Němci stáli s klacky na chodnících, plivali po nich, nadávali jim a tloukli je.
Na počátku prosince 1938 se najednou v Polici objevil tatínek, a tak jsme se dozvěděli, co se v Bernarticích dělo. Když si večer zašel do hospody na pivo, němečtí „kamarádi“ vyvedli z chléva hostince osla a tam tatínka zavřeli. Potom posbírali zbývající Čechy (finance, četníky, železničáře a řídícího učitele). Od nich se dozvěděl, že pašování zbraní z Německa řídil přednosta stanice Gettlicher a že zbraně byly schované na nádraží pod rampou. Pak všechny uvězněné Čechy odvlekli do Cottbusu v Německu, kde je zavřeli. Po celou dobu, co jsme žili u babičky v Polici, jsme vůbec nevěděli, zda tatínek žije, kde je a jak mu je. My děti jsme chodili do školy do Úsova, zatímco maminka vypomáhala u sedláků. V Polici také jsme viděli vracet se naše vojáky z hranic: byli zoufalí, házeli pušky do potoka a poprvé v životě jsem viděl dospělé chlapy plakat. Teprve počátkem prosince 1938 tatínka a ostatní zavřené Čechy deportovali nazpět do naší republiky. Ovšem pod pohrůžkou, že budou o všem mlčet, a měli možnost vybrat si pouze dvě města – Olomouc a Brno. Tatínek si vybral Olomouc, kde si našel byt a zaměstnání na nádraží a odjel si pro nás. Z vězení se bohužel vrátil s podlomeným zdravím, onemocněl a 10. ledna 1939 zemřel v náručí maminky. Ani jsme se nedozvěděli, na co tatínek zemřel. Stačil nám jen říci, že při deportaci do Cottbusu směli jít pouze po silnicích, zatímco Němci stáli s klacky na chodnících, plivali po nich, nadávali jim a tloukli je.
Maminka mezitím sehnala menší nákladní auto a s potížemi zajela do Bernartic, zda tam aspoň něco z našeho majetku nezůstalo. A tak z dvoupokojového bytu zachránila aspoň manželské postele, dvě skříně, židle, stůl, kredenc, nějaké nádobí a pár peřin. To bylo vše. Veškerý nábytek zmizel i s nářadím, jízdními koly; celá tatínkova dílna i s nářadím byla rozbitá a vykradená. O co vše jsme přišli a v jaké ceně, jsme u nás nikdy nemluvili a dávno jsme na vše zapomněli.
Po tatínkově smrti pro nás nastaly zlé časy. Maminka dlouho nemohla najít žádné zaměstnání. Důchod po otci byl tak malý, že naprosto nestačil ani na nejnutnější obživu. Asi jednou za měsíc jsme se scházívali na hranicích s babičkou, která nám občas něco málo přinesla k jídlu. Někdy jsme zajeli ke známým a vzdáleným příbuzným do Střelic u Červenky, poněvadž na vesnici se žilo přece jen lépe a dalo se něco laciněji sehnat. V Července jsme také někdy navštívili naše spolužáky z Bernartic – jejich otec byl u finanční stráže a byl s našim tatínkem také zavřen v Cottbusu.
Hitlerovské Německo postupně zmanipulovalo německou menšinu a vyzbrojilo zfanatizované henleinovce zbraněmi, aby se mohli aktivně podílet na rozbití našeho státu. V září 1938 pak odvlekli všechny Čechy z Bernartic do vězení do Německa.
Tak se sudetští Němci vzdali československého občanství a dobrovolně se přihlásili k Velkoněmecké říši.
