České národní listy

Německá menšina v ČR, vztahy k SL a SRN, loajalita k českému státu 13

„Postoje zástupců německé menšiny se v podstatě koncentrují na podporu základních politických cílů sudetoněmeckého landsmanšaftu a s ním těsně svázanou bavorskou vládou. Cílem je dostat Českou republiku pomocí kombinace vnějšího a vnitřního tlaku, včetně masové mediální agitace, ke zrušení (Benešových) dekretů.“ (Doc. PhDr. M. Bednář, CSc.,Landes-  Zeitung, 26.3.2002)

Německá menšina se těší přízni i „zeleného“ ministra zahraničí K. Schwarzenberga. Pro něj odsun německého obyvatelstva z ČSR je vyhnáním. V tomto směru se plně shoduje i se SL. Strana zelených má, můžeme říci, společného jmenovatele. Je jím „humanitární bombardér“ V. Havel. Jeho omluvy odsunutým, jeho proněmecká orientace jakoby přešla, ne ale zřejmě náhodou, na část vedení zelených. S vědomím určité nepřesnosti můžeme říci, že Strana zelených, pokud jde o její současné směřování, je do značné míry Havlovou stranou, příp. i Havlovou stranou. Své zásluhy na tom měl i ing. P. Uhl, i když dnes se svého přínosu k dosažení tohoto stavu  zříká. Lesku Zeleným přidává svými aktivitami též snaživý senátor Štětina

Má-li pravdu J. Patočka, že SZ je již nyní stranou O. Lišky, pak nás, Bože, chraň před dalším! Nelze však vyloučit, že naši zelení znovu skutečně zezelení.

Abychom však nebyli jen jednostranní, musíme dodat, že i část KDU-ČSL má svou nekriticky proněmeckou tvář. O vztazích této strany s A-G, SAG, i různými německými nadacemi, např. Nadací K. Adenauera, H. Seidla, považuji za nadbytečné psát. Podíváme-li se Landes-Zeitung z června 2001, můžeme si přečíst že kromě 280 příslušníků německé menšiny v ČR se slavnosti (na 52. sjezdu odsunutých Němců  v Augsburku, pozn. red.) poprvé zúčastnili oficiální političtí zástupci ČR pod vedením senátora Františka Kroupy (KDU-ČSL). V poslední době je v tomto směru zvlášť snaživým též křesťanskodemokratický mládežník, Vojtěch Bellig, který je nejen návštěvníkem  „Sudetoněmecké kanceláře“ v Praze,  ale i sjezdů odsunutých Němců. Na 58. sjezdu jej jmenovitě přivítal B. Posselt jako kolegu z německo-české koordinační rady, samozřejmě v tomto orgánu V. Bellig zastupuje českou stranu. Za stálici proněmecky orientovanou je mnohými považován Jan Kasal.

Na  již vzpomenutém 52. sjezdu řekl W. Schüssel, rakouský kancléř a nový nositel Karlovy ceny: „Benešovy dekrety budou muset nejpozději se vstupem do EU patřit minulosti.“ Že se pan kancléř mýlil, víme. Stále však nemůžeme pochopit, proč účastníci z ČR proti takovým a jiným nehorázdnostem, které na sjezdech zaznívají, neprotestují přímo na místě nebo alespoň později se od nich veřejně nedistancují. Stále totiž platí, kdo mlčí, souhlasí.

XV.

Kancléř Schröder označil vztahy mezi SRN a ČR za výborné. Proto není ochoten připustit, aby se narušovaly neakceptovatelnými poselstvími z německého jihu. Stoiber totiž označil na 56. sjezdu sudetských Němců v Augsburku vyhnání Němců za největší etnickou čistku 20. století. Nadto opětně požadoval zrušení BD, na jejichž základě byly vyhnáni z ČSR Němci a Maďaři.

Postavení pomníku E. Benešovi v Praze kritizoval i jeden člen maďarské vlády, který prohlásil, že tento pomník uráží city Maďarů.

Politické hnutí „Soužití“, které zastupuje zájmy národností žijících v ČR, se plně ztotožnilo se stanoviskem ČBK o nespravedlivém principu kolektivní viny. Pan Attila Lászlo Kocsis, předseda hnutí, prohlásil, že Benešovy dekrety byly namířeny nejen proti sudetským Němcům, ale i proti Maďarům. Proto si Beneš nezaslouží, aby měl pomník v Praze.

Podle ankety ACJ (American Jewish Committee) jsou sympatie Němců k Židům minimální. Dotázaní byly i poměrně špatně informováni o zkáze evropských Židů, což považuje za varovný signál.

Vedoucí činitelé SL se označují za přátele naší republiky. Jak to s jejich vztahem k nám vypadá ve skutečnosti? Když poslanci EP hlasovali o přijetí ČR do EU, hlasoval pan B. Posselt a další proti přijetí. Když „Karlovarské oplatky“ mají získat ochrannou známku, pan Posselt činí vše, aby oplatky z Dillingenu na Dunaji mohly si i nadále zachovat svůj název. Obdobně tomu je i s olomouckými tvarůžky. Řízení před příslušnými evropskými orgány probíhají, díky přátelským citům B. Posselta k ČR,  již několik let

Dalším „přítelem“ ČR je Wolfgang Schüssel, nositel sudetoněmecké Karlovy ceny,  V „Domu vlasti“, sídle rakouského landsmanšaftu, prohlásil, že dialog s ČR musí pokračovat. Za příklad dával Chorvatsko, které údajně podepsalo s Rakouskem smlouvu, která Rakušanům umožňuje žádat odškodnění, jestliže byli po roce 1945 z oblasti dnešního Chorvatska vyhnáni. W. Schüssla doprovázel mluvčí vyhnanců Rakouské lidové strany, Norbert Kapeller.

Sudetští Němci, „náš most do Evropy“, si stěžovali Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku, že jim nebyla poskytnuta náhrada za zabavený majetek po druhé světové válce. Podkladem tohoto vyvlastnění měly být údajně BD. Žalobu 90 Němců soud zamítl.

(Bára Procházková, LZ 17.1.2006) Zástupce sudetských Němců, Thomas Gertner, prohlásil, že SN se nevzdají. Připravují žalobu Ústavnímu soudu ČR ,ale přede jejím podáním se chtějí ještě obrátit na komisi OSN pro lidská práva.

Proč to však dělají, když stejně majetek nazpět nechtějí. Tak se alespoň vyjádřil Erwin Schulz z Liberce. Ten dokonce tvrdí, že by stačilo říci jen promiňte. Pak by žádný spor již neexistoval. Jde tedy skutečně jen o omluvu? Takovému tvrzení nelze ani na chvíli věřit.

Němečtí vyhnanci z Polska žalují polský stát u Evropského soudního dvora. Pruská společnost, která zastupuje asi 1000 akcionářů, žádá o navrácení nebo odškodnění za jejich konfiskovaný majetek.

List rakouského landsmanšaftu, „Sudetenpost“, navrhl, aby Sudetoněmecká kancelář byla v Praze zrušena a místo ní byl zřízen „Bavorský dům“, který by mohl napomoci k normalizaci vztahů mezi Bavorskem a ČR. (LZ, 18.7.2006) 

Na 52. sjezdu odsunutých Němců, který se konal r. 2001 v Augsburku, byl dr. Wolfgang Schüssel, tehdy rakouský kancléř a předseda křesťanské Rakouské lidové strany vyznamenán sudetoněmeckou  Karlovou cenou. Při této příležitosti o zásluhách oslavence mluvil Johann Böhm. Z jeho projevu vyjmu alespoň několik vět. „…požadavky Sudetoněmců právě tak jako požadavky jiných starorakouských národnostních skupin německého jazyka nacházejí dnes ve Vídni daleko větší pochopení, než v německém hlavním městě Berlínu…

V r. 1999 vyzval Evropský parlament ČR, aby zrušila stále platné dekrety a zákony, pokud se vztahují k vyhnání. Rakouský parlament, národní vláda tuto iniciativu ihned převzaly. Jinak než německý Bundestag, který se zřejmě bál zahraničního ohlasu, se rakouská národní vláda  postavila téměř jednomyslně za přijatou rezoluci. Ale nezůstalo jen u tohoto rozhodnutí. Rakousko trpělivě, ale důrazně trvá na tom, že vyhnání sudetských Němců, ale také vyhnání slovinských Němců, zůstává na pořadu dne. Současným uctěním oceňujeme nejen vaše zásluhy o sudetské Němce… .“

Dr. W. Schüssel se skutečně snažil. Z Rakouska na naši hlavu padaly stále nějaké výtky, doporučení i téměř imperativní přání. Dozvídali jsme se, co máme dělat, jaké zákony zrušit, komu pomníky nestavět, koho uctívat. A to vše v rozporu se smlouvami, které jsme s Rakouskem uzavřeli.

S jménem dr. Josefa Pühringera, zemského hejtmana Horního Rakouska, se často setkáváme i v našich médiích. Že je však nositelem sudetoněmecké tzv. Karlovy ceny, ví však již málokdo. Na 57. sjezdu odsunutých Němců o něm mluvil B. Posselt.  Prozradil, že pan hejtman je nejen právníkem, ale i teologem. Má proto smysl pro právo a křesťanství. V Horních Rakousku žije hodně sudetských Němců. Při vší své práci nezapomíná na požadavky svých sudetoněmeckých spoluobčanů.

Na pochvalnou řeč B. Posselta odpověděl dr. Pühringer. „Vyhnání sudetských Němců bylo jednou z největších křivd 20. století. Stopy těchto křivd musí být konečně odstraněny. Myslím tím především Benešovy dekrety z let 1945-1946, které byly v Čechách a na Slovensku základnou pro vyhnání sudetských Němců ze země a ještě dnes jsou v platnosti. Z rozhovorů s mnoha sudetskými Němci vím, že jim dnes nejde primárně ani tak o odškodnění za majetky …nýbrž především očekávají, a to právem, že z oficiálních míst Čech uslyší přiměřeným způsobem doznání viny za křivdy, ke kterým po konci druhé světové války došlo. … Současně ale zdůrazňuji: myslet si, že se vstupem ČR do EU, nejsou v zemi Benešovy dekrety již aktuální, by byl velký omyl. My chceme Evropu, ve které nějaké zapuzovací dekrety nemají místo. Vyžadujeme naprosto jasný akt české vlády a parlamentu, který nás ubezpečí, že tyto dekrety již nemají právního trvání. Křivda nezná promlčení. Křivda musí být odstraněna.  

Dr. Phüringer je znám  nejen jako neúnavný bojovník za práva odsunutých Němců, ale také jako stálý „kritik“ atomové elektrárny v Temelínu. Patří k podněcovatelům různých akcí Rakušanů proti Temelínu.

Ve SRN čas od času vzplanou vášnivé diskuse o počtu obětí uprchlíků a vyhnaných při tažení Němců koncem druhé světové války na západ. Historik a spolupracovník berlínského centra pro výzkum antisemitismu, Ingo Haar, považuje počet 2 milionů za přehnaný. Byl výsledkem studií z padesátých let 20. století. „Tehdejší spolková vláda zadala z politických důvodů studie, na základě kterých měl vyjít najevo, co největší počet vyhnaných a mrtvých. Tyto počty byly později revidovány. V té době odhalil výzkum nové skutečnosti. Podle těchto se udává počet asi 500 000 obětí, z toho asi 100 000 sudetských Němců. Německo-česká komise od konce osmdesátých let dokonce vychází z celkového počtu 15-16 000 mrtvých sudetských Němců. Již tehdy komise žádala, aby počty obětí udávané z let padesátých nebyly používány při politických debatách. Podle Eriky Steinbachové je však tento počet ještě příliš nízký. (LZ, 5.12.2006, Hádky svazů vyhnaných o počet obětí)

SL v Rakousku často překvapí svými návrhy. Některé jsou dokonce nejen nepochopitelné, ale výslovně protičesky štvavé. K nim patří i tvrzení, že Češi se provinili národnostní vraždou sudetských Němců  Během vyhnání z ČSR zahynulo několik desítek tisíc Němců. Kdo to popírá má být v budoucnosti potrestán. Gerhard Zeihsel dokonce prohlásil: „Byla to genocida a čeští politikové to zapírají. Obzvlášť Václav Klaus“.

XVI.

I Maďaři požadují od Slováků odškodnění za deportace a nucené práce. Sdružení vyhnaných Maďarů, jejímž předsedou je Miklos Krivánky, zastává stanovisko, že deportovaní Maďaři či jejich potomci by měli být odškodněni stejně jako deportovaní Židé nebo totálně nasazení.

Od odchodu Bely Bugara z funkce předsedy Strany maďarské koalice dochází k radikalizaci politiky této strany. Půl milionu Maďarů je bezesporu určitým nebezpečím pro Slovenskou republiku. Slováci považují určitou část Maďarů za protislovensky zaměřené. Vrcholem promaďarské politiky jsou požadavky na autonomii „maďarských oblastí“ SR. Část maďarské politické elity provádí výslovně nacionalistickou politiku. Mluví o 15 milionovém maďarském národu.

Na několika sjezdech odsunutých Němců z ČSR „maďarská“ tématika silně zaznívala. Benešovy dekrety údajně také poškodily Maďary. Musí být zrušeny a Maďarům patří náhrada vzniklých škod i omluva. Toto SR je povinna učinit.

Na 56. sjezdu SL, který se konal v r. 2005, prohlásil B. Posselt: „..Maďarský národ je jediným národem, který jako celek obdržel naši čestnou Karlovu cenu.“ Laudatio je nadbytečné. 

V určitých politických krocích lze spatřovat společné úsilí osy Mnichov, Vídeň, Budapešť, které je namířeno především proti ČR a SR. Ve středu zájmů osy jsou i jižní Slované. Protipolská politika má však zčásti již jiné aktéry.

Historicky nám již důvěrně známá protislovanská politika bude tím méně úspěšná, čím více si slovanské státy, zvláště střední, východní a jižní Evropy, uvědomí své ohrožení a budou mu společně čelit. Proto česká politika nemůže být protislovenská, protipolská, ani protisrbská!

XVII.

„Milí krajané, není mi možné pozdravit všechny mezinárodní hosty, kteří tu jsou s námi. Ale jednoho chci zcela mimořádným způsobem uvést do našeho středu. Je přítomen jako náš čestný host a účastnil se včera na tomto působivém fóru svolaném na téma vyhnání. Je to tentokráte bývalý viceprezident Kosova, profesor Bujor Bukoshi. Profesor Bukoshi ztělesňuje menšinu, která sama musela vytrpět bolest vyhnání, menšinu, která díky nasazení NATO byla pak znovu přivedena do vlasti, ale která ještě musí  projít dlouhou těžkou cestou znovuvýstavby. A proto máme radost, že albánský Evropan jako profesor Bukoshi dosvědčuje dnes své společenství s námi.

Vystupuje pro evropskou cestu svého národa, národa, který k této Evropě patří, a který tak utrpěl terorem, válkou a vyhnáním. A my mu přejeme na cestě ke svobodnému a nezávislému Kosovu ve spojené Evropě dobrý odhad, trpělivost a Boží požehnání.“ (B. Posselt, 55. sjezd, 30. května 2004)

XVIII.

„Za takového křiku byly nakonec zrušeny naprosto umírněné a finančně proplatitelné žádosti o odškodnění.. 2001/2002 byly samotnou menšinou státním autoritám podány informace o vytrpěných a částečně  ještě dále přetrvávajících poškozeních. Nebyla však dána naděje na úspěch této žádosti vlastních loajálních spoluobčanů německé národnosti. I když žádost byla podána pozdě, ani parlamentem, ani vládou tenkrát bohužel nebyla použita..

A nyní k Paroubkově iniciativě. Ta se odehrává na jiném vymezeném poli. Mělo by být stanoveno, jaká cesta je jí vyhražena. Má v prezidentovi mocného odpůrce, což tuto věc traumatizuje.Z tohoto předsevzetí by se totiž mohl vytvořit plán pro budoucí všeobecné miliardové nároky na odškodnění vyhnanců z vlasti a církví proti republice. …“.(Hans Gebe: Nesnadná cesta k „smířlivému gestu“, Prager Volkszeitung, 4.8.2005, přeložil dr. J. Čermák, CSc., Listy č 44)