Nejde pouze o Hrad - Plné znění
Nejde pouze o Hrad
(Plné znění)
Marek Řezanka
Milí občané,
kabinet Petra Fialy ovládá sněmovnu, senát, má vliv v krajích i v obcích a dostává se mu exkluzivního zacházení v médiích. Poslední baštou, kterou ještě nedobyl, je Hrad. Pak by již získal všechny trumfy k nastolení kompletní diktatury.
Proces „ukrajinizace“ naší společnosti dosáhl nebezpečných rozměrů – a ve vzduchu doslova visí povolávací rozkazy. Zažíváme energetickou krizi, ekonomický kolaps – a vláda na nás přesto aplikuje ty nejdrastičtější asociální recepty, které se neosvědčily ani v dobách příznivějších. Našemu národu hrozí zánik. Tomu je třeba zabránit – a přijít s národním obrozením.
Co dělá Kozel?
Vlk hlídá ovce, liška kurník střeží.
Vůl oplodnit má krávu místo býka.
Vůz táhne želva – vskutku bez otěží,
porcovat maso zbylo na králíka.
Kukačky péče o hnízdo se týká.
Lev spolu s tygrem všechny kozy dojí
a je to zajíc, kdo vyzývá k boji,
zatímco osel dělá pokladníka.
Léčit má ovád – a komáři hojí.
Co dělá kozel? Přece zahradníka.
Tchoř má dbát o to, aby byt byl svěží.
Chov tučných kaprů na starost má štika.
Lenochod závod míru zrovna běží.
Na práci v šatně statný mol si zvyká,
straka má skvělé místo klenotníka.
Rak podílí se čile na vývoji,
slepice v čele vědců hrdě stojí.
Papoušek plní roli zpovědníka.
Vosy zas pevně péče o sad pojí.
Co dělá kozel? Přece zahradníka.
Žralok dbát vzorně měl by o pobřeží.
Komu že se to „ctihodnosti“ říká?
Chameleonům. Kdopak dřevo těží?
Kůrovci. Krysu vzali za skladníka.
Červotoč přijal místo knihovníka.
Kuchaře chcete? Mouchy se již rojí.
„Odborníci“ jsou tady vlastně dvojí:
Jeden vše zkazí – druhý blahem hýká,
neb ve své funkci sám se uspokojí:
Co dělá kozel? Přece zahradníka.
Takový zlořád dlouho neobstojí.
Upadne, zetlí, rozpadne se v hnoji.
Ponořen do tmy takový svět pyká.
Ego pár tupců funus mnohým strojí.
Co dělá kozel? Přece zahradníka.
Vládní koalice Spolu, která oplývá experty jako Langšádlovou, Nekulou či Černochovou – a kde dalšími ministry jsou Rakušan, Síkela či Lipavský, představila svou vizi budoucího prezidenta. Jak již mají Spolu v oblibě, na počtu nešetří – a tak se podpora vládního kabinetu dostala hned třem uchazečům o Hrad, asi aby na něm mohli usednout spolu jako trojhlavá saň.
Pojďme si tedy její jednotlivé hlavy představit:
Petr Pavel: Toto je další z vládních špatných vtipů. Generál Pavel by měl být pro všechny, kdo vykřikují, jak se na Hrad nesmí za žádnou cenu dostat „agent Bureš“ (myslí jím A. Babiše), zcela nepřijatelný. Právě pro svou kariérní minulost. Historik Petr Blažek jasně poukázal na fakt, že Petr Pavel byl frekventantem zpravodajského institutu komunistické vojenské rozvědky: „Údajně nikdy neměl nic společného s rozvědnou činností. Dokumenty ovšem hovoří zcela jinak. V roce 1988 Pavel nastoupil do I. ročníku výzvědné školy vojenské rozvědky, tedy Zpravodajské správy Generálního štábu (ZS GŠ), která v úvodním ročníku probíhala pod krytím jako Vojenská akademie Antonína Zápotockého (VAAZ) v Brně. Ve skutečnosti se jednalo o kurz organizovaný 26. oddělením ZS GŠ, což byl Zpravodajský institut. Tento institut měl cca 80 zaměstnanců, kteří vyučovali frekventanty uvedeného zpravodajského kurzu. Institut připravoval pracovníky vojenské rozvědky pro práci v zahraničí a speciální úkoly. Posluchači byli cvičeni jak v cizích jazycích, tak v práci se zpravodajskou technikou, v metodách výslechů, obsluhování agentů atd. Další dva ročníky probíhaly v ústředí Zpravodajského institutu v ulici Karolíny Světlé v Praze. Pavel byl posluchačem kurzu D-2. Jeho manželka byla informována o jeho krycí legendě, kdy měl jezdit do školy údajně jako tlumočník a překladatel. Archivní dokumenty pochází ze spisu ZS GŠ vedeném k Petru Pavlovi, který je uložen v ABS. Ve spise je uvedeno také jeho krycí jméno Pávek.“ Kdo nechce na Hradě „agenta Bureše“, jednoduše na něm nemůže chtít ani „agenta Pávka“, kterému by tak již chyběl (po vzoru filmu Vesničko má středisková) pouze Otík. Do role Otíka vládní koalice odsoudila celou řadu horlivých ambiciózních kandidátů za Demoblok (Hilšera, Drahoše ad.).
Pavel Fischer: Známe přísloví „Petr nebo Pavel“ – ve smyslu, je jedno, zda tam bude ten nebo onen. Tady to platí doslova: Pavel Fischer a Petr Pavel mají jednu věc společnou: Nekritickou ambici po moci, jež neodpovídá jejich schopnostem. Pavel Fischer mimo jiné tvrdil, že Miloš Zeman je údajně dezorientován a není schopen vykonávat svou funkci. Tímto svým postojem dokonce výrazně vybočil z běžné senátní antipatie vůči naší hlavě státu a zařadil se po bok odpornou lež hlásajícího S. Bartíka, který úmyslně vypustil hoax o Zemanově údajné rakovině, aby ho poškodil ve volbách. „My jsme dospěli k závěru, že předložené dokumenty nemají dostatečnou intenzitu a rozsah k tomu, aby byl aktivován článek 66 Ústavy", prohlásil předseda ústavně právního výboru Tomáš Goláň z klubu ODS a TOP 09. „Tam musí existovat natolik závažné objektivní důvody, které mu (prezidentovi) znemožňují vykonávat tu funkci. A já tady vidím spíš tu subjektivní stránku. To, že se nám pan prezident nelíbí a že si myslíme, že nekoná tak, jak nám se líbí, to přece není důvod k tomu, abychom ho zbavovali pravomocí. Na tom jsme se shodli všichni, jak na výboru, tak na komisi, tak i ústavní právníci", dodal Goláň. Po Václavovi Láskovi, který si v minulosti vymyslel „x“ bodů, kdy měl prezident republiky porušit Ústavu České republiky, se nyní veřejně znemožnil P. Fischer, který by rád na Hrad kandidoval. Sám ovšem prokázal jak neznalost ústavy, tak svou enormní zaujatost proti M. Zemanovi. Snad se tedy z boje o Hrad aspoň dostatečně diskvalifikoval. Je jedině dobře, že samotná vláda vyslala signál, že mezi ním a Petrem Pavlem nevidí rozdíl.
Danuše Nerudová: Do třetice zde máme ženu – a nemůže se nám nevybavit vzpomínka na to, jak se na Slovensku stala prezidentkou zcela neznámá osoba, Zuzana Čaputová, kterou stvořily mainstream a reklama. Nerudová jasně prohlásila, že by vyznamenala vrahy: „Nemohu s ním souhlasit (s generálem Pavlem). Mašínové jednali jako vojáci. Bojovali proti nepříteli své země. Patří jim čest a úcta. Udivuje mě, že právě toto generál zjevně nepochopil.“ Podříznutý spoutaný člověk této „dámě“ evidentně nevadí. To si bude dobře rozumět s ministryní Černochovou, které pro změnu nevadí teroristický útok na bezbrannou ženu – novinářku.
Máme zde tři morální profily, jež subjektivně hodnotím jako velice odporné, a to na základě výše uvedených skutečností. Je potřeba, aby se této trojhlavé sani postavil kandidát, jehož hodnotový systém bude zcela jiný – a bude zaměřen na zájmy nás, občanů, nikoli mocenských klik v zahraničí.
Hajme Druláka
Tak nám za názor zas značný postih hrozí.
Slaví udavač – ten přímo blahem hýká.
Demokracie nám zajde na korozi,
když pan Rakušan chce trestat odpadlíka.
Tvrdá cenzura se každého z nás týká.
Vláda posoudí, co že je nebezpečí,
a kdy zrádné jsou na veřejnosti řeči.
Na co čekáme? Dokud se nezatýká?
Kdo jed podává, nám tvrdí, že nás léčí:
Hajme Druláka, bojujme za Ševčíka.
Ničí průmysl, řežou nás bez narkózy:
Josef Síkela – a celá tahle klika.
Hrdý bakalář jen střídá prázdné pózy.
Toho vyhodí, kdo propagandu svlíká
zcela do naha. Koukněme na mopslíka:
Stále štěká jen. Ten podvraťák je něčí,
tedy toho je, kdo o žoky má péči.
Zcela zjevné je, kdo s tímto psíkem smýká.
Vláda dobře ví, komu za křesla vděčí.
Hajme Druláka, bojujme za Ševčíka.
Chci, ať naše zem není jak po explozi.
Válku zastavme, vždyť bomba tady tiká.
Místo potravin se nyní tanky vozí,
má-li slavit lež, pak bez analytika.
Dnešní studenstvo si na poslušnost zvyká:
Sladí krok i řeč – vždy připraveno k zteči,
k udání svolné, když mu flek zabezpečí.
Mnohým dochází, že je to šlamastyka.
Pryč s touhle vládou, jež na nás tvrdě klečí:
Hajme Druláka, bojujme za Ševčíka.
O co že tu jde? O jeden systém v křeči.
Bahno šíří se – a zbědovaní brečí.
Systém v kolapsu se lidí ihned zříká.
Ano, špatně je, když rostou donašeči:
Hajme Druláka, bojujme za Ševčíka.
Matěj Stropnický napsal stávajícímu ministrovi zahraničí České republiky, tomu s bakalářským titulem, otevřený dopis, pod nímž jsou mimo jiné podepsáni: Jan Keller, Jan Kavan, Michael Hauser, Eduard Chmelár či Ilona Švihlíková – a v němž je jednoznačně požadováno, aby na základě „ideové čistoty“ přestal pronásledovat své názorové odpůrce, a přestal jim vyhrožovat ztrátou zaměstnání:
Není naším cílem zde sepisovat ani zkoumat Drulákovy veřejně prezentované názory (...), nic to ale nemění na tom, že zcela zásadně odmítáme snahu vaši, vám svěřeného úřadu a jemu podřízeného vedení Ústavu mezinárodních vztahů profesora Druláka umlčovat, umravňovat, vyvíjet na něj nátlak a hrozit mu vyhazovem z práce.“
|
Proč v tuto chvíli pokládám za nutné, aby byla podpora nejen pro Petra Druláka, ale též Miroslava Ševčíka co největší. |
Protože se svým způsobem jedná o nás všechny. Rektor VŠE v Praze s příznačným jménem Petr Dvořák (mnohým se jistě vybaví postava ředitele České televize) pro změnu hledá způsoby, jak se zbavit děkana Miroslava Ševčíka, že se účastnil protivládní demonstrace. Jestliže nyní projde, aby výrazné osobnosti typu Druláka či Ševčíka byly dehonestovány a zbaveny svých profesí, znamená to paralýzu protivládního odporu. Lidé se začnou bát chodit na demonstrace, aby nepřišli o zaměstnání, o které ale přijdou stejně v důsledku vládní politiky kabinetu Petra Fialy. Radši ani nedomýšlím, kolik průmyslových podniků v České republice – včetně těch největších – zkrachuje v důsledku neschopnosti platit za předražené energie.
Podporu pánů Druláka se Ševčíkem tedy vnímám obecně jako podporu demokratických principů proti totalitě, podporu plurality namísto unifikace, a v neposlední řadě upřednostnění racionality před ideologickou zběsilostí zavánějící až fanatismem.
Blíží se demonstrace na výročí vzniku Československa. Demonstrace, která se ponese v duchu tří velkých témat: 1) Požadavku na deeskalaci konfliktu na Ukrajině – a ne na jeho další rozdmýchávání až ke zničující jaderné apokalypse. 2) Nutnosti zabránění pádu průmyslových podniků v České republice, aby nedošlo k masové nezaměstnanosti a hladomoru a 3) Obraně demokratických hodnot a principů proti totalitním praktikám, zejména cenzuře, udávání a perzekuci jinak smýšlejících lidí.
Paradoxní je, že Milion chvilek (zřejmě pro totalitu) bude dne 30. 10. demonstrovat právě za eskalaci války až do jaderné katastrofy a za zničení českého průmyslu. Každý občan si nyní (zatím) může vybrat, které hodnoty jsou mu bližší – zda mír a sociální smír, nebo válečný Armagedon a kolaps. Neodpustím si rýpnutí, že demonstrovat za vlastní zkázu mi připadá poněkud nešťastné, a ne zrovna inteligentní.
Zkusme si vybavit základy, na nichž bylo Československo budováno. Měl vzniknout demokratický pluralitní stát, soběstačný co do zemědělské i průmyslové produkce, stát suverénní a hrdý, založený na vysoké vzdělanosti a umění diskuse. K tomuto ideálu se Československo skutečně blížilo – ale němečtí nacisté tento sen zničili a doslova zadupali do země.
Kde se nyní nalézáme? Československo bylo rozbito. Zemědělsky soběstační v celé řadě komodit nejsme – a průmyslovým podnikům hrozí krach. Některé to už mají lidově řečeno za sebou. Je to velice smutný pohled. Je poněkud paradoxní se v této chvíli bavit o obraně našeho státu, když pomalu není, co bránit (Fialovu vládu s Rakušanem, Černochovou a bakalářem určitě ne): Potřebujeme nové obrození, k němuž již nejeden hlas vyzval (Marie Neudorflová, Ilona Švihlíková, Radim Valenčík ad.). Je nutné, abychom znovu povstali z popela, na který dohoříváme právě v těchto neutěšených časech.
Semkněme se. My jsme Petr Drulák. My jsme Miroslav Ševčík. To nám se vládní moc pokouší zavřít ústa a svázat nás všudypřítomným strachem. To je klasický projev totalitního režimu. Je na nás, zda to připustíme, nebo onen strach překonáme. Ještě máme, co ztratit. Tak bojujeme za to, aby se tak nestalo, neboť stane-li se tak, bude již příliš pozdě.
Odkaz osmadvacátého října
Dne 28. 10. si připomínáme již 104. výročí od vzniku Československa. Měli bychom si uvědomit jedno: Za zrodem samostatného státu nestála práce jediného člověka – a ani pár jedinců. Něco takového bylo možné jen díky úsilí spousty lidí – a to lidí různorodých. Zdaleka se nejednalo jen o úsilí Tomáše Garrigue Masaryka s Edvardem Benešem. Musíme zmínit rovněž Antonína Švehlu, Jiřího Stříbrného, Vavro Šrobára, Aloise Rašína, Františka Soukupa, Milana Rastislava Štefánika, Karla Kramáře a mnohé další.
Jak již bylo řečeno, nejednalo se o sourodou partu. K. Kramář nevražil na T. G. Masaryka, J. Stříbrný nesnášel E. Beneše. Ale každý z těchto mužů zanechal výraznou stopu, která vedla ke společnému cíli – vzniku samostatného státu.
Proč to vše píši? Osmadvacátého října se uskuteční další z masových protivládních demonstrací. Demonstrací, které mají zcela jasný a srozumitelný obsah: 1) Zabránit eskalaci konfliktu na Ukrajině v jadernou celosvětovou válku – a dojednání mírových podmínek. 2) Nabídnutí konkrétních kroků k řešení systémového kolapsu, zejména v oblasti ekonomické a energetické krize. 3) Odmítnutí totalitarizace české společnosti a hledání dialogu v zásadních otázkách.
Nastala doba, kdy si každý z nás musí vybrat, kudy se hodlá ubírat. Zda spolu s kabinetem Petra Fialy a Milionem chvilek k jaderné katastrofě, zbankrotování a tuhé totalitě, nebo proti Fialově vládě vstříc multipolárnímu světu s jasně definovanými pravidly, ke světu výrazně sociálně spravedlivějšímu a vstřícnému dialogu a svobodě slova. Už žádné střední cesty nejsou. Zbyly dvě: 1) Zkáza a smrt či 2) Alternativa ke zkolabovanému systému.
Mám vizi: Vizi jednotného odporu. Nyní absolutně není čas na jednotlivá ega. Občané jsou již unaveni rozmíškami a spory a individuálními ambicemi. Má-li odpor uspět, potřebuje jednotu, aspoň dočasnou. Lidé potřebují vidět aktéry protivládního odporu pohromadě. Je zcela jedno, kdo z nich bude mít projev. Podstatné je, že tam ti lidé budou jako jeden celek, bez ohledu na to, co vše je v daný moment rozděluje. Jedině tak se ti, kdo jsou dnes rozdrobení, rozhádaní, osamělí, izolovaní, kdo mají nebetyčný vztek – a ještě větší strach z restrikcí ze strany vládní moci, připojí k vlně vzdoru.
Potřebujeme nadšení a víru v úspěch. Potřebujeme naději. Zklamání a rozdrobenosti jsme již zažili až příliš. Pokud ale nositelé alternativních postojů najdou společnou řeč – a před občany se dovedou stmelit, můžeme všichni dohromady dokázat, co dnes mnozí z nás pokládají za nemožné.
Nic nás neporazí
Mohou nás nazvat, jak jen budou chtít,
ti, kteří trapně před trůnem se plazí.
Tak ať si kopnou – dávno nejsou fit.
Vidíme přece, jak se všechno kazí.
Na co jen čekat v této bídné fázi?
Až zmrznou venku lidé slabí, staří,
až krachne všechno – a nám život zmaří?
Až budou všude velmi strmé srázy?
Nebuďme sami – pak se náš cíl zdaří:
Spojíme-li se, nic nás neporazí.
Dnes máme domov – zítra pouze kryt
v tunelu, až nás jaderný hřib srazí?
Stále nám mohou ještě něco vzít.
Nedovolme to, lidé mi tak drazí.
Vzdorujme válce – ať z nás nejsou vrazi.
Řekněme nahlas, že nám vládnou lháři,
kteří se stále jako světci tváří,
ale už dávno gauneři jsou nazí.
Nenechme mozek shořet na oltáři:
Spojíme-li se, nic nás neporazí.
Zkusme si vládnout sami – bez „elit“,
bandy, jež vede náš stát do nesnází.
Pospolu držme – mělo by to jít,
bude nám teplo, i když přijdou mrazy.
Jen, kdo je sám, tak cestu nenachází.
Ať nás ti v křeslech nikdy neznesváří.
Z médií jedy šíří velcí tmáři.
Nezvykejme si, prosím, na zákazy.
Chceme snad zítřek s atomovou září?
Spojíme-li se, nic nás neporazí.
Odsuďme zlo, co živí prospěcháři.
Hlasujme pro mír. Hlad ho nevytváří.
Laskejme rozum, než nám zlomí vazy.
Ano, již v mnohých krev se přímo vaří:
Spojíme-li se, nic nás neporazí.
O život
Oplocena jsou poskvrněná místa:
Chorobná plytkost zasahuje dřeň.
Odstranit svíčky se již četa chystá.
Na zdi pak bude nápis: Zapomeň.
Odešel člověk – zůstala však tíha,
tíha, jež nyní drtí mnohé z nás.
Přesto se najde někdo, kdo se zdvihá,
a tento někdo zvedá i svůj hlas.
Krev zatím smyli – zpráva jaksi vázne:
V tichosti mizí další z jasných stop,
jak moc nás dusí klima nehorázné,
jak moc jsme skleslí, naštvaní a trop.
Vosk drhli silou, aby nepřekážel.
Květiny v koši vysílají vzkaz:
Pes v lomu vyje. Chopí se ho paže?
Pes v lomu vyje – než mu srazí vaz.
Co víme o něm? Mlčení se táhne
jak fronta bědných frustrovaných těl.
Kdo tůní čirou zve to, co je bahnem,
je buď sám lotr – nebo naletěl.
Chodník je zlitý – na tváři má akné.
Na tváři, kterou křiví zpupný škleb.
Vždyť ani náznak křivdy neprosákne,
aby vztek lidí nešel na pohřeb.
Prázdno je, úzko, pod patami smůla,
kterou pak lepí na prostředky čel.
Tíseň se opět v šedavé tmě hnula,
aniž kdo věnec v dešti obrečel.
Zas nový zákaz porozen je v kázni,
aby nám paměť ohraničil plot.
Věřím, že ptačí trylek nad ním zazní,
který nám sdělí, že jde o život.
Před budovou Úřadu vlády se zastřelil muž v seniorském věku. Třebaže již od činu pár dní uplynulo, média jsou na informace skoupá. Nevíme, jak se dotyčný jmenoval, jaký měl příběh – a proč ho ukončil tak drastickým způsobem. Tušíme však, že místo svého odchodu si nezvolil náhodně.
To ticho kolem jeho odchodu, a hlavně jeho motivu by nás mělo z podstaty děsit. Stejně jako fakt, že veškerá pieta spojená s jeho činem je soustavně odstraňována. Žádné svíce nehoří, květiny na chodníku rovněž neleží. Jen tam stojí plot a policisté. Hlavní je patrně nepobuřovat. Ještě by mohly vznikat paralely k jiné podobné události v našich dějinách – a tyto paralely jsou pro stávající vládu evidentně nežádoucí.
Bez obrození smrt
Již v rozhovoru s ekonomkou Ilonou Švihlíkovou pro A2larm v roce 2015 padl důraz na národní obrození. Rozhovor byl nazván příznačně „Potřebujeme nové národní obrození“. Švihlíková zmínila problém nekvality tzv. elit: „Když nemáte zdravý základ ve společnosti, stavba stát nebude. Je nutné obnovit základní schopnosti spolupráce mezi lidmi, bez toho žádná změna nemůže fungovat. Proto navrhuji řadu opatření na lokální úrovni. Ale současně potřebujeme inteligentní politiku vlády – je nutné formulovat národohospodářskou vizi nebo více zapojit odbory do rozhodování o ekonomických záležitostech. To není žádná utopie. Jenže budeme muset překonat závažný problém – a sice nekvalitu elit. Naše politické elity jsou nekvalitní hlavně kvůli nevzdělanosti a zbabělosti.“
Na tomto místě bych doplnil, že nevzdělanost a morální nekvality těchto pseudoelit jsou dány programově. Jsou tak dlouhodobě vychovávány. Proto se nemůže zatím stát, aby byl ministrem zahraničních věcí profesor Petr Drulák, ale je jím bakalář, jehož závěrečná práce je z mého hlediska ostudnou a vysokoškolského titulu nehodnou. Tento stát není řízen osobnostmi. Ty mu nevládnou. Do jeho čela jsou vygenerováni ti nejvydíratelnější a nejneschopnější – jednoduše proto, aby sloužili, a neprotivili se scénářům ze zámoří.
Švihlíková definovala některé palčivé problémy naší společnosti včetně exekucí: „Musíme v první řadě zabránit přijetí Transatlantické obchodní smlouvy (TTIP), jinak můžeme všechno zabalit, protože vládnout nám už navždy budou nadnárodní korporace. Dále musíme rozvíjet české ekonomické struktury. Potřebujeme financování lokální ekonomiky, bylo by dobré vytvořit suverénní národní fond z devizových rezerv. Také máme obrovské nedostatky v zákonech. Například nemáme definovanou lichvu.“
Zmínil bych další body, kdy to tu můžeme „zabalit“: 1) Pokud přepíšeme historii a dopustíme revizi výsledků druhé světové války. 2) Pokud vinou politiky předražených energií necháme zkrachovat náš průmysl. 3) Pokud dopustíme návrat k cenzuře a potírání opozice jako takové. 4) Pokud ihned nezměníme výuku našich potomků s tím, že důraz bude kladen na nezkreslování historie. 5) Pokud budeme místo míru podporovat válečné běsnění.
O nutnosti nového národního obrození psala v Českých národních listech rovněž profesorka Stanislava Kučerová. Ta ve stati „Dočká se obrození probuzení“ mimo jiné píše: „Jestliže vítězná církev a pobělohorská šlechta vytvořily z ukořistěného bohatství skvělý svět barokní nádhery, okázalé marnotratnosti, poživačnosti i vybraného vkusu v architektuře, výtvarném umění i v hudbě, nic to nemění na skutečnosti, že národ, zbavený své elity, živořil na pokraji záhuby. Básnický obraz „temno“ je pro tento stav velmi výstižný, i proto, že nevylučuje opětný návrat „světla". „Demýtizační" snahy ČTK a jiných orwellovských přepisovačů a „oprávců" dějin jsou jen chatrně maskované útoky na naši národní identitu a nejlepší kulturní tradice.“
Dnes už nejsme svědky ani té okázalé marnotratnosti. Fialův kabinet vede český národ k vyhladovění a kolapsu. A to tak, že neřeší energetickou ani ekonomickou krizi, ale pouze si snaží ušít zákony na míru, aby ti, kteří budou hozeni přes palubu – a že jich bude – byli v případě, že se vzbouří, kriminalizováni.
Profesorka Kučerová dodává: „Váhám vyslovit obavu, že dnes u nás probíhá proces opačný, rekolonizace, protože ideje zápasů našich předků o emancipaci politickou, sociální a kulturní, o sebe-vědomí a sebe-určení národa se soustavně znevažují. Stalo se zvykem hledat, čím kterou osobnost našich dějin kompromitovat a diskreditovat. Neptáme se na smysl té které události, cesty toho kterého člověka. Všímáme si věcí vedlejších, podružných, pokud možno hovících současné oblibě morálních nízkostí, korupcí a oplzlostí. Jde-li o hrdinu, bojovníka, tvůrce, nositele ideálu, slídíme, jak si kdy s kým zadal, přičítáme mu nečestné pohnutky, poklesky, slídíme po nich v jejich soukromých denících, psaných dokonce i tajným písmem. Nesledujeme, za čím šel a kam došel, ale – obrazně řečeno, kolikrát šlápl vedle, kolikrát se mu kamínek pod botou zvrtl, kolikrát se mu rozvázala tkanička. A to se jmenuje "detabuizace" osobností a "demýtizace" dějin, které tak ztrácejí ideově kultivační smysl. Nedovolme všem těm pomlouvačům, klevetníkům, odmítačům, aby nadále přepisovali, falšovali, třísnili špinavostmi a nechutnostmi odkaz našich předků. Braňme to, v co věříme, co ctíme, co milujeme. Braňme historickou paměť národa!“
Toto vnímám především jako apel na obrození médií, která dnes, i když si říkají veřejnoprávní, hrubě porušují své povinnosti – a plní toliko roli agitační a po hříchu propagandistickou. To vypíchl pro změnu jiný profesor – Petr Drulák, když jasně konstatoval, že divák nemá šanci utvořit si reálný obraz o dění na Ukrajině, sleduje-li zpravodajství České televize.
K zásadnímu významu národního obrození se ve svých textech vrací opakovaně historička Marie Neudorflová. Ta si mimo jiné všímá právě role výuky dějepisu (historie): „Výuka dějepisu byla však zaměřena na monarchii, církev a chronologii říše. I to se zdálo vládě moc a roku 1824 zredukovala výuku historie i zeměpisu. Sebeznalost rakouských národů, lidové tvorby a historie, byla minimální. Policejní metternichovský ponapoleonský režim stačil ohlídat téměř vše. Ale neuhlídal tvorbu rozsáhlého Jungmannova slovníku ve 20. letech, což bylo pro znalosti národa, jeho intelektuální vrstvy, nesmírně důležité.“ Zde nemohu nevzpomenout šéfa Bezpečnostní a informační služby (BIS), Michala Koudelku a jeho pohoršení nad tím, že se u nás historie neučí ještě více proamericky.
Docent Radim Valenčík ve stati „Odpověď Rakušanovi – Druhé národní obrození“ pojmenovává jeden z hlavních problémů – potřebu samostatného myšlení a jeho rozvoj: „Tak jako První Národní Obrození bylo symbolizováno postavením Národního divadla, tak nynější obrození by mělo začít obnovou vzdělanosti zaměřené na pochopení toho, o co ve společnosti jde a co dělat. Je nutné připravit a představit alternativu vůči těm tendencím současného vzdělání (zejména vrcholového), jejichž cílem je udělat z lidí manipulovatelné hlupáky. Svůj vklad k tomu může přinést každý, kdo si váží vzdělání, pracoval na sobě a chce jít ještě dál pro potřebu svou i druhých. Začněme a najdeme i potřebné realizační (organizační i institucionální) formy. Zlou a tupost sloužící cizí moci jsme schopni porazit intelektuální převahou.“
Nechceme-li, aby se naše děti institucionálně učily od nejútlejšího věku potlačovat myšlení, a upřednostňovat memorování propagandy, učily se nenávidět odlišný názor a jeho nositele čile a ochotně udávat, musíme vzdělávací systém od základu proměnit.
Stejně tak je nejvyšší čas uvažovat o rozvoji mezigeneračního dialogu a rozvoje průmyslových družstev, zvláště, až nadnárodní firmy od nás zdrhnou jinam. Radim Valenčík dlouhodobě podporuje pěstování alternativní vize ke stávajícímu kolabujícímu systému – kdy staví právě na dialogu a diskusi.
K dialogu vybízí i již zmiňovaný Petr Drulák: „To, co nás spojovalo, bylo, že svrchovanost je jedním z konceptů, na kterém se shodneme. Dalším může být svoboda projevu. Když chcete demokracii, musíte mít možnost svobodně diskutovat.“ V současnosti vzniká spolek Svatopluk, který má za cíl věnovat se tématům, které se „zběsilý liberální střed snaží vyhladit a potlačit“.
Dodám, že i já pokládám nové národní obrození za nezbytné pro naše přežití – a snažím se v něm uplatnit svou poezií a žurnalistikou.
Nalézáme se v situaci, kdy se nám bortí ekonomika, kdy jsme ujařmováni, a kdy hrozí, že půjdeme padnout za nějakého toho císaře pána a zájmy jeho mocenské kliky. Nechceme – li si zvolit potupnou smrt, je národní obrození jedinou alternativou. Rozpadající systém je již neudržitelný. Čím dříve to pochopíme, tím vyšší šance na přežití máme.
Naléhavý cíl
Namále máme – nevidí to slepí:
Bez plynu budou na ulicích davy.
Podniky krachnou – nic to nezalepí,
ekonomiku tohle všechno dáví.
Namísto faktů mýty šíří zprávy,
kterým však právem méně lidí věří.
Nahoru míří lidé bez páteří.
Ten, kdo se vlastní historie zbaví,
zbaví se domu, vyhodí ho z dveří.
Obrodit národ je cíl naléhavý.
Z bohatství zbylo málo – pouze střepy.
Ohnutý sluha se holt nepostaví.
Kolonií jsme, v níž se lidé štěpí,
mladým pak trychtýř vyrobili z hlavy.
Do něho lijí, kdo že je ten pravý,
a kdo je švábem, nad kterým se šeří.
Dvojími metry vrchnost stále měří.
Učit se udat? Podlamovat zdraví?
V něčem jsme horší nežli praještěři.
Obrodit národ je cíl naléhavý.
Cenzura jako dárek velkolepý?
Kdo nám ten krásný příběh převypráví,
v němž totalita zaplnila sklepy
odpůrci, kteří věří v pevné mravy?
Koho žít v hnoji doopravdy baví?
Mě tedy vůbec. Že blesk neudeří?
Mračna jsou hustá. Kdo se schoval v keři?
Vrah nabádá nás, ať jsme bez obavy.
Za válkou stojí různí promotéři.
Obrodit národ je cíl naléhavý.
Svoboda slova? Sfouknou ji jak peří.
Lži každý otrok budoucnost svou svěří.
Od mateřských škol člověk ochuraví.
Vstát z popela teď chtějí diskutéři.
Obrodit národ je cíl naléhavý.
Fialovy kyjevské signály
Fialův kabinet se nám vrátil ze své cesty do Kyjeva s několika zásadními zprávami.
Premiér Fiala po jednání se Zelenským oznámil, že Ukrajina potřebuje jasnou perspektivu vstupu do EU a NATO. Může přitom podle něj počítat s „českou“ podporou. Tím v podstatě trvá na důvodech válečného konfliktu na Ukrajině, neboť zmíněné požadavky jsou pro Rusko stejně nepřijatelnou hrozbou jako rakety na Kubě pro USA.
„Byl jsem pozitivně překvapen, jak ukrajinští přátelé pracují na doporučeních Evropské komise a na splnění podmínek, které jsou nezbytné“, sdělil nám Petr Fiala. Škoda, že tento výrok nepodložil čísly a fakty o nesmírné korupci na Ukrajině, o její inflaci a dalších indikátorech. Zřejmě vychází z toho, že v EU lze existovat i s destruktivní vládou, která likviduje průmysl a svou politikou zvedá ceny všeho včetně energií až do výše, kdy většina obyvatelstva nebude schopna ze svých příjmů vyjít – on sám je toho dokladem. Většina odborníků se shodne na tom, že v současné situaci by to, co zbyde z Ukrajiny, mohlo vstoupit do EU někdy tak za třicet až padesát let – a možná také nikdy. Jen český premiér to vidí jinak.
Fialova vláda navíc žene Českou republiku a její občany do zničující války (možná proto jí je jedno, kolik lidí bude propuštěných a kolik jich bude totálně zbídačených – a kolik seniorů se raději zastřelí, než by se dožilo pomalé smrti v nouzi):
„Česká republika podpoří jednotnou reakci NATO v případě použití jakýchkoliv nekonvenčních zbraní ze strany agresorského státu."
Toto konstatování je nutné dát do kontextu událostí. Stačí si vybavit průběh „vyšetřování“ výbuchů muničních skladů ve Vrběticích. I kdyby ruská strana žádné nekonvenční zbraně nepoužila, ale jednalo by se o ukrajinskou provokaci, Fiala slíbil zapojení České republiky do války. To by znamenalo jediné: Verbování na frontu – a spoustu padlých.
Nejedná se o žádné strašení – ale střízlivou analýzu faktů, které máme všichni k dispozici – včetně branného zákona.
Jedním z důvodů, proč Petr Fiala tolik obdivuje „ukrajinské snažení na cestě do EU“, může být i již zmíněná rozlezlá korupce. Fialův ministr vnitra by o ní a kauze Dozimetr mohl vyprávět své, včetně toho, jak držel zuby nehty pana Mlejnka i s jeho odposlechy. O co víc má pan Rakušan másla na hlavě, o to příkladnější boj vede s celým Ruskem. Má rád pubertální hrátky, jako například vyvěšování plakátů s vakem na mrtvoly a nějakým tím politikem v něm. Vsadím se však, že skutečné válečné zločince, jako G. W. Bushe (Irák, 2003) či J. Bidena (Události krvavého Majdanu, 2014) by do něho neumístil.
Pro každého z nás by mělo být nepřijatelné, aby se naši představitelé projevovali kromě mafiánského sklonu i infantilně či pubertálně. Je nejvyšší čas, abychom se vzepřeli především americké snaze konflikt na Ukrajině eskalovat do podoby konfliktu celosvětového. Neučiníme-li tak neprodleně, budeme za to platit nejvyšší možnou cenu.
USA se nemohou smířit s tím, že éra unipolárního světa skončila. Nacházejí se v křeči, jakou před nimi zažilo již mnohé impérium. Je to proces nevratný, jemuž nelze zabránit. Jediné, čeho politické a ekonomické vedení v USA ještě může docílit, je totální zkáza světa. A my, občané, máme dvě možnosti: 1) Této sebezničující politice jít naproti, nebo 2) Udělat vše proto, abychom měli budoucnost, a to ve světě multipolárním, založeném na jiném systému, než je ten současný, kolabující. Rozhodneme-li se pro první variantu, můžeme si v Rakušanově vaku představit sebe samé.
Vydaly České národní listy jako svou 784. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, 8. prosince 2022.
Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz
e-mail: vydavatel@seznam.cz
Estránky: www.ceske-narodni-listy.estranky.cz
