České národní listy

Německo a příští válka IX

Wolfgang Michal

12.7.1994 rozhodl Ústavní soud SRN o možnosti nasadit německou armádu na území cizích států. Zdůvodnění tohoto „právního“ aktu bylo jednoduché. Německá armáda může být nasazena kdekoliv na světě, aby ochránili Německo před politickými škodami, které by SRN vznikly, kdyby se tam odmítla podílet na ochraně světového míru. V době, kdy uvedené akty byly zveřejněny, byli němečtí vojáci již dávno aktivně činní v mnoha v krizových oblastech světa. Důsledky jsou však ještě mnohem významnější Z německé armády, která měla dosud, alespoň oficiálně, obranný charakter, se stává armáda intervenční.  Süddetsche Zeitung napsaly: „Čtyřicetileté tabu padlo.“ Stern zdůraznil: „ Tímto rozhodnutím o bojovém nasazení (německé armády –red.) na celém světě skončila jedna epocha. Cesta pro Německo je volná.“

Klaus Kinkel prohlásil: „Teď jsme skutečně samostatní, ulehčilo se mi.“ Již tři dny po uvedeném rozsudku rozhodl kabinet  o rozšířeném nasazení německého námořnictva v Adrii. Parlament akci pokryl velkou většinou hlasů (424 poslanců bylo pro, a pouze 48 hlasovalo proti).

Němci se zabývají i řešením další, pro ně zvlášť důležité otázky. Jak získat přístup k atomovým zbraním? Již první alternativa se jeví jako slibná. K  „jádru Evropy“ patří vedle Německa i Francie. V rámci superstrátu, který by měl společnou zahraniční i obrannou politiku, by Německo s Francii mohlo mít nejen společnou měnu, ale mohlo by s ní sdílet  nejen zkušenosti, ale i jaderné zbraně. Tato německá strategie vyvolává ve Francii obavy. Baladu prosazoval nikoliv německo – francouzské jádro Evropy, nýbrž Evropu francouzsko – anglickou.

Cestu k jaderným zbraním Němci potřebují i v plánovaném rozšíření NATO na východ. Tato strategie je sice realističtější ale plná rizik. Především předpokládá dobré vztahy Německa k USA. S Amerikou musí Němci jednat opatrně. Paříž smí Německo trochu nakopnout. Přes Washingtonem  musí však stále ještě klečet.

Šance Německa stát se mocností,  která „chrání „ ostatní země,  jsou od doby rozpadu Sovětského svazu lepší než kdy jindy. Rusové jsou unaveni, chtějí se z Evropy stáhnout. Do takto vzniklého vakua se tlačí Němci. Pevně opřeny o Američany chtějí vzít ruské impérium do kleští. Američané v Pacifiku, Němci v Evropě. To by byla ta rovnost, po které Němci touží.

Němci jsou vytrvalí. Jak dlouhý je jejich dech, dokazují  v NATO i v OSN. Dělají se nepostradatelnými. V této politice budou jistě pokračovat. Dál budou platit čtvrtinu rozpočtu OSN, dál budou nabízet svou pomoc při všech konfliktech, dál budou posílat pilné a schopné lidi do Bruselu.

1. ledna 1995 se stal předsedou vojenského výboru NATO Klaus Naumann. Zaujal tak místo nejvyššího vojenského stratéga. V této významné funkci se zřejmě bude starat, aby se Německo, kromě Boha, již nemuselo nikoho bát. Němčina se pomalu stává třetí úřední řečí EU. Na mezinárodních jednáních OSN a NATO není však dosud o němčinu zájem. V NATO má jasně přednost angličtina a francouzština. V OSN je zase upřednostňována španělština, arabština, ruština a čínština, což Němci považují za ponižující. V této souvislosti jazykovědec Ulrich Ammon připomíná, že v letech 1890 – 1914 byla němčina celosvětově uznávaným jazykem vědy. Přes polovinu vědeckých publikací vycházelo v němčině.  V období mezi rokem 1900  a 1920 mluvil každý druhý nositel Nobelovy ceny německy. Teprve po světových válkách musela němčina ustoupit angličtině. Dnes němčině duje nový vítr do plachet. Je úředním jazykem pěti zemí, částečně užívaným jazykem v Belgii a Itálii. Německy mluví miliony „gastarbeitrů“ z Turecka, bývalé Jugoslávie a Řecka, menšiny v Rusku, Rumunsku, Kazachstánu, tisíce vyučených dělníků v Německé demokratické republice z Kuby, Nikaragui, Mosambïku a Mongolska. Přibývají i noví žáci ve východní Evropě, kteří spatřují v němčině užitečný jazyk v ekonomické oblasti.