České národní listy

Je národ přežitkem?

PolItické myšlení a politická činnost, Jež vycházejí nebo by vycházely z uvědomování si národa jako společenství svého druhu a se svými vlastními, národními zájmy, Je dnes u nás různými mentory, snažícímI se nás převychovat, označováno za nežádoucí přežitek z devatenáctého století

Podle nich bychom se měli tohoto přežitku zbaví!. Stojí prý v cestě budování demokracie na základech tak zvané občanské společností, překáží prý takovým snahám, jako je sjednocování Evropy, a brání prý celosvětovému, globálnímu řešení některých nesnází naší doby.

S národem jako subjektem polItiky je pak zatracován í národní stát, tento nejpřirozenější rámec, v němž se nejsnadněji mohou uspořádávat vztahy a poměry mezi občany, protože je to společenství etnicky sourodé. Národní stát je vydáván za překážku "velkorysých", "transnacionálních" projektů a koncepcí - jejichž "transnacionálnost" by si ovšem zasloužila zvláštní pozornost a zkoumání, co se za ní vlastně skrývá.

Zůstaňme však u národa, u skutečnosti, která byla na světě dříve než tak zvaný nacionalismus - o němž dnes hovořit nehodláme - a ptejme se: Co vlastně je národ? Jakou má toto zvláštní společenství úlohu? Je úloha národa pro národ nebo mezinárodní obec překonaná? Plní ji nebo může ji plnit jiné společenství?

Národ je představa a skutečnost společenství jazyka, kultury, dějin a zájmů (Francouzi při definování národa mluví navíc o společné vládě, ale tyto znaky nejsou, myslím, v definici národa nezbytné)  Je důležité nezapomínat, že ztotožňování se s národem, s etnickým společenstvím je prvotní a předchází ztotožňování se s územím a že vazby etnické jsou silnější než jakékoli jiné, např. polItické nebo ideologické. (Francouzská encyklopedie "La Politique" říká: "La solidarité nationale l'importe le plus souvent sur les autres solidarités.") Je tedy možno jednoduše říci, že národ je společenství lidí, kteří se na základě společného jazyka, společné kultury, společných dějinných zkušeností a společných zájmů mají navzájem rádi a vzájemně si pomáhají.

To nás přivádí k otázce úlohy, chcete-Ii funkce národa.

Ať už vědomě nebo podvědomě, instinktivně plněnou funkcí představy i skutečnosti národa je udržování a vytváření vzájemných vazeb uvnitř národa a vytváření solidarity v národě, ochoty pomáhat si navzájem a přinášet zájmům celku oběti. Bez takovéhoto ztotožnění se s národem a bez odhodlání bojovat za zachování trvání a politické samostatnosti národa, bez ochoty nést břemena společné existence a přerozdělování prostředků vzhledem k tomu, že každý národ má chudé kraje a chudé a bohaté jedince, není představitelné fungování žádné vlády. Bez vnitřní solidarity národa byla by každá vláda pociťována možná největší částí národa jako tyranie.

Národ, který by ztratil smysl pro solidaritu, nutně by upadal na pouhý slepý dav sobeckých, konsumních a proto snadno manipulovatelných jedinců, vytržených z kořenů a předurčených k úloze gastarbeitrů ve vlastní zemí. Bez vnitřní solidarity se žádný politický útvar trvale neudrží. Ale neudrží se natrvalo ani samostatný národ ve své fyzické podobě.

Národní solidarita, daná jazykem, společnou kulturou, společnými dějinami a zájmy, nemůže být v žádném případě rovnocenně nahrazena solidaritou jinou, také ne solidaritou tak zvané občanské společnosti. Občanská společnost nepřináší, pokud jde o míru demokracie, žádné další, jiné nebo nové možnosti demokracie, nepřichází se žádnými novými institucemi demokracie, s ničím, co není již obsaženo v pojetí demokracie formulovaném dávno před tím, než se začalo mluvit o "občanské společnosti". Proto ani "občanská společnost" nečiní národní společenství a jeho vnitřní solidaritu překonanými. Takového stupně vnitřní solidarity, Jaký umožňuje národní společenství a národní stát, není pochopitelně možno dosáhnout ve společenstvích a státech mnohonárodních.

Zatímco vnitřní solidarita v národě může být považována za obdobu nepodmíněné lásky mateřské, mezinárodní solidarita nebo solidarita v mnohonárodním státě může být jen obdobou podmíněné lásky otcovské. Pokračující rozpady mnohonárodních států, vzniklých ostatně nejčastěji podmaněním slabších sousedů, a vývoj k národním státům pouze dokazují menší míru solidarity mnohonárodních státních útvarů. (Na nedostatek vnitřní solidarity skončila - za vydatného přispění vnějších sil – i Československá republika, společný politický život Čechů a Slováků.)

Tento druh solidarity, totiž solidarita vnitřní (na rozdíl od solidarity mezinárodní, kterou ovšem nikterak nepodceňujeme), se ve vztazích mezi národy nevyskytuje. (Už z toho důvodu, že vzhledem k nestejným hospodářským strukturám a úrovním a různým daňovým soustavám není možno dospět k nějaké společné představě o spravedlnosti a ke společné ochotě k obětem - A to nemluvíme o tom, že národy mají různé představy o svých kulturních potřebách, daných různými kulturními tradicemi.)

Proto jsou různé nadnárodní projekty, jako je společná evropská měna, nerealistické nebo jsou to přinejmenším projekty, jež nemohou účastníky takových projektů v budoucnu obecně uspokojit, zvláště účastníky slabší, pro které se nadnárodní řešení ukáží pouhými diktáty, nástroji v rukou několika silných, ať už států nebo "transnacionálních" nebo "multinacionálních" zájmových skupin. V žádném případě nebudou takováto řešení odpovídat představám o rovnosti všech států a národů a o tom, že by se s nimi mělo podle toho zacházet, jako by odpovídalo uplatňování demokratických zásad v mezinárodních vztazích.

Komu a čemu může prospět oslabování vnitřní solidarity národa nebo tažení proti ní? Zvláště když za ni není a nemůže být nalezena náhrada? Evropský národ neexistuje. Je pouhou fantazií, která se nemůže stát skutečností. A ani to není žádoucí. Evropský národ, pokud by byl skutečností, skutečnou obdobou národa, znamenal by jen obrovské kulturní ochuzení tohoto kontinentu. Buďme rádi a těšme se z toho, že tu máme Španěly, Dány, Italy, Poláky, Rusy i Němce s jejich kulturami a zvláštnostmi.

Uvědomíme-li si časovou i příčinnou souvislost mezi vznikáním národních států a politické svobody národů na jedné straně a rozpadáním dynastických mnohonárodních říší Jakož I pádem klasického kolonialismu jako výrazného příkladu mnohonárodních státních útvarů na straně druhé, budeme v pokušení položit si tuto otázku: Není u nás to české, havlovské tažení proti národnímu státu a proti národům jako politickým subjektům které mají právo na svobodu a na vlastní zájmy, něčím víc než zbloudilou havlovínou?

Není velebení sjednocení Evropy a hlásání "globalizace" jakož i vytváření nadnárodních nebo mnohonárodních, nadstátních celků přípravou nebo dokonce již součástí návratu nejen k mnohonárodnímu, ale i koloniálnímu (v novém hávu ovšem) modelu pořádání věcí tohoto světa?

 Nehrozí nám, malému národu, že když budeme vykřikovat, že všechno ve světě se nás týká a do všeho máme a musíme mluvit a honem letět bombardovat Bělehrad, dospějeme pod heslem "všechno se nás týká" ke stavu, kdy se nás přestanou týkat věci u nás doma, kdy se nás "nebudou týkat" věci naše? Mnohé tomu nasvědčuje. Nikdo rozumný nebude popírat ani světový rozměr řady obtíží naší planety,  světový rozměr těžkostí, jež vyžadují světovou spolupráci. Také nikdo rozumný nepopírá potřebnost mezinárodní spolupráce a solidarity. Ale je třeba dbát, aby se to nestalo záminkou ke "globalizaci" na úkor slabších a nepočetných národů.

Je třeba trvat na tom, že otázky, které mají světový rozměr, neměly by být řešeny cestou vytvoření nějaké globální autority, globální mocnost!, nějakého nadstátu, v němž by se jednotlivé národní státy rozplynuly jako lžička krystalového cukru v horké kávě. "Globální" řešeni se nesmí stát řešením nadnárodním, nýbrž vzešlým se svobodné spolupráce mezi národy, řešením vzešlým z mezinárodní spolupráce respektující zájmy národů a národních států.

Není třeba rušit státní hranice a směřovat k Evropě pouhých regiónů. Byla by to chyba. Státy a Jejich hranice nejsou překážkou, nýbrž podmínkou svobodné spolupráce. Teprve respektování nezávislosti a svrchovanosti Jednotlivých států vytváří předpoklady skutečné mezInárodní solidarity, která by byla něčím jiným než odstraňováním hraničních překážek, jež stojí v cestě nadnárodnímu kapitálu a mnohonárodním koncernům na jejích pochodu ke globalizaci jejich vlády.                                                Ing. Dalibor Plichta, politolog