České národní listy

Pařížská reparační dohoda stanovuje povinnost Německa nám zaplatit reparace mezinárodně schválené. Jde přibližně o 3,5 bilionu korun v současné hodnotě. Stejně tak tato dohoda stanovila povinnost pro všechny signatářské státy, tedy i Československa, konfiskovat majetek  německého obyvatelstva, pokud tak dosud neučinily. Konfiskace majetku měla být provedena tak, aby se nikdy tento majetek nemohl dostat zpět do německých rukou.  

Vedle výše zmíněné dohody naše reparační nároky na Německu zakotvuje i jeden z principů mezinárodního práva, který jednoznačně říká, že agresor je povinen nahradit své oběti škody, které jí agresí způsobil. Kdo byl v tomto případě agresorem a kdo obětí? Nikdo nepochybuje, že agresorem bylo Německo a my, Československo, jeho obětí. Nástupnickým státem nacistického Německa je SRN a nástupnickým státem Československa je ČR. Určitý podíl na reparacích, jak jsme přesvědčeni, náleží i Slovensku. Trváme proto v souladu s Pařížskou reparační dohodou a v souladu s mezinárodním právem, aby nám Německo zaplatilo reparace v době přiměřené.

Nesdílíme stanovisko některých našich politiků tvrdících, že jsme se reparací vzdali. Někteří v této souvislosti mluví o Česko - německé deklaraci z r. 1997. Jiný politik říká, že reparací se vzdaly již komunistické vlády. Další mluví o nulitním reparačním řešení.  V podstatě jde o tvrzení, že hodnota majetku tzv. sudetských Němců se rovná hodnotě našich reparačních požadavků. Takže nula od nuly pojde. Další říkají, že na vymáhání reparací na Německu nyní není vhodná doba. MZV přispělo k uvedeným „pokladům ducha“ tvrzením v tom smyslu, že od války již uběhla dlouhá doba, že jsou nevymahatelné apod.

Takže co z uvedeného vlastně plyne? Je pravděpodobné, že jakési „vlastenecké síly“, které ve jménu „spravedlnosti pracují v národní prospěch“ by nejraději o reparacích nemluvily. My se naopak domníváme, že bychom o reparacích měli mluvit, a to bez diplomatických servítku. Padni, komu padni! Než všelijaké výmluvy a zastírání podstaty problémů, je třeba mluvit naprosto věcně. V tomto směru nám hodně dluhuje Ministerstvo zahraničních věcí, které místo hry na schovávanou by mělo české veřejnosti uvést všechna potřebná fakta.

Pak by měla proběhnout urychleně diskuse o našich nárocích na reparace od Německa. V té době by měla např. zvolená parlamentní komise pracovat  a určit, že na reparace máme nárok a  definitivně stanovit výši reparací. Pak bychom o zaplacení reparací měli jednat s německou stranou. Naše diplomacie by v těchto mezinárodních jednáních měla mít hlavní slovo.

Pokud však nedojdeme, český lid a jeho ústavní orgány, k zásadní shodě o reparacích, o vymáhání reparací bychom měli rozhodnout v celostátním imperativním referendu.  

Doba pro vymáhání reparací na Německu je velmi příhodná. Reparace na Německu požaduje již Polsko, cca 1 bilion dolarů, a Řecko 320 miliard eur.

Obyčejný selský rozum každému z nás jistě říká, že agresor po zavraždění statisíců či milionů lidí, po bilionových materiálních škodách, vzniklých jeho agresivní válkou,  nemůže říci, že válka skončila a co jsme si, to jsme si, a na novo jedeme dále, aniž by byl ochoten zaplatit škody vzniklé jeho agresí.  K čemu by potom bylo mezinárodní právo, kdyby takové „řešení“ reparací připustilo.

A nadto. Ti, co nám vládnou, zpravidla válku již nezažili. Na vlastní kůži nezažili teror agresora, jejich děti nehladověli a netrpěli nemocemi z podvýživy. Sami nemuseli mít strach, že budou zatčeni a skončí někde v koncentráku nebo  na popravišti pod gilotinou či někde u zdi. 360 tisíc našich lidí v druhé světové válce padlo, či bylo zavražděno My starší jsme v období tzv. protektorátu žili a na mnohé si pamatujeme. Žádná propaganda nemůže vyvrátit historická fakta, ani přesvědčit postižené, že jejich paměť selhala.

Jde nám proto o spravedlnost, o dodržování mezinárodního práva i mezinárodních smluv.

Dr. O. Tuleškov