Nářky Sudetoněmeckého krajanského sdružení vnímám jako nebezpečný pokus falšovat dějiny a za viníky neštěstí prohlásit Čechy
Další pozoruhodností nedělních mší byla hudba a zpěv. Nemám na mysli jen obvyklé duchovní písně. Pravým drahokamem v hudebním růženci našeho kostela byl zpěv frátera Ildelfonse Limburského. Jako katecheta v čtyřtřídní české škole byl přísným a náročným učitelem, občas i s rákoskou v ruce. I tak jsme ho měli rádi. Nejraději ovšem na něj vzpomínám jako na pěvce. Jeho hlas asi nepoznal školení, avšak podmaňoval o to více. Zpíval písně nábožné i vysloveně světské. K oblíbeným patřila jeho smutně laděná, začínající verši: „Ořechovský farář smutnou kázeň káže, se škaredým mužem hezkou ženu váže.“ Kdoví, jestli jsme ji měli rádi pro hezkou melodii, tklivý příběh nebo snad pro skryté poselství. Ildefons Limburský zpíval bez doprovodu, nebo s varhanami, na které hrával jeden z německých kněží, páter Raimund. Vždycky to byl zážitek, který navazoval sváteční pocit, probouzel to lepší v nás, naplňoval krásou, pomáhal překlenout válečné útrapy. Jestliže jsem se naučil potřebovat hudbu, vděčím za to zmíněným kostelním koncertům.
Válečné běsnění pro Znojmo skončilo 8. května 1945 příjezdem oddílů Rudé armády. Češi s úlevou, s obrovskou radostí a s nadějemi vítají osvoboditele, Němci s obavami očekávají důsledky porážky. Značná část jich prchá do sousedního Rakouska jen s ranečkem nejnutnějšího již před 8. květnem. Zeptáte-li se mne, zda jich lituji, odpovídám bez váhání, že některých mi doopravdy bylo líto. Jako obyčejně totiž s viníky doplatili během poválečného účtování i slušní lidé. Avšak i oni by si měli uvědomit, že nesou svou dílčí odpovědnost za zlo způsobené nacismem. Projevům nenávisti a odplaty po skončení války se mohou divit jen ti, kteří tu dobu nezažili. Je bohužel také pravda, že někdy byla odplata nepřiměřená. Uvědomují si však naříkající Němci, že praxi odsunu zavedli právě oni? Realizovali ji na Židech a byl to odsun nejen do jiných krajin, byl to odsun k cílené fyzické likvidaci v koncentračních táborech. A vyhánění Čechů z pohraničí bylo ve své podstatě rovněž odsunem. Sklidili jen to, co zaseli. Excesy spáchané na Němcích ve spojitosti s prohranou válkou, byly jen nepatrným zlomkem utrpení, které způsobili ostatnímu světu.
Skutečností oněch let dnes změnit nemůžeme, můžeme se z nich pouze poučit. Snažíme se o to? Kdykoliv procházím kolem kostela sv. Michala, vždy si s úlevou uvědomuji, že ve chvílích nejtěžších bývá pomoc kupodivu často nablízku.
Vracím se k začátku tohoto textu: Nářky Sudetoněmeckého krajanského sdružení vnímám jako nebezpečný pokus falšovat dějiny a za viníky neštěstí prohlásit Čechy. Zároveň mě zneklidňuje, že i na nejvyšších místech oficiální německé politiky jsou vyslovována protichůdná stanoviska k této problematice, což nemůže prospět vzájemným vztahům obou zemí.
Bez ohledu na kritický tón předcházejících řádků chci závěrem zdůraznit, že nemáme zájem neustále se vracet k traumatickým stavům česko-německé historie. Máme vůli, zvláště s ohledem na nové podmínky existence v sjednocující se Evropě, vytvářet prostor dobrých vztahů a spolupráce.
Emil Adam, Znojmo
