Nelidský bakalář a plukovník
Nelidský bakalář a plukovník
Marek Řezanka
Bakalář Lipavský zůstal v čele ministerstva zahraničí, třebaže Piráti odešli z vlády. Tento akt je značnou částí české společnosti právem vnímán jako zrada. Bakalář Lipavský dokazuje, že kariéru a koryto si cení nad všechny ostatní hodnoty – a dokáže pro ně udělat v podstatě cokoli. Piráti ho do ministerského křesla dostali, navzdory silné nevoli tehdejšího prezidenta republiky, Miloše Zemana – a navzdory skutečnosti, že Lipavského nepodporovali ani pirátští voliči, kteří do Sněmovny nezvolili.
Bakalář Lipavský nezradil poprvé. Již jako ministr dokázal velmi pružně odhodit své kritické postoje k Izraeli, a tím zradit nejenom sám sebe, ale i stranu, která mu dala důvěru.
Pojďme se nyní podívat na to, o čem mainstreamová média pomlčela:
Na 12. mezinárodní konferenci k poctě laureáta Ceny Václava Havla za lidská práva, která se konala ve středu 2. 10. 2024 v Pražské křižovatce na Praze 1, vystoupilo několik aktivistů iniciativy „Ne naším jménem!“ Iniciativa zaslala organizátorům konference v předstihu otevřený dopis, ve kterém kritizovala aktivní účast bakaláře Jana Lipavského a plukovníka pro komunikaci, Otakara Foltýna.
Aktivisté si vyslechli výzvy ředitelky Nadace Charty 77 Jolany Voldánové „k odvaze, vzdoru i solidaritě“, a tak se dostavili, připraveni diskutovat o situaci v Gaze a o Palestině. Poučeni slovy o „životě v pravdě“ ředitelem knihovny Václava Havla, Milanem Babíkem, promluvili i tam, kde se čekalo zaryté konsensuální a loajální mlčení.
Nic nedemonstrovalo pokrytectví a cynismus konference lépe, než když byl jeden z aktivistů za odvahu k pravdě vyhozen ochrannou službou na chodník.
Není možné, aby o lidských právech hovořil současný ministr zahraničních věcí, který je svým vystupováním soustavně pošlapává. Bakalář Lipavský vykládá o humanismu a lidských právech, a přitom resort zahraničních věcí zamítl rezoluci k příměří v Gaze i v Libanonu. Apeluje na lidská práva, ale jeho úřad odmítl schválit rezoluci EU proti násilí izraelských osadníků v EU. Má plná ústa odporu proti okupaci, ovšem současně nechal zablokovat rezoluci OSN žádající ukončení izraelské okupace. Hřímá o spravedlnosti, a přitom znemožňuje hledání spravedlnosti pro Palestince u mezinárodních soudů.
Otakar Foltýn pro změnu dělí občany na různé kategorie, přičemž některé neváhá zvát „sviněmi“. V prvé řadě by do této skupiny měl zahrnout sám sebe, neboť člověk, který schvaluje genocidní chování izraelské armády – a ještě má tu drzost někomu něco vykládat o „dezinformacích“, si jiné označení objektivně nezaslouží. K němu by se mohli hrdě připojit například Jana Černochová, která nic nevyšetřuje, ale rovnou útočí – a když OSN vybízí svět k míru, ona chce z takové organizace vystupovat – a válčit, či Jan Hřebejk, který veřejně psal o bombardování hotelu, kde Miloš Zeman slavil své osmdesáté narozeniny (Zemanovy voliče již dříve nazval rudými a hnědými prasaty, takže k plukovníkovi Foltýnovi se hodí do party dokonale).
Uvědomme si jedno: Lidská práva jsou buď kategorií univerzální, nebo neexistují vůbec. Nelze zde aplikovat jakýkoli selektivní přístup, protože ten je v příkrém rozporu s tím, jak jsou definována. Buď je někomu ubližováno, nebo není. Ale není přípustné, abychom o jedné křivdě mluvili od rána do večera – a druhou bagatelizovali či ji dokonce omlouvali a schvalovali.
Kabinet Petra Fialy si plně zaslouží, aby až do dalších voleb zůstali oba dva – bakalář Lipavský i plukovník Foltýn – stejně jako Vít Rakušan či Jana Černochová – symbolem totality, zvůle, arogance a nesmírného hnusu, podlosti a malosti. Aby již na dálku valná většina voličů věděla, že tohoto zápachu je potřeba se jednou provždy zbavit.
Balada o jednom snu
Byla jednou jedna Jana,
a ta měla velký sen,
v kterém míru zvoní hrana,
a je konec OSN.
V tom snu stála v zlaté zbroji
a na meči měla krev.
Co ji plně uspokojí?
Spoustu padlých – mocný řev.
V tom snu mnohé války vedla:
Bál se Číňan – chvěl se Rus.
Přestat válčit nedovedla,
mír byl pro ni čirý hnus.
Jak se někde něco stane,
aniž chce snad vědět víc,
vzplane srdce odhodlané,
nejkrutější z bojovnic.
Svědomí? To nemá žádné.
Klidně zničí celý svět.
Pro ni ať si národ padne,
ona nezná cestu zpět.
V tom snu byla lítou saní,
která spálí vlastní stát,
a jen další zbraně shání,
neb jí válka nedá spát.
Chce víc mrtvých a měst v suti,
touží slyšet nářek vdov,
jejichž muže zemřít nutí
pro pár vzletně prázdných slov.
Plameny svět polykaly:
Co si víc jen mohla přát?
Když padaly katedrály,
vzbudila se akorát.
Zklamaná, že svět dál stojí,
sepsala pár hutných vět,
jak je připravena k boji,
což ví celý Internet.
Z jaké země je ta žena,
co má plíce jako měch,
a je žlučí potažená?
Peklo hřímá: Přece z Čech...
