České národní listy

Naléhavě požadujeme na Německu, aby nám zaplatilo reparace, část druhá

Výňatek z petice - Požadujeme reparace, narovnání vztahů s Německem a referendum

Vážený pan

Ing. Andrej Babiš, předseda vlády ČR,

nábřeží Edvarda Beneše 4

118 01 Praha 1 - Malá Strana

V Praze dne 17. prosince 2020

Imperativem doby však je hledat a nalézat nové finanční zdroje, které nám pomohou překlenout vzniklé celospolečenské problémy. Navrhujeme proto jménem všech našich petentů, jménem 360 tisíc obětí německého teroru, a milionů dalších, kteří po šest let trpěli v tzv. protektorátu, abychom  urychleně a s velkou naléhavostí požádali Německo, aby nám začalo splácet reparace, které nám dluhuje. Opíráme se nejen o Pařížskou reparační úmluvu, o princip mezinárodního práva, který jasně říká, že agresor je povinen oběti své agrese nahradit škody, které jí vznikly, ale také i o závazná veřejná prohlášení významných německých ústavních i politických činitelů, počínaje kancléřem W. Brandtem a konče H.D. Genscherem, ministrem zahraničních věcí. Tito i další němečtí představitelé nám slíbili, že Německo nám reparace zaplatí, jakmile bude opět sjednocené.  A k tomu zatím nedošlo, ač Německo je sjednocené již  30 let a samo sebe označuje za právní stát.

Naši málo stateční či laxní příslušní činitelé, místo aby již dávno na Německu požadovali zaplacení reparací, vydávají prohlášení, že reparací se vzdala komunistická vláda, že reparací jsme se vzdali v Česko-německé deklaraci, že v této době není vhodné otázku reparací nastolit, poněvadž by došlo v Evropě ke krizi důvěry a tak dále.

Z uvedených i dalších důvodů můžeme tedy oprávněně konstatovat, že pro současnou situaci je charakteristické  dlouhodobé porušování základních norem mezinárodního práva. I ČR k němu přispěla především svou nečinností. Narovnání norem mezinárodního práva nikdy nemůže vést k nějaké krizové situaci v Evropě, ale naopak. Zhojení norem mezinárodního práva k obecné důvěře přispěje. Přestože mnozí v současnosti mluví o právním státu, o panství práva, tak od slov ke skutkům dosud nepřikročili.  Demokratickými prostředky, mezi které patří i tato petice, za níž  budou stát tisíce lidí, hodláme ovlivnit činnost vlády, aby bez zbytečných odkladů zahájila diplomatickou cestou jednání s Německem o zaplacení reparací, včetně běžných úroků z dlužné částky, a tak zajistila v určitém přijatelném časovém horizontu příliv několika bilionů korun, podle odhadů asi od 5 do 10 bilionů, do naší státní pokladny, a tak zajistila oddlužení republiky a její další rozvoj  ve všech oblastech. A to je jistě jeden z nejdůležitějších našich národních a státních zájmů současnosti…“.

Naše nároky na reparace od Německa  jsou  založeny zejména na níže uvedených právních skutečnostech

ČR je nástupnickým státem Československé republiky. Její nárok na reparace od Spolkové republiky Německo, jež je nástupnickým státem nacistického Německa, je založen na následujících právních skutečnostech:

I.

1. Na Pařížské reparační dohodě (dohoda č.150/1947 Sb., o reparacích od Německa…ze dne 21. prosince 1945), která náš nárok na reparace od Německa zakládá. Jde o mnohostrannou mezinárodní smlouvu, která nebyla změněna a stále trvá. Československá republika byla jejím jedním ze signatářských státu.

V době podpisu této smlouvy německá vláda neexistovala. Moc nad Německem společně vykonávaly spojenecké mocnosti. Měly právo ukládat Německu povinnosti a také se za něj zavazovat.

Pokud víme, tak podklady pro vymáhání reparací na Německu vypočítávalo v poválečné době ministerstvo financí ČSR, v jehož čele stál Vavro Šrobár. Ten ve svém projevu před parlamentem v r. 1946 vysvětloval, že ČSR neměla dost času určit všechny vzniklé škody. Odhady v některých oblastech byly velmi nízké. ČSR proto uplatňovalo náhradu za vzniklé škody pouze ve výši přibližně 347 miliard předválečných korun. V pozdější době jsme se setkávali zcela běžně s částkou 360 miliard korun v hodnotě z roku 1938. Její potvrzení či upřesnění nás v nejbližší době, kromě dalšího, čeká.

Naše nároky na reparace nejsou promlčeny, ani jsme se jich nevzdali. Trvají. Povinnost SRN zaplatit nám reparace také trvá. V souvislosti s tím zdůrazňujeme, že je otřesné, že ani za 75 let nám SRN nebyla schopná reparace zaplatit. Dosud nám zaplatila přibližně 0,5% z celkové částky. Současné Německo o sobě tvrdí, že je právním státem, proč tedy takto dlouhodobě zraněné právo nezhojí splněním reparačních povinnosti vůči nám?

V souvislosti s tím navrhujeme, aby všechna fakta, která o reparacích soustředilo a soustředí v budoucnosti MZV ČR, byla v brzké době zveřejněna na jeho stránkách tak, aby byla dohledatelná. Jako občané ČR v souladu s Čl. 17 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR, máme právo na informace a tohoto práva se dovoláváme.

2. Na jednom z principů mezinárodního práva, který jednoznačně říká, že agresor je povinen své oběti uhradit škody, které jí agresí vznikly.

Ani dnes není pochyb o tom, že agresorem bylo Německo a my její obětí. Uvedený princip mezinárodního práva platí obecně. ČR ani SRN jej jednotlivě ani společně nemohou měnit. I z hlediska uvedeného principu naše právo na reparace trvá.

3. Naše právo na reparace je též založeno na veřejných a závazných projevech některých německých ústavních činitelů. Prvním z nich byl Willy Brandt, německý kancléř, který v Praze počátkem 70. let minulého století prohlásil, v debatě o reparacích, že Německo nám reparace zaplatí, jakmile dojde ke sjednocení obou německých států, tedy SRN a NDR. Argumentoval tím, že přece nemůžeme spravedlivě požadovat na SRN, aby platilo reparace i za NDR. Posledním z nich byl H.-D. Genscher, tehdejší ministr zahraničních věcí SRN. Ten prohlásil, že Německo nám reparace zaplatí, jakmile dojde k jeho sjednocení. Poté požádal o další čas. Argumentoval tím, že v současnosti probíhají celoněmecké volby a po jejich skončení dojde k jednání o reparacích. Volby odezněly, ale němečtí diplomaté na reparace přestali slyšet. Přesto jeho slib jednat o reparacích a dohodnout se odezněl. SRN by měla i v souladu s touto skutečností jednat. My jsme panu Genscherovi věřili a v dobré vůli jednali. Je nyní již naléhavou otázkou, aby i SRN závažná prohlášení svých ústavních činitelů vzala na vědomí a v souvislosti s dalšími fakty byla připravena k diplomatickým jednáním o reparacích, případně, což by odpovídalo výše uvedeným skutečnostem, mezinárodněprávnímu postavení SRN, sama tato jednání vyvolala.

Dr. O. Tuleškov