Nebuďme nespravedliví
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Nedávno si na stránkách Národního Osvobození kterýsi čtenář postěžoval, že president Beneš přece jen neměl ustupovat násilí a že jsme se měli bránit. Chtěla bych připomenout, že v době, kdy president Beneš prožíval trpké dny kolem Mnichova, část naší inteligence se od něj zbaběle distancovala, od něj i od idejí Československa. Všechnu vinu za valící se pohromu se snažila svalit na hlavu presidenta. Ten podle ní zavinil mnichovskou krizi i vojenskou kapitulaci. Sama se snažila z nově vzniklé situace v tzv. druhé republice vytěžit pro sebe co nejvíce prospěchu a výhod.
V té době poslal odstoupivšímu presidentovi list dr. Lad. Rašín. Důrazně odmítl mediální protinárodní štvanice, vyjádřil presidentovi úctu a vděčnost i věrnost. Rytířsky přiznal, že ze dvou katastrof, ze kterých jsme si měli vybrat, by on volil válku. Ale chápal, že president, odpovědný za statisíce životů, měl dobrý důvod válku odmítnout. Takové pochopení neprojevili ani někteří na levici /K.Gottwald/, ani na pravici /V.Černý, P.Tigrid/. Ti dva dokonce zpochybňovali osobní statečnost presidentovu, jako kdyby měl – v moderní době! – táhnout do boje v čele ozbrojených vojsk.
Fakta byla taková, že izolovaná obrana země, obklopené ze všech stran nepřáteli, neměla naději na úspěch. Ani nedokončená pohraniční opevnění nemohla situaci řešit. Jejich úkolem bylo útočníka pouze zadržet na krátký čas, než dorazí a zasáhnou spojenci. Když však spojenci neočekávaně od svých závazků odstoupili, ozbrojené střetnutí bez sebemenší šance na úspěch se jevilo jako nepřijatelný avanturismus. Nejenže uvnitř pohraničních opevnění existovala „pátá kolona“, tří milionů Němců v pohraničí se zmocnilo prohitlerovské nadšení, každý pátý voják byl Němec.To, co se tehdy v pohraničí dělo, byla již nevypovězená válka proti nám. Ale co horšího, mezinárodní veřejné mínění ovládla politika a rétorika „appeasementu“, usmiřování, hrozilo nám, že nás prohlásí za rušitele tolik žádoucího míru! Dobře víme, jak mediální propaganda dovede zfalšovat morální smysl obranného postoje! Československou republiku bylo snadné označit za původkyni válečného konfliktu, který mohl snadno přerůst v evropskou ne-li světovou válku proti Sovětskému svazu, pokud by nám šel na pomoc. /Někde jsem četla, že se Hitler zlobil, že mu „ten Beneš“ nenaběhl na vidle./
Slouží národu ke cti, že byl odhodlán bránit se v boji: svědčí o tom dvojí příkladná mobilizace, dokládají to i dobové verše básníků a vzpomínky pamětníků. Ale stejně tak slouží presidentovi ke cti, že nepřipustil – ne aby národ přinášel oběti /boj za svobodu se skutečně bez obětí neobejde/, ale aby přinášel oběti předem marné a zbytečné. Bez obětí, kterých vděčně vzpomínáme, nebyl ani první ani druhý odboj, domácí ani zahraniční, kterému E.Beneš, věren tradici z první světové války jako exilový president zakrátko stanul v čele.
Kdybychom vyhlásili válku v odpověď na mnichovský diktát, ČSR by přece podlehla Hitlerově provokaci a umožnila by mu křičet do světa, že ten „versailleský zmetek“, „hnízdo židobolševismu“, potlačovatel menšin vůbec a německé zvláště, narušil mír, který on, říšský kancléř Hitler, hodlal na věky chránit, jak jen by byly splněny „spravedlivé požadavky jeho soukmenovců“. Jen to, že jsme se zdrželi ozbrojené obrany, ať to bylo jakkoli trpké, odhalilo Evropě a světu licoměrné lži, kterými Hitler maskoval svou programovou agresi včetně záměru přisvojit si naše země jako údajně „odvěký německý prostor“. Boje Poláků, Dánů, Holanďanů atd., které se nám v této souvislosti někdy připomínají, přišly již do jiné situace, světová veřejnost již přestala jásat nad mnichovským mírem, iluze o Hitlerovi již padly, dík právě osudům Československa. Proč stále někomu vadí, že Hitlerova provokace vyšla naprázdno a že byl podán důkaz o pravých záměrech Třetí říše a o marném obětování Československa pro iluzorní zachování míru v Evropě?
Dr.Edvard Beneš se skutečně zasloužil o stát, a to hned dvakrát: za první světové války s T.G.Masarykem a M.R.Štefánikem se zasloužil o vznik svobodné a demokratické ČSR. Za druhé světové války pak se zasloužil o její záchranu ze smrtelného nebezpečí a za návrat mezi suverénní státy. Když se E.Beneš v září 1937 loučil se zesnulým T.G.Masarykem, slíbil zachovat věrnost jeho odkazu. Té věrnosti se nikdy nezpronevěřil. Zůstaňme věrni i my.
