesto začala odbojová činnost znovu široce rozvíjet, chtěl Heydrich vyčkat a „ve vhodném okamžiku novým bleskovým úderem zdůraznit skutečnost, že říše ještě dovede zakročit a že shovívavost neznamená slabost „jak psal v situační zprávě Himmlerovi a Hitlerovi 16. května 1942.
