České národní listy

V roce 1920 sudetoněmecký politik Hans Knirsch na zasedání Všeněmeckého sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem prohlásil: „Jsme toho názoru, že je naší povinností učinit v zájmu Německa vše, co je sto podrýt československý stát a soustředit všechnu naši hospodářskou a politickou činnost, aby se tento stát nemohl upevnit ...“

                Tato linie se pak trvale projevovala v konkrétní každodenní činnosti Němců v našich pohraničních oblastech. Výjimku tvořily nevelké počty německých komunistů a sociálních demokratů.

Hitlerův nástup k moci -  začátek realizace velkoněmeckých plánů

V roce 1925 vydal Adolf Hitler, tehdy vůdce ještě nepočetné Nacionálně-socialistické německé dělnické strany (NSDAP) knihu „Mein Kampf“ (Můj boj), ve které formuloval své názory na problémy hospodářského, politického a sociálního vývoje v Německu v dalším období i úkoly nacistické strany při jejich uskutečňování.

                Cílem bylo zavést v Německu a později v Evropě „nový pořádek“ založený na vedoucí úloze Německa, vybudování germánské říše všech Němců, kteří jsou rasově předurčeni vládnout méněcenným národům. Toto impérium mělo jako ocelové jádro zahrnovat Německo, Rakousko, tak zvané Sudety, Memelskou oblast, Eupen a Malmedy, Lucembursko, Východní Prusko, Gdaňsk a západní oblasti Polska.

                V programu NSDAP, který vycházel z Hitlerových plánů bylo stanoveno jako nejvyšší cíl: „Zřízení zceleného národního státu, který bude zahrnovat všechny německé kmeny“. Dále v programu byl tento cíl konkretizován: „Všichni lidé německé krve, ať žijí dnes pod panstvím dánským, polským, českým, italským nebo francouzským, musejí být sloučeni v německé říši ... My se nezřekneme ani jediného Němce v sudetském Německu, v Alsasku, Lotrinsku, v Polsku a Rakousku a v nástupnických státech Rakouska Uherska. „Ve své knize o tom Hitler napsal: „Dnes je v Evropě osmdesát milionů Němců! Naše zahraniční politika může být pokládána za správnou jedině tehdy, jestliže během necelých sto let bude na tomto kontinentě aspoň 250 milionů Němců“.

                Podle jeho názoru to však nebylo možno uskutečnit v dosavadních hranicích Německa a proto požadoval získání dalších území a půdy na východě a jihovýchodě. To byla výrazně protisovětská a protikomunistická politika. Hitler se netajil, že Sovětský svaz pokládá za úhlavního nepřítele, kterého bude nutno stůj co stůj zničit. Hitler a nacistická strana tedy přímo navazovali na tradiční cíle německého imperialistického „Drang nach Osten“, které v nových podmínkách směřovaly k likvidaci prvního socialistického státu, představujícího průlom do kapitalistické fronty a její perspektivní ohrožení. V tom se zájmy německého a světového imperialismu shodovaly a proto byl Hitler ve svém úsilí podporován jak německým velkokapitálem tak i západními kapitalistickými kruhy.

                Po prvním volebním vítězství NSDAP napsal britský tiskový magnát lord Rothemere v září 1930 v časopisu Daily Mail, že „Hitlera je třeba podporovat, protože vytváří zesílenou hráz proti bolševismu“, a že „pro blaho západní civilizace by bylo nejlépe, kdyby v Německu přišla k moci vláda prodchnutá stejnými zdravými zásadami, jimiž Mussolini v posledních osmi letech obnovil Itálii“.

                Je třeba říci, že lord Rothemore nebyl sám. Vyjadřoval názory vlivné skupiny politických, finančních a průmyslových kruhů Anglie. Stejná situace byla i v Německu, kde tyto kruhy viděly v Hitlerovi záchranu před revolučním vystoupením dělnictva a přitom získat možnost hospodářsky ovládnout celý východ Evropy.

                Tedy boj proti komunistům a veškerému dělnickému hnutí uvnitř Německa a navenek příprava k výbojům na východ - proti Sovětskému svazu, to byly hlavní důvody, pro které nejreakčnější kruhy německého velkokapitálu i kruhy západní, daly Hitlerovi svou podporu a umožnily jeho nástup k moci v lednu 1933.

                A Hitler je nezklamal. Ihned po svém jmenování kancléřem se 3. února 1933 sešel s veliteli říšské obrany, aby jim vysvětlil své plány. Řekl, že nejbližším cílem jeho vlády bude posílit moc „úplným zvratem vnitropolitických poměrů“, bezohledným vyhubením marxismu a pacifismu a vytvoření široké branné a bojové připravenosti pod přísným autoritativním státním vedením. To vytvoří podmínky, aby mohl na zahraničně politickém poli zahájit postupný boj proti výsledkům versailleského míru a za vhodných podmínek přejít k „dobytí nového prostoru na východě a k jeho bezohledné germanizaci“..