České národní listy

Německá menšina v ČR, vztahy k SL a SRN, loajalita k českému státu 2

„Postoje zástupců německé menšiny se v podstatě koncentrují na podporu základních politických cílů sudetoněmeckého landsmanšaftu a s ním těsně svázanou bavorskou vládou. Cílem je dostat Českou republiku pomocí kombinace vnějšího a vnitřního tlaku, včetně masové mediální agitace, ke zrušení (Benešových) dekretů.“ (Doc. PhDr. M. Bednář, CSc.,Landes-  Zeitung, 26.3.2002)

III.

Po skončení odsunu zůstalo v Československé republice asi 250 000 Němců. Pod tlakem celkové poválečné situace se mnozí z nich ke své národnosti následně ani nehlásili, někteří se dokonce přikláněli k národnosti české nebo slovenské. I smíšené sňatky zeslabovaly vztah sounáležitosti jednotlivců k menšině. Nepřehlédnutelnou roli sehrávaly též administrativní a politické tlaky, jejichž účinnost zvyšovala neexistence dalších vhodných alternativ.

V r. 1950 se v ČSR konalo sčítání lidu. Přiznání se k jakékoliv národnosti bylo více či méně svobodným rozhodnutím každého občana. K německé národnosti se přihlásilo 165 117 osob (1,3% obyvatelstva). Zákonem č. 134/1954 Sb. získali všichni Němci, kteří v té době měli trvalý pobyt na území ČR, čs. státní občanství, a to dokonce i ti, kteří o čs. občanství nepožádali. V r. 1961 se k německé národnostní menšině hlásilo 140 402 osob. V následujících několika letech však více než 48 000 z nich se legálně vystěhovalo z ČSSR do SRN či Rakouska.

60. léta přinesla všem občanům republiky nový ústavní zákon o československé federaci a národnostem především ústavní zákon č. 144/1968 Sb., o postavení národností v Československé socialistické republice. Jeho článek 1 uváděl: „Československá socialistická republika, jako společný stát českého a slovenského národa a národností žijících na jeho území … zabezpečuje maďarské, německé, polské a ukrajinské (rusínské) národnosti možnosti a prostředky všestranného rozvoje.“ Toto ústavní nakročení správným směrem, i když však mělo v praxi jen užší prostor k naplňování, umožnilo však, kromě dalšího, již v roce 1968 vznik Kulturního svazu občanů Československa německé národnosti (KSOČNN, dále jen KS). Jeho struktury existovaly již od počátku r. 1969. Někteří činitelé KS zasedali v různých institucích, především však v zastupitelských sborech.

Další desetiletí byla ve znamení pokračujícího asimilačního procesu. Počátkem 70. let se k německé národnosti přihlásilo 85 663 osob, z toho v České republice 80 903. V r. 1980 to bylo již jen 61 129 osob (0,4% obyvatelstva), z toho v ČR 58 311. Roku 1991 deklarovalo německou národnost 53 970 osob, z toho v ČR 48 556. Tato čísla, pokud je porovnáme s jinými zdroji, se liší řádově jen o stovky lidí.

Po listopadu 1989 se však celková situace německé menšiny v ČR i ve SR začala rychle měnit. K oživení německého národnostního života přispěla celá řada faktorů. Přesto k německé národnosti, přestože již měla mezi národnostními menšinami privilegované postavení, se v r. 2001 přihlásilo necelých 40 000 občanů v r. 2011 pak již jen přes 19 tisíc.

IV.

Jistou konstantou německého národnostního života byl KS. V 80. letech měl kolem 8 000 členů organizovaných v 60 místních organizacích. Jeho vedení i konkrétní činnost byly ovlivněny, tak jako i další občanská sdružení, předlistopadovou dobou. Tato skutečnost se však pochopitelně části českých Němců nelíbila.

K nespokojeným patřil též Walter Piverka, který v 60. letech stál u zrodu KS. Jeho úzké spojení s německým menšinovým hnutím ho kvalifikovalo k tomu, aby byl navržen a zvolen poslancem České národní rady. V období normalizace se však z vysoké politiky stáhnul. Po listopadu 1989 se ke své činnosti vrátil. Nevstoupil  do KS, ale začal organizovat Svaz Němců v ČSFR. Jeho členové zpravidla navazovali kontakty s odsunutými Němci, organizovanými v sudetoněmeckém landsmanšaftu. SN po registraci MV ČR v březnu 1990 působil v rámci Občanského fóra. Proto pro pana W. Piverku nebylo těžké stát se opět poslancem ČNR. K cílům Svazu Němců (SN) patřila zejména, jak sami zdůrazňovali, politická, občanská a kulturní rehabilitace československých občanů německé národnosti, péče o německý jazyk, mládež, zavádění německé výuky ve školách, posilování tradic.

Když KS dostatečně nereagoval na nové politické skutečnosti, postoupila liberecká organizace jeho předsednictvu usnesení, v němž požadovala odstoupení vedení, zrušení platných stanov, vytvoření akčního výboru a okamžité zahájení jednání se zástupci Svazu Němců.

Svaz Němců, ač formování jeho struktur bylo v samých počátcích, měl jednu obrovskou výhodu. Vyvíjel činnost v rámci OF, které v tu dobu mělo ve stranicko – politickém systému ČR rozhodující postavení. S menší nadsázkou lze říci, že to, co požadovalo OF, se také stalo. Velmi významnou skutečností byl i určitý a sílící tlak ze zahraničí. Dr. Petr Pithart, čelný představitel OF, se stal předsedou vlády ČR. Jedna z jeho prvních cest do zahraničí vedla do bavorského Mnichova. Zde, jak tvrdí „Sudetendeutsche Zeitung“ z 20.7.1990, došlo k prvnímu oficiálnímu jednání mezi „sudetskými“ Němci a Čechy. Ministerský předseda , dr. P. Pithart, se údajně sešel s vedením „sudetoněmecké“ skupiny. Andreas Götze ve své práci uvádí: „ V červenci 1990 upozornil jeho mluvčí (sudetoněmeckého landsmanšaftu, pozn. red.) Franz Neubauer v rozhovoru s předsedou české vlády Petrem Pithartem na zvláštní situaci zhruba 120 000 Němců žijících v ČSFR (statistické údaje však uváděly necelou polovinu uvedeného počtu, pozn. red.). Vyjádřil názor, že podpora při řešení politických, kulturních a hospodářských problémů této skupiny je žádoucí.“ (Německá menšina v České republice po roce 1989, Praha 1999)

Na vlnách této přízně nebylo těžké získat pro SN podporu části německé menšiny, zvláště když KS byl zeslabován dlouhodobější vnitřní krizí. V říjnu 1990 se jeho novým předsedou stal minulostí nezatížený Walter Sitte ze Šumperka. Alfred Bienert byl ve funkci tajemníka, jíž vykonával od roku 1980, znovu potvrzen. Konference rozhodla, že KS bude napříště vystupovat pod názvem Svaz Němců – Kulturní svaz v ČSFR.

Ani po provedených personálních změnách a dalších reformách SN – KS nebyl ochoten spolupracovat s odsunutými Němci z Československa, sdruženými v tzv. Sudetendeutsche Landsmannchaft (SL). To byl také jeden z důvodů vedoucích členy SN-KS k výstupu z organizace. Ti pro spolupráci nejen byli, ale sami kontakty s SL navazovali. Nespokojenci již od léta 1990 zakládali nové svazy, např. na Liberecku, Chebsku, Opavsku a Hlučínsku. Stoupající organizační roztříštěnost německé menšiny vyvolávala sjednocující tendence. Vláda SRN i SL tomuto úsilí napomáhaly. Představy SN i SN – KS o vlastní dominanci v jednotné organizaci vedly k patové situaci.