Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nechceme-li, aby lež byla považována za pravdu a pravda za lež, odpovídejme na každou lež pravdou!

22. 12. 2019

Nechceme-li, aby lež byla považována za pravdu a pravda za lež, odpovídejme na každou lež pravdou!   Část I

 

Pokud máme kvalifikovaně jednat o česko – německých vztazích, je nutné vzít v úvahu určité i méně známé skutečnosti, které zkoumané vztahy více či méně ovlivňují.

 

1. „Skutečnost, že střední Evropa přijala vůdčí roli Německa – což nebylo zejména u menších středoevropských zemí tak jednoduché -, dosti usnadnila na první pohled zřejmá německá snaha , aby se klíčové evropské instituce posunovaly i směrem na východ.“ (c.d., str. 67-76 ) „Tento úkol od Spojených států vyžaduje, aby se jasně angažovaly v konečném přijetí Evropy jako globálního partnera Ameriky.“ (c.d., str. 77)

 

Francie ani Německo nejsou dostatečně silné, aby vybudovaly Evropu samy bez cizí pomoci a aby s Ruskem vyřešily otázku jejího sporného geografického rozsahu. Tento úkol od Spojených států vyžaduje, aby se energicky, cíleně a rozhodně do vymezování ˇevropské geografie´ zapojily, v první řadě s Německem, a aby se zapojily i do jednání o definitivním postavení pobaltských republika a Ukrajiny v evropském systému, což je, obzvláště pro Rusko, velmi citlivá problematika.“ (c.d., str. 77-92)

Z   knihy „Velká šachovnice“, Z. Brzezinski, New York, 1997

 

 „Minulý týden vystoupil v Berlíně, v Institutu pro evropskou politiku, německý Staatsminister (náměstek) ministra zahraničí pro Evropu, Michael Roth…  V projevu nám bylo sděleno, že „klasický princip nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných zemí v EU výslovně neplatí“! …

V části textu, která se jmenuje „Je třeba nově definovat roli Německa v Evropě“, se zcela bezostyšně říká, že „jako největšímu členskému státu EU náleží Německu vůdčí role“. A ještě se skromně dodává „i jestli si to přejeme nebo nepřejeme. Tuto úlohu musíme přijmout“. Nevím, jestli Německu někdo tuto roli nabízí.

Neměl by premiér Sobotka požádat německou vládu o vysvětlení, zda je to oficiální stanovisko Spolkové republiky?“ (Václav Klaus, 8. 6. 2016, www.klaus.cz/clanky)

 

„V Berlíne sa nedávno uskutočnila konferencia s názvom „Parlamentarizmus medzi globalizáciou a národnou suverenitou“, ktorú usporiadala Nadácia Konráda Adenauera. Na tejto konferencií vystúpila aj nemecká kancelárka Angela Merkelová, ktorá okrem iného povedala toto: 

Národné štáty dnes musia – alebo povedzme, majú povinnosť – vzdať sa vlastnej suverenity.“

Podľa kancelárky o odovzdaní národnej zvrchovanosti by mali rozhodnúť národné parlamenty.

(Z článku: Kategorické ultimátum nemeckej kancelárky národným štátům - vzdať sa vlastnej suverenity ! Prečo sú naši politici ticho ? Môžeme sa podvoliť ? Blog, hlavnespravy.sk

15.01. 2019)

Z uvedeného zejména vyplývá, že Německo hraje ve střední Evropě vůdčí roli, že si přivlastňuje tuto úlohu i v EU, že principy mezinárodního práva jako je princip rovnosti mezi státy, nevměšování se do vnitřních záležitostí druhého státu a nakonec i sama suverenita státu je nejen zpochybňována, ale je žádáno, aby se jednotlivé národní státy vzdaly vlastní suverenity.

 

Domnívám se,  že z uvedených snah, uplatňovaných určitými německými ústavními činiteli v praxi, dochází mezi některými státy EU a Německem k vytváření konfliktních situací, jež se však přecházejí, jako by ani neexistovaly. Přetahují se hesly o vynikajících vztazích mezi  Německem a těmito státy. Situace se posunuje dále i „vítací migrační politikou“ A. Merkelové. Některé státy, převážná část jejich obyvatelstva, se cítí být takovou migrační politikou ohroženy. Proto také tuto vítací politiku odmítají. Za této širší situace pak  nemůže být mezi občany těchto států, kromě germanofilů a zejména členů nestátních organizací, které jsou zainteresovány na dovozu dalších a dalších migrantů,  ani řeči o tom, aby se zřekli ochrany a existence vlastních národních států, aby se státy zřekly své svrchovanosti a principů mezinárodního práva, které chrání je i jejich občany. Po dobrém to nepůjde. Kriminalizace jednání, která jsou pro Německo nežádoucí, povede k odporu úměrnému kriminalizačním tlakům. Ani současnost, ani dějiny nelze přepisovat s pendrekem v ruce.

 

2. Je mi líto, že již po několikáté musím poukázat na hrubé protičeské útoky, aniž by dosud někdo z našich příslušných ústavních činitelů se o ně účinně zajímal.

 

a) Horst Seehofer na sjezdu „sudetoněmeckého landsmanšaftu“ v roce 2015 prohlásil: „70 let od války také znamená 70 let od počátku vyhnání. Vás, sudetské Němce, to zasáhlo s plnou silou. V květnu 1945 začala v Čechách jedna z největších a nejbrutálnějších etnických čistek 20. století. Sudetští Němci byli zbaveni práv, cti, stali se psanci. Vyhnáni  z jejich vlasti, země předků, která byla kolonizována Němci již 800 let. Zasáhlo to ženy, děti, starší osoby. Násilí v Ústí a Brně se staly symboly nelidskosti, utrpení, mučení a smrti.

Dovolte mi, abych se vyjádřil velmi jasně: vyhnání sudetských Němců bylo a zůstává pro historii zločinem proti lidskosti, velkou a obrovskou nespravedlností.“

 

Jen krátce chci připomenout. Německé obyvatelstvo jsme nevyhnali, ale přesídlili v souladu s rozhodnutím vítězných spojenců v Postupimi a v souladu s pokyny Spojenecké kontrolní rady. V žádném případě nešlo o nějakou etnickou čistku. V Československu zůstalo asi 250 tisíc Němců. Téměř 90 tisíc německých antifašistů a členů jejich rodin se z ČSR dobrovolně odstěhovalo za zvlášť výhodných podmínek. Někteří na základě výzvy směřovali do sovětské okupační zóny, aby zde pomáhali vytvořit nové německé správní a další orgány. Německo bylo poraženo. Nemělo vládu. Vládní moc se nacházela v rukou vítězných spojenců. Ti i jménem Německa jednali a také se zavazovali. V závěru odsunu německého obyvatelstva z republiky americký generál L.D. Claye a generál Lukjačenko tlumočili pplk. Štěpánu Andreasovi, vládnímu zmocněnci pro provádění odsunu Němců,  „dík a uznání za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu  a prohlásili, že způsob, jakým československé úřady postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu zasluhuje největší chválu.“  (Opis zprávy, nedatovaný a nepodepsaný  je v archivu MZV)

Dále je třeba zdůraznit, že v řadě případů, kdy Němci, kteří se dopustili vůči nám zločinů, ale trestní sazba za trestný čin, jehož se dopustili, byla nižší než 10 let, byli propuštěni z vězení, z vazby, mohli se připojit ke svým rodinám a společně s nimi jít do odsunu.

 

B. Poselt v jedné ze svých sjezdových řečí mluví o válečných zločinech, kterých jsme se měli dopustit při přesídlování německého obyvatelstva. V době, kdy tento pán byl již předsedou „sudetoněmeckého landsmanšaftu“ (SL) se konal sjezd s mottem: Vyhnání je genocida. O genocidě, jíž jsme se měli dopustit  při odsunu Němců, se mluvilo i na Dnech vlasti, které pořádá Rakouský sudetoněmecký landsmanšaft.  Takže jsme v podání některých landsmanů i genocidní zločinci. Když jsou tyto protičeské útoky pronášeny, sedí  někde mezi hosty sjezdů, či jiných akcí landsmanů, i naši diplomaté. Pro Ministerstvo zahraničních věcí ČR  jistě nebude těžké vysledovat, který náš diplomat byl přítomný pří té či oné akci. Víme, že sjezdů SL v Bavorsku ze snad pravidelně zúčastňuje naše generální konzulka v Mnichově, Kristina Larischová, i někdo další z našeho generálního konzulátu. Podle nás, když diplomat sedí, naslouchá a ani dodatečně neprotestuje, pak souhlasí s tím, co ze sjezdové tribuny bylo řečeno.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář