České národní listy

Německá menšina v ČR, vztahy k SL a SRN, loajalita k českému státu 3

„Postoje zástupců německé menšiny se v podstatě koncentrují na podporu základních politických cílů sudetoněmeckého landsmanšaftu a s ním těsně svázanou bavorskou vládou. Cílem je dostat Českou republiku pomocí kombinace vnějšího a vnitřního tlaku, včetně masové mediální agitace, ke zrušení (Benešových) dekretů.“ (Doc. PhDr. M. Bednář, CSc.,Landes-  Zeitung, 26.3.2002)

V.

Německá menšina procházela dlouholetou asimilaci. Počátkem 80. let nebyla schopna ani vlastní reprodukce. Zdálo se, že spěje k zániku. Ještě na jaře v r. 1991 ji proto německá vláda hodlala poskytnout jen omezenou pomoc, zaměřenou na oblast kulturní a jazykovou. Tento postoj se během krátké doby změnil. SL a bavorská vláda pokazovaly na existenci německé národnostní skupiny v Československu, která se během krátké doby stala objektem jejich zájmu a silné podpory při mezivládním projednávání Smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci.

Původně sporná stanoviska k zakotvení práv německé menšiny v ČSFR, jejich rozsahu a formulaci ve smlouvě, našla souladný výraz v čl. 20 uvedené smlouvy, který zní:

(1) Smluvní strany plní minimálně politické závazky zakotvené v dokumentech KBSE, zejména v dokumentu Kodaňské schůzky o lidské dimenzi KBSE ze dne 29. června 1990, jako závazky právního charakteru.

(2) Proto příslušníci německé menšiny v České a Slovenské Federativní Republice, to znamená osoby mající československé státní občanství, nebo které mají německý původ nebo se hlásí k německému jazyku, kultuře nebo tradici, mají zejména právo – jednotlivě nebo ve společenství s jinými členy své skupiny – na svobodu projevu, zachování a rozvíjení své etnické, kulturní, jazykové a náboženské svébytnosti bez jakýchkoliv pokusů o asimilaci proti jejich vůli. Mají právo vykonávat svá lidská práva a základní svobody plně a účinně bez jakékoliv diskriminace a v plné rovnosti před zákonem.

(3) Příslušnost k německé menšině v České a Slovenské Federativní Republice je záležitost osobního rozhodnutí každého člověka, která sebou pro něj nesmí přinést žádné znevýhodnění.

(4) Každý příslušník německé menšiny v České a Slovenské Federativní Republice je v souladu s výše uvedenými ustanoveními povinen se chovat jako každý státní občan tak, že se řídí povinnostmi, které vyplývají ze zákonů tohoto státu.

(5) Česká a Slovenská Federativní Republika umožňuje a ulehčuje v rámci svých platných zákonů Spolkové republice Německo podpůrná opatření ve prospěch německé menšiny nebo jejích organizací.

Z textu vyplývá, že příslušnost k německé národnostní menšině chápe smlouva velmi široce. Patří k ní nejen osoby, které mají německý původ, ale také ty, které se hlásí k německému jazyku, kultuře nebo k tradici. Dovedeme si vůbec představit, jaký dopad v praxi může mít extenzivní výklad tohoto ustanovení? Nebo byl někým předvídaný a chtěný? Šlo o pokus obnovení německé menšiny v ČR na širším základě?

Pro německou menšinu má zvláštní význam i ustanovení uvedené v odst. 5, které umožňuje SRN a jejím organizacím poskytovat pomoc přímo. Úprava postavení Čechů a Slováků ve SRN, obsažená v následujícím článku smlouvy, je na první pohled slabší. Především jim nepřiznává statut národnostní menšiny, přestože desítky tisíc Čechů a Slováků přicházely do Německa již v průběhu minulých století. V současnosti jich tam žije, a to zčásti již po několikátou generaci, pravděpodobně ne méně než Němců na území ČR. Za velmi podstatnou lze považovat skutečnost, že jejich národnostní práva mají charakter individuální. Jejich nositeli jsou jednotliví občané a ne národnostní skupiny.   V souvislosti s uvedeným vzniká otázka, zda smlouva, místo aby zakotvovala a upravovala menšinová práva, neměla spíše jen obsahovat odkaz na příslušnou mezinárodní úpravu menšinových práv. Pokud by tak činila, vyhnula by se zmíněné hrubé a nežádoucí nevyváženosti.

VI.

V září 1992 pozval Sudetoněmecký landsmanšaft pracovní skupinu německých svazů v Československu do Bad Kissingenu v Bavorsku. Schůzky se opět zúčastnil i předseda Kulturního svazu. V Bad Kissingenu, známém školícím středisku landsmanšaftu, bylo dohodnuto vytvoření  Zemského shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jako reprezentace všech Němců, žijících v České republice. Požadavek KS o paritní zastoupení byl v modifikované podobě přijat. Nová reprezentace německé menšiny se měla skládat ze zástupců jednotlivých krajů podle klíče, který se řídil výsledkem sčítání lidu v roce 1991.

8. září sdělil tiskový mluvčí SL, že ustavující zasedání Zemského shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (ZSN) se bude konat 7. listopadu v Praze. V té době byl W. Piverka zvoleným  mluvčím pracovní skupiny. 

Ale již 24.10 v Liberci na zasedání pracovní skupiny došlo mezi jejími členy k prudkému názorovému střetu. Padla i slova o nové „páté koloně“ v Československu. Tato slova byla jednak odsudkem zaměření činnosti jedné skupiny funkcionářů, jejich vize menšinové opozice a jednak signalizovala hluboké a dlouhodobější organizační rozdělení českých Němců.

Zemské shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (dále jen ZSN) vzniklo 7. listopadu 1992 v Liberci jen díky velkému úsilí Sudetoněmeckého landsmanšaftu a jeho tehdejšího mluvčího Franze Neubauera, který na místo jednání vyslal svého osobního tajemníka Heinze Löfflera. ZSN tehdy konstatovalo „že Němci žijící v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jsou etnickým společenstvím, které je součástí sudetoněmecké národnostní skupiny. Právě kvůli tomuto podřizování se landsmanšaftu odmítlo Kulturní sdružení zapojit se do ZSN.“ (J. Kovařík, Právo 24.11.2000). V tu dobu dostávala každá organizace německé menšiny v ČR roční příspěvek 2,5 mil. Kč na svůj časopis a další statisíce na kulturní projekty. Ze SRN německá menšina v tu dobu dostávala téměř 30 mil. Kč.

Prezidentem  ZSN se stal Erwin Scholze, který byl již dříve předsedou liberecké organizace. Vyhlášeným cílem ZSN, registrovaného u MV ČR dne 19.1.1993, byla seberealizace německé národnostní menšiny. Následující období bylo ve znamení vzniku dalších regionálních svazů.

Ještě před nimi vznikala střediska česko – německého porozumění. Potřebné finanční prostředky na jejich zařízení poskytla vláda SRN prostřednictvím SL.

„Koncepce rozsáhlé sítě česko – německých kontaktních středisek  v ČR vznikla poměrně rychle a byla uskutečněna během roku po parafování československo – německé smlouvy. Původní koncepce předpokládala devět středisek, a to v Praze, Chebu, Českých Budějovicích, Chomutově, Liberci, Moravské Třebové, Šumperku a Opavě. Tento výběr lokalit odpovídal zhruba rozmístění Němců v ČR. Podrobnější pohled však ukazuje, že několik okresů s nejvyššími počty Němců nedisponoval vlastním střediskem. Formující se uvedené instituce  svým místním rozložením se však blížily   organizační struktuře Sudetoněmeckého krajanského sdružení. První konzultace o kontaktních střediscích proběhly na mnoha místech  mezi zástupci tzv. domovských okresů SL a komunálními představiteli. Teprve v další fázi plánování, tj. když šlo o zprovoznění středisek, byli přizváni tuzemští Němci..“ (Andreas Götze, citovavané dílo)

Budování struktur Svazu Němců, označovaného některými českými Němci za pátou kolonu, zřizování česko – německých kontaktních středisek za účinné pomoci funkcionářů  odsunutých Němců z Československa, vypracování Československo – německé smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci se zřejmě dařilo díky „zvláštnímu“ vztahu, které mělo ve volbách vítězné Občanské fórum jak k uspokojování potřeb německé menšiny v ČR, tak i k SRN. Připomeňme si, že od roku 1990 do počátku léta 1992 byl dr. P. Pithart předsedou vlády ČR. OF mělo velkou většinu i ve Federálním shromáždění ČSFR. V. Havel, prezident ČSFR, J. Dienstbier, ministr zahraničních věcí ČSFR, oba dva čelní představitelé OF, podepsali již zmíněnou  nevyváženou mezistátní dohodu. Jistě i někteří místní činitelé OF se tehdy žádoucím způsobem angažovali. To vše probíhalo z části již v podmínkách připravovaného rozbití ČSFR. Proto obhajoba českých a slovenských národních zájmů, československých státních zájmů, byla velmi ztížena. To je druhá strana skutečnosti.

V r. 1993 bylo sídlo ZSN přeneseno do Prahy, kde po delší dobu užívalo rozsáhlé prostory reprezentačního domu Petra Parléře (dále jen DPP) v Praze 6. ZSN si samovolně začalo přisvojovat právo mluvit jménem celé německé národnostní menšiny v ČR. Od počátku tuto velikášskou snahu zpochybňoval KS, a to prostým poukazováním na skutečnost, že ve svazech, hlásících se k ZSN, je organizována pouze jedna desetina osob, které se přihlásily k německé menšině v r. 1991.