Narodil jsem se ve Znojmě ze smíšeného manželství, jakých bylo na Znojemsku řada
Narodil jsem se ve Znojmě ze smíšeného manželství, jakých bylo na Znojemsku řada. Maminka pocházela z Rakouska, kde v Lávě žili babička s dědečkem. Podle maminky je tedy mojí mateřštinou němčina. Rodiče měli ve Znojmě obchod s textilem, ale začínali prodejem všeho – tedy koloniálem. Předškolní věk jsem prožil u babičky a dědy v Laa an der Thaya, takže po návratu do Znojma, kde jsem měl nastoupit do mateřské školy, jsem neuměl pořádně česky. Ve Znojmě se hovořilo jak česky, tak německy. Do prvé třídy obecné školy jsem šel na Ludolfku. Mezitím zřídili ve Znojmě český učitelák a u něj obecnou školu, na které se budoucí učitelé na žácích zacvičovali. Tatínek, jako správný vlastenec, mne tam od druhé třídy nechal zapsat, a tak jsem chodil přes celé Znojmo na Alšovku. V posledním čtvrtém roce měšťanky jsem se pilně připravoval ke zkouškám na učitelský ústav, neboť učitelování byl můj sen a bral jsem to strašně vážně. Přihlášených bylo tři sta, a brali pouhých třicet. Nedivil jsem se, že napoprvé jsem nebyl přijat, protože někteří přihlášení měli kolem třiceti let. Nastoupil jsem tedy do první třídy německé obchodní školy. Bylo častým zvykem, že Češi chodili do německé školy. Němci do české nebylo to pod jejich národní hrdost. V těchto letech stále častěji začínali Němci dokazovat, že jsou něco jiného. Po večerech se scházeli v Zámečnické ulici a v dolním parku, zatím co my Češi v Kovářské ulici a v horním parku. Tatínkův bratr – strýc Julius i s rodinou – se hlásili k sudeťákům (k německé národnosti se hlásili vždy).
Když měl do Znojma přijet vůdce SdP Konrád Helnlein, chtěli tomu členové strany Německých sociálních demokratů zabránit, a tak hlídali všechny přístupové cesty. Stejně se připravovali členové SdP a svého Henleina propašovali v německé sanitce. Ve Znojmě byly sanitky dvoje, české s červeným majáčkem a německé s modrým. Nevšiml jsem si, že by se do příprav zamíchaly české strany. Henlein svou ohnivou řečí dodal Němcům odvahu a SdP vpochodovala do znojemských ulic.
Já již potřetí dělal zkoušku na učitelák. Myslel jsem, že už mám praxi a že to bude hračka a bez trémy. Bouchnul jsem tam, kde jsem to čekal nejméně. Nedokázal jsem zazpívat notu „e“ ani na druhý pokus. Zkoušející mi poděkoval a již se se mnou nebavil. Přesto jsem byl přijat. Podezřívám svého otce z toho, že zaúřadoval, což ho muselo stát hodně přemáhání, neboť to bylo v rozporu s jeho zásadami. Byl funkcionářem Národní jednoty a starostou Junáka, kterého všemožně podporoval i finančně. Například koupil látku na stany a tyto nechal pro tábor u Jazovic také ušít. Též koupil klobouky, na které ti chudší neměli peníze.
Po prázdninách jsem konečně nastoupil do I. ročníku českého učitelského ústavu. Splnil se můj sen. Politická situace se stále přiostřovala. Henlein dokázal lidi vyburcovat tak, že i malí kluci volali „Heim ins Reich“ a cítili se hrozně silní. Naše české žáčky jsme museli doprovázet ze školy a chránit před čekajícími křiklouny, kteří je jinak tloukli a posmívali se jim za to, že jsou Češi. Skončila doba, kdy nebyly žádné problémy mezi Čechy a Němci. Znojmo bylo vždy česko-německé, mluvilo se jak česky, tak německy, nikdo se nad tím nepozastavoval, nikdo v tom nic špatného neviděl. Na začátku jsem uvedl, že rodiče měli ve Znojmě obchod, který otec spolu s bratrem Juliem zdědili po rodičích. Bydlel i jsme v Kalcherově ulici ve druhém poschodí a strýc s rodinou v prvním poschodí. Také jejich manželství bylo smíšené. Teta dokázala přetáhnout strýce na německou stranu. My chodili do českých škol a jejich dvě děvčata do německých. Jinak nikdy mezi námi nějaké problémy nebyly.
Najednou se ale Němcům dařilo špatně, najednou se cítili utiskovaní. Stejného názoru byla i strýcova rodina. Situace byla neudržitelná, ale ne pro Němce, nýbrž pro Čechy a republiku. Hrozilo nebezpečí, že Němci, kteří se cvičili za hranicemi v Rakousku v diverzi, že by mohli pronikat údolím Dyje. My z naší třídy jsme se přihlásili ke kopání zákopů.
V restauraci Pod Obří hlavou byly kanceláře, kde jsme se hlásili a pod vojenským velením kopali cik-cak zákopy směrem na Trauznice. Nevybavím si, kolik to trvalo týdnů. Nadřeli jsme se pořádně, poničené ruce a dlaně plné puchýřů. Napětí dále narůstalo. Řada Němců odcházela do Rakouska – i můj strýc s celou rodinou. Při odchodu řekl mamince: „Dobře nám to tady hlídejte, my se vrátíme.“ Maminka, která měla vždy ze všeho strach, na to řekla: „Když nás teď opouštíte, tak se radši ani nevracejte,“ čímž si to do budoucnosti hezky zavařila.
Mnichov. Znojmo obsadilo německé vojsko. Za vojskem připochodovaly politické jednotky a s nimi i můj strýc v uniformě SA. To už bylo na mne moc a tak jsem s kamarádem Emilem Kulajdou utekli do parku, abychom se na to nemuseli dívat. Se školou byl konec a všechno stálo za starou bačkoru. Hodně Čechů odcházelo do protektorátu. Jednodušší to měli státní zaměstnanci, měli kam jít a měli své stálé platy. Ale co my? Neměli jsme za kým a ke komu jít. Do protektorátu se muselo žádat (optovat). Rodiče dokončovali přestavbu obchodu. Nebyly peníze a na domě i zahradě hypotéka – všude dluhy, a ty by šly za námi. Otec věřil, že to tak nemůže dlouho zůstat a že se to určitě nějak vyřeší. Zůstali jsme.
Vzal jsem kolo a utekl do protektorátu. Hranice jsme přešel u Vranovské Vsi bez problémů, měl jsem svůj pas. Naivně jsem věřil, že jako Čech jdu domů. Neprodaly nás jen západní velmoci. Někdo mě udal policii a ta, když zjistila, že rodiče „neoptovali“, tak mne po 8 dnech pobytu pod policejní eskortou dopravila na hranice a předala Němcům. Doma se o tom nemluvilo. Otec byl spokojen, že jsem ukázal, kam patřím. Ale co dál? Český učitelák byl zrušen a dokončit školu na německém, co mi nabídli, jsem odmítl. Tím, že jsem měl dokončenou německou obchodní školu, byla možnost pokračovat na německé obchodní akademii. Podmínkou bylo složit zkoušky, neboť se už dva měsíce vyučovalo. Se mnou dělal tyto zkoušky kamarád Fukač, oba jsme je udělali, a tak se dostali do 3. ročníku.
Přešla zima a úřady zjišťovaly, kdo vykopal ty zákopy u Dyje. Po vyučování jsme s Fukačem chodili pěšky a u Dyje jsme zahazovali to, co parta kluků vykopala.
Ve 4. ročníku bylo stále méně kluků – museli narukovat do armády. Většinou k pracovní službě Arbeitsdienst. Na mne se to nevztahovalo, byl jsem všude veden jako Čech a musel by dát souhlas otec – nebyl jsem plnoletý. On to odmítl. Za to – pokud je mi známo – byl dvakrát zatčen gestapem, když odnášel tržbu do banky. Nikdy neřekl, o co šlo a jak s ním zacházeli.
Jako dárek k devatenáctým narozeninám jsem k 30.10. 1940 dostal povolávací rozkaz k Arbeitsdienstu a měl se ten den hlásit v kasárnách pracovní služby v Tulnu na letišti Langenlebaru. Hned na bráně mne seřvali, že jsem nezdravil zdviženou pravicí. Velitelé byli blbci navlečení do uniforem. Vzpomněl jsem si na ně při shlédnutí filmu Černí baroni. I já se pomalu sžíval – ochočoval. Vždy tři dny se pracovalo na budování letiště při planýrovacích pracích a další tři dny se cvičilo – ale ne se zbraněmi – s rýčem (ale ne s tím pracovním, ale s parádním – pochromovaným). To už bylo po tažení přes Holandsko do Francie. Velitelé, co „tam byli,“ na to byli moc hrdí a po službě nosili holandské dřeváky. V Německu napadlo moc sněhu, tak nás z letiště přesunuli do Westerwaldu na odhazování sněhu, Také jsme tady oslavili Vánoce a všichni dostali povolávací rozkaz do armády na vojnu, čímž skončila má měsíční služba u Arbeitsdienstu.
Q. K. Znojmo, narozen 31.10. 1921
Pokračování
