České národní listy

Německo a příští válka X

Wolfgang Michal

Helmut Glück v roce 1994 prohlásil: „Bonn konečně musí dělat centrálně řízenou politiku v zájmu rozšíření němčiny. Němčina nesmí vyklidit pole angličtině.“ Východní politika byla již od dob kolonizace tradiční oblast němčiny. Němci založili první gymnázium v Rusku, další německé školy v Petěrburku, Kyjevě, Oděse, Archangelsku a Tiflisu. Východoevropská inteligence studovala ve Vídni, Berlíně, Lipsku. Na Karlově univerzitě v Praze byla němčina vyučovací řečí. Snahu o rozšiřování němčiny nesmí příslušné státy vidět jako vměšování, nýbrž jako snahu o normalizaci. „Němčina pro svět“ je novým heslem německé kulturní politiky.

Co Německo, budovanému jako světová velmoc, ještě chybí, je punc města, které by se vyrovnalo Paříži, Londýnu nebo New Yorku. Berlín se tedy musí stát světovým městem. Koncem roku 1994 nastala v Berlíně stavební exploze. Tam, kde stála jen zeď, rostě něco nového, velkolepého, co bude reprezentovat všechny Němce. To, co pod vedením nejlepších architektů roste mezi Postdamským náměstím a Alexandrovo náměstím, má světu představit styl nového Německa. Tento styl má být výrazně německo-pruský.

Poté, co se s Berlínem rozloučil poslední ruský voják, považuje ministr obrany Volker Rühe za vhodné, aby se 3. říjen, německý státní svátek, oslavoval vojenskou přehlídkou v hlavním městě. Podobně jak to dělají Francouzi 14. července při přehlídce směřující k Vítěznému oblouku.

Rusko – nedohledný prostor

Po pádu berlínské zdi to vypadalo, jakoby slavný spis Emmanuela Kanta „O věčném míru“ se stal skutečností. Patnáct měsíců, až do války v Perském zálivu, panovala nepopsatelná euforie. Helmut Kohl ve svém deseti bodovém programu k obnovení jednoty Německa označil Konferenci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (KBSE) za srdce evropské architektury. Michail Gorbačov mluvil „o evropském společném domě.“ Ministři zahraničí Hans Ditrich Genscher  (SRN) a James Baker (USA) snili o „evropsko-atlantické bezpečnostní (obranné) společnosti od Vancouru až po Vladivostok. Společné všem těmto snům bylo jedno – Rusko – říše zla, byla přijata do okruhu civilizovaných národů. Ale Gorbačov a Genscher, tehdy nejoblíbenější politici Němců, koncem roku 1991 zcela nečekaně zmizeli z politického jeviště. V roce 1992 začíná nový, jiný čas. Začíná obnovením staleté rivality mezi Ruskem a Německem. Znovu spojené Německo hodlá Rusko vytlačit z Evropy. Nemocný muž v Moskvě se proti tomu nemůže bránit (Putin dneška, není Jelcinem minulosti-red.). Je přetížen i vnitřními problémy země, takže se zdá, že Německo má na východě volnou ruku. Předvojem jeho úsilí je hospodářská politika. Více než 130 miliard marek Německo napumpovalo do států bývalého Sovětského svazu a východní Evropy. To je víc, než nabídly všechny ostatní státy společně.

V roce 1994 dosáhl obchod poprvé hranice 100 miliard marek. Die Zeit mluvíl  o „tažení k vysněným trhům“. Padají i jiná hesla: „Průlom na východ“ nebo „operace východ“. Drážďanská banka v celostránkových inzerátech uvádí dvojsmyslné titulky: „K Polsku jsou si věřitelé zajedno“. V Ukrajině stojí němečtí obchodníci a podnikatelé na startovní čáře.

Nápadné je, že německý kapitál se koncentrovaně zakupuje v oblastech těch, které v dřívější době patřily pod nadvládu Rakouska-Uherska a Německa, např. ve Slezsku, Maďarsku a v Čechách. Berlínský vydavatel Wolf Jobst prohlásil, že Německo bude muset převzít klíčové funkce v Maďarsku, v Čechách, na Moravě, ale především v Polsku. Orientace těchto zemí na Německo je zásadně jednoznačná.

Seidler, který vydal deseti dílné monumentální dílo „Německé dějiny ve východní Evropě“, jde ještě dál: „Až se překlenou potíže znovusjednocení, ovládne Německo hospodářsky východní Evropu a touto cestou se mu pravděpodobně podaří to, co se Třetí říši s několika sty divizemi nepodařilo – totiž ovládnutí nekonečného prostoru mezi Bugem, Dněprem a Donem.

V lednu 1994 zformulovali čtyři poslanci CDU/CSU program k tzv „Königsbergské otázce“ (Kaliningradu a jeho okolí – pozn. red.) Připomínají návrh dřívějšího předsedy Německé banky udělat z oblasti kolem Baltického moře zónu volného obchodu.

F.Pflïger, poslanec CDU/CSU, však vyslovil obavy, že by se východní Prusko (součást Ruska, pozn. red.) mohlo stát oblastí napětí a tak by se proces demokratizace a integrace střední a východní Evropy zastavil a hospodářská asanace zemí bývalého východního bloku by se dramaticky ztížila. Experti proto z tohoto důvodu připomínají, že řešení „Köngsbergské otázky“ nevyžaduje ruskou odpověď, nýbrž evropskou.