České národní listy

Německá menšina v ČR, vztahy k SL a SRN, loajalita k českému státu 1

„Postoje zástupců německé menšiny se v podstatě koncentrují na podporu základních politických cílů sudetoněmeckého landsmanšaftu a s ním těsně svázanou bavorskou vládou. Cílem je dostat Českou republiku pomocí kombinace vnějšího a vnitřního tlaku, včetně masové mediální agitace, ke zrušení (Benešových) dekretů.“ (Doc. PhDr. M. Bednář, CSc.,Landes-  Zeitung, 26.3.2002)

I.

Početné kmeny Polabských Slovanů již v 7. století pevně sídlily na území dnešního Německa. Hranice dotyku Slovanů a Franků, později Germánů, se nacházela v oblasti Hamburku, Hannoveru. Severovýchodní Bavorsko a značná část dnešního Rakouska byly slovanskými.

Již v 7. století  Frankové začali ohněm a mečem postupně získávat původní slovanská území Jejich obyvatelstvo zčásti vybíjeli, zčásti si podmaňovali a následně germanizovali. Slované rozdrobeni do řady kmenů trpěli nejen nejednotností, ale i nesváry a bratrovražednými boji, vyvolanými často jejich společným nepřítelem. Pod germánským tlakem, v boji na život a na smrt vytvářeli svazy kmenů, které však nebyly schopné dlouhodobě úspěšně čelit poměrně centralizované agresivní feudální německé říši, vydávané postupem doby za „svatou říši národu německého“, pod jejímiž prapory často bojovali Slované proti Slovanům.

Pokřesťanštění Polabských Slovanů bylo přímo  „bohulibou“ záminkou k likvidaci jejich samostatnosti. Křesťanství, hlásané německými kněžími, jímž slovanský lid nerozuměl, a germanizace postupovaly po staletí společně. Germanizačními centry na slovanském území  se stávaly tzv. strážní hrady, osázené německými žoldáky, kteří dusili a podle potřeby i utápěli v krvi snahy Slovanů o udržení či dosažení opětné samostatnosti..

K velkému a úspěšnému povstání slovanských kmenů, vyvolanému krutou germanizací, došlo koncem 10. století. Zejména Obodrici a Lutici si zajistili širší podmínky pro další trvání svého společenského života. Méně úspěšní byli Lužičtí Srbové. R. 990 byli Milčané, poslední svobodný lužickosrbský kmen, Němci podmaněni. Ve 12. století byli poraženi i rujánští Slované.

Přestože ještě ve 13. století tvořilo slovanské obyvatelstvo většinu v mnohých částech anektovanými Němci, byla vrstva jim vládnoucí složena z dobyvatelů a zgermanizovaných Slovanů. Slovanština ještě  ve 14. století, někde i v 15. století i později, zněla na venkově. Původní slovanská místa jako Lipsko, Drážďany, Berlín se postupně stávaly německými. Dnes živým slovanským jazykem je pouze lužickosrbština, jíž mluví asi 60 000 Lužických Srbů. Tito dnes ve své původní vlasti, pod tlakem postupné germanizace, bojují o svůj jazyk, kulturu, o svou národní identitu.

V průběhu dalších století německý živel pronikal dále na východ a jih. Až do první světové války tisíciletý Drang nach Osten byl celkově úspěšný. Nové tažení na Východ začalo nacistické Německo. Dobytí slovanského území, vyvražďování milionů Slovanů, spojené s hrůznými zvěrstvy, bylo jen pokračováním již tohoto historického nesmírně krvavého tažení. Narazilo však na odpor SSSR. Sovětská armáda byla hlavní silou, jež přivedla nacistický režim k bezpodmínečné kapitulaci.

Již před ní miliony Němců ve strachu před spravedlivou odplatou za zločiny, kterých se v průběhu války dopustily, opouštěly Prusko, Polsko, Rumunsko, Jugoslávii i ČSR, příp. byly německými orgány včas evakuovány. Stahovaly se na Západ. Na nacistických zločinech se podílela i značná část německé menšiny v těchto i dalších státech. Mnozí z nich bojovali i ve zločineckých jednotkách SS, byli v gestapu, pracovali v okupační správě. Stali se z nich skuteční váleční zločinci. I proto Němci svá již staletá sídliště převážně opouštěli. Docházelo tak k pohybu opačným směrem, k Drang nach Westen. V pohybu západním směrem bylo v té době asi 11 až 15 milionů Němců, kteří byli provázení kolaboranty z různých států jimi dříve okupovaných. Osvobozené národy střední a východní Evropy se tak zbavily dusícího germánského sevření. „Spojenecké armády dokončily okupaci celého Německa a německý lid počal pykat za strašlivé zločiny, jichž se dopustil…“. (Ze zprávy o třístranné konferenci v Berlíně, Postupim, 2. srpna 1945). Opětný německý tlak na východ začíná až počátkem 90. let minulého století.

II.

Němci do Čech přicházeli ve třech velkých přistěhovaleckých vlnách. První z nich, kolonizační, byla vyvolána již koncem XII. a počátkem XIII. století přemyslovskými panovníky. Druhá, oblévající převážnou část XVI. století, byla spojena s náboženskou reformací. Poslední zasáhla země české v XVII. století po bělohorské katastrofě. V průběhu dalšího věku germanizační úsilí přistěhovalého německého obyvatelstva, posilované jazykovými i dalšími centralizačními opatřeními Marie Terezie a Josefa II., přivedlo český národ a český jazyk na samý okraj záhuby.

Obranná reakce národního organizmu začala působit téměř v poslední možný historický okamžik. Obrození bylo zázračným zmrtvýchvstáním češství, na němž na cestě ke konstituování moderního českého národa usilovně a s velkými oběťmi pracovaly celé generace našich předků.

V průběhu XIX. století náš národ, který se dopracoval významných úspěchů v oblasti ekonomické, kulturní i duchovní, též početně rostl. Jeho zdravé sebevědomí se projevovalo i v dlouhodobém zápasu s Němci o právo na existenci ve vlastním historickém prostoru, o české školy, vědecké instituce, o zrovnoprávnění českého jazyka s němčinou v Čechách a na Moravě, o zrovnoprávnění dosud stále utiskovaného českého národa.

V průběhu druhé poloviny XIX. století český živel začal výrazněji pronikat i do pohraničního území, obývaného dosud převážně Němci, kteří již tehdy považovali tento prostor za německý. Nežádoucímu přílivu Čechů na jimi místy již téměř  germanizovaném území  se Němci postavili na odpor. Koncem r. 1890 se konalo sčítání lidu. I když nebyla zjišťována národnost obyvatelstva, nýbrž pouze jeho obcovací řeč, Němci pocítili nebezpečí. Odpověděli surovými útoky proti české menšině, žijící v pohraničním území zemí Koruny české.

„Nastávající všeobecné sčítání lidu bylo příčinou, že útrapy českých menšin v krajích smíšených dostoupily míry nesnesitelné. Očista ´tak zvaného uzavřeného území´od živlů českých byla prováděna s neslýchanou brutálností. Německá tisková kancelář rozházela v oněch krajích statisíce ´návrhů ke všeobecnému sčítání´, jimiž poučovala německý lid, jak si má počínati, aby počet Čechů stlačen byl na míru nejmenší, Čechové buď násilím nebo klamným výkladem významu obcovací řeči donucováni, aby za svou obcovací řeč udávali němčinu. Srdcelomné byly zprávy, které každý den přicházely o pronásledování, jež bylo snášet těm, kdož nechtěli zapřít národnost svou. Byly to výmluvné důkazy smířlivosti německé.“  V tomto smyslu mluví i různé další české dobové materiály a literatura.

Toto násilné pronásledování českých menšin pokračovalo a stupňovalo se i v dalších letech. Za příklad štvaní Němců v českém pohraničí proti  Čechům může sloužit prohlášení výkonného výboru německých poslanců z 24. srpna 1896 a zejména výzva přijatá na sjezdu německých měst v září téhož roku. Cílem všech těchto výzev a akcí bylo rozdělení Čech na čistě německé Deutschböhmen a české vnitrozemí, kde však měli vládnoucím národem zůstat rovněž Němci. Německý poslanec dr. Russ zdůraznil, že je správné zavedení všeobecného rakouského státního občanského práva, ale přesto Čech nemá v Teplicích více nebo méně práva než v Mödlingu nebo v Inšpruku.

Příkladem ohromné zuřivé protivládní a protičeské demonstrace se stal 11. července 1897 Cheb. Zpravodaj Národních listů napsal: „Ode dneška není Germánia iredenta pouhou frází, dnešním dnem naši Němci se svými poslanci  včele zcela otevřeně přiznali, že baží po připojení k velkému Německu.  … Kdo dnes uviděl ty zuřící davy, kdo slyšel ten nelidský řev, ten jedině je sto potvrditi co pravíme. …Odpoledne většina demonstrujících v čele s poslanci přešla z Chebu do nedaleké obce Waldsassen již na bavorském území, kde byly opět pronášeny věty o hrozném pronásledování Němců v Rakousku a žádána pro ně pomoc Němců v říšských. …“

Povzbuzeni ´mravním´ úspěchem chebských výtržníků chopili se Němci ´v uzavřeném území´ pokud možná ještě rázněji ´očisťovacího´ díla. Zprávy o pronásledování a týrání Čechů se množily. Ze Štětí, z Chabařovic, Teplic, z Mostu, z Havraně, z Liberce, z Ústí, z Jablonce a jiných měst oznamovaly se děsné násilnosti na českých menšinách páchané, marně dožadovali se pronásledovaní ochrany státních úřadů.

Jako příklad protičeského štvaní v pohraničním území Čech ocitujeme ještě z letáku v té době rozšiřovaného v Žatci. „Stále nesnesitelnějším se stává vystupování podružného českého lidu v německých Čechách. Nejdrzejším způsobem roztahuje se tento hluboce pod námi stojící slovanský národ na německém území, s posměchem a úšklebkem chodí nám vstříc tento cizinec na německé půdě, prudkými nájezdy útočí na naši řeč a državu, zkrátka všechno, co na německý život upomíná, chce tento český lid zničiti.  Němečtí měšťané a majitelé domů, němečtí průmyslníci v Žatci: nadešel konečně čas k bezohlednému boji za německou národnost a za německé právo. Již prolil tento barbarský národ i krev našich německých bratří, chcete ještě horších věcí doznat od této polocivilizované hordy … Zbrojte k boji! Prvním výpadem na našeho odvěkého nepřítele budiž vy, němečtí měšťané a majitelé domů, všem Čechům byty vypovíte a žádný Němec jim nesmí popřáti přístřeší. Zvláště pak dávejte pozor na české úředníky. Žádný Němec nesmí již pod jednou střechou bydleti se svým úhlavním nepřítelem. Proto vypovídání z bytů, ale také vypovídání českých dělníků a služek. … Ti Němci, kteří našeho vyzvání neuposlechnou a českému lidu nadále práce a bytu dopřávati budou, poznamenali se sami.“

Německé protičeské demonstrace podpořil i známý německý historik Th. Mommsen, který v článku Němcům v Rakousku (označeném průhlednou šifrou Th.) doporučil: „Buďte tvrdými! Rozumu česká lebka nepřijme, avšak ranám i ona porozumí !“Jeho potomek, prof. dr. Hans Mommsen, profesor historických věd v Bochumi, je členem společné komise českých a německých historiků.

Koncem listopadu r. 1897 došlo v Žatci k brutálnímu protičeskému pogromu .. “organizovaná výprava proti českému lidu a jeho majetku. Zuřivci pálili, pustošili a drancovali místnosti českých spolků a obydlí českých soukromníků, ohrožujíce i život nenáviděných příslušníků českého národa. A krutě pronásledovaným nedostalo se náležité ochrany dříve, než až dílo surové msty vykonáno, ačkoli příslušné úřady včas byly upozorněny na záměry zuřivců a důtklivě za pomoc žádány.“ (Citace z díla A. Srba Politické dějiny  a z díla Od nastoupení Badeniova do odstoupení Thunova).

I další léta odmítali rakouští a čeští Němci vzdát se svého vládnoucího postavení v říši. Maďaři též trvali na své nadřazenosti. Rakousko-Uhersko se proto nemohlo stát federací rovnoprávných národů. Přesto až v průběhu první světové války čeští političtí představitelé začali opouštět myšlenku přestavby Rakouska-Uherska.

„Teprve když za války téměř všechny evropské národy a státy a roku 1917 i USA se spojily v obraně a odporu proti pangermánskému nebezpečí, bylo možné a vzhledem k podřízenosti rakouských a zejména českých Němců … pangermánskému imperialismu přímo nutné habsburské Rakousko rozbít. V tomto smyslu je třeba říci, že ne Masaryk a Češi rozbili Rakousko, ale pangermánsky orientovaní Němci…“. (Z. Šolle, Století české politiky, Praha, 1998, str. 223)