České národní listy

Článek 40

Aby předešla zhoršení situace, Rada bezpečnosti může, dříve než učiní doporučení nebo rozhodne o opatřeních stanovených v článku 39, vyzvat strany, o které jde, aby splnily taková zatímní opatření, jež považuje za nutná nebo žádoucí. Taková zatímní opatření nejsou na újmu práv, nároků nebo postavení stran, o které jde. Jestliže taková zatímní opatření nebudou splněna, Rada bezpečnosti k tomu náležitě přihlídne.

Článek 41

Rada bezpečnosti může rozhodnout, jakých opatření nezahrnující užití ozbrojené síly má být použito, aby jejím rozhodnutím bylo dodáno účinnosti, a může vyzvat členy Organizace spojených národů, aby taková opatření provedli. Tato opatření mohou zahrnovat úplné nebo částečné přerušení hospodářských styků, spojů železničních, námořních leteckých, poštovních telegrafních, rádiových a jiných, jakož i přerušení styků diplomatických.

Článek 42

Má-li Rada bezpečnosti za to, že by opatření podle článku 41 nedostačovala, může podniknout takové akce leteckými, námořními nebo pozemními silami, jaké považuje za nutné k udržení nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti…

Z Charty Organizace spojených národů

I.

Z uvedeného textu vyplývá, že orgánem, který má v současném světě rozhodovat o otázkách války a míru je Rada bezpečnosti OSN (RB OSN). Zakládající konference OSN za účasti 50 států, jež zasedala od 25. dubna 1945 do 26. června 1945 v San Franciscu, schválila Chartu OSN. Tato byla podepsána 26. června 1945. Vstoupila však v platnost až 24. října 1945.

RB OSN v otázkách války a míru nemůže suplovat žádné jiný orgán či rozhodnutí tzv. mezinárodního společenství. Pokud takováto nějaká koalice, ať již je tvořena jakýmikoliv státy, vznikne a rozhodne o otázce míru a války, pak takovéto rozhodnutí je nejen v rozporu s mezinárodním právem, ale i jeho hrubým porušením, zvláště pak výše citovaných článků Charty OSN.

V nedávné době ve světě byla vedena celá řada menších nebo větších válek zcela nebo částečně bez rozhodnutí RB OSN. Takovou válkou byla agrese NATO či tzv. mezinárodního společenství vůči Jugoslávii, Iráku, Libyi a Afghánistánu. V současnosti vedou USA a některé západní státu bombardovací kampaň proti jednotkám Islámského státu na území Iráku a Sýrie. Bombardování Sýrie bez souhlasu její legální vlády je opět v hrubém rozporu s mezinárodním právem.

Tato skutečnost je jistě známá rozhodujícím politikům Západu. Přesto se snaží předstírat, že nejde z jejich strany o agresivní akty, ale o jakési mise, jejichž cíl spočívá v zavedení svobody a demokracie v jimi napadnutých státech. Podle skutků je však poznáte. Stačí se podívat zejména na jmenované státy v současnosti a vidíme, že životní podmínky obyčejných lidí se podstatně zhoršily, že zemřely statisíce lidí, miliony jich bylo vyhnány ze svých domovů. Místo dřívější státní moci v nich vládne chaos a anarchie provázená půtkami různých vnitřních skupin. Tyto skutečnosti jsou mimo diskusi.

I českým politikům jsou jistě známé principy mezinárodního práva a Charta OSN. Přesto cudně mluví o tom, že se zúčastňujeme mise tam či onde, aniž by po pravdě řekli, že se zúčastňujeme agresivních válek, halených do vznešených frázích. To ani jeden náš poslanec nebo senátor nemá odvahu otevřeně říci koaličním politikům, že zastírají pravdu nebo případně i lžou? Proč Poslanecká sněmovna PČR schvaluje plán našich misí, když ve skutečnosti jde o účast na agresivní válce, v níž tzv. mezinárodní společenství shazuje původní vlády, příp. i popravuje její některé činitele, a dosazuje nové vládce, kteří jim jdou na ruku?

Nejde vždy však rovnou o válku. Ta se může rozhořívat postupně. Faktickému válečnému stavu mohou předcházet různá opatření, přijímaná též mimo RB OSN, jako např. ekonomické represálie, embargo, zákaz dovozu či vývozu některých druhů výrobků. V této souvislosti se mluví o hospodářských sankcích.

Represálie, včetně těch ekonomických, mají však jen subsidiární charakter. Postižený stát, nebo stát, který se domnívá, že je postižený, nemůže hned bez dalšího přistoupit k hospodářským represím. Nejdříve je povinen předložit sporné jednání k rozhodnutí příslušného mezinárodního orgánu, počkat než tento orgán rozhodne a poté musí i zjistit, že druhá strana toto rozhodnutí nemíní respektovat.