Na výletě ve Žďáru
V „Muzeu knihy“ ve Žďáru nad Sázavou (bylo umístěno na Zelené hoře) jsem před léty navštívila výstavu „Knihovna Národního muzea – známá i neznámá.“ Velmi poučná expozice tu dokumentovala literární vývoj od vzniku písma v nejstarších civilizacích až po současnost. Místnosti i chodby byly plné zajímavých exponátů vzorně předvedených. A tu – náhle - jste se octli mezi dvěma kojemi, instalovanými naproti sobě v jednom společném prostoru. Nevím, zda to byl záměr vystavovatelů nebo nezamýšlené „kouzlo nechtěného“. Do přímého sousedství a do kontrapozice se dostaly dva velmi pozoruhodné a velmi odlišné kulturně literární celky. Jejich srovnání bylo neobyčejně výmluvné.
Po pravé straně jste mohli obdivovat 35 foliantů nezvykle velkého formátu. Foliantů nádherných, mohutných, v kůži vázaných, foliantů slavné „Francouzské encyklopedie“. Monumentální dílo lidského ducha, pýcha osvícenství – souhrn veškerého tehdejšího poznání v oboru věd, umění a řemesel. Byla vydávána v letech 1751 – 1772 (s dodatky a rejstříky dokončena r.1780). Hlavní redakci měli F. d´Alembert a zvláště D. Diderot. Mezi jejich spolupracovníky patřili další vynikající myslitelé té doby, vědci a učenci, jako byli Voltaire, Montesquieu, Condillac, Condorcet, Helvetius, Holbach, La Mettrie, Turgot, Necker, Rousseau aj. Folianty tu stály bok po boku jako hráz, hradba, ztělesněná armáda tvůrčího ducha, vědění epochy a ostrá kritika náboženských předsudků a sociální nespravedlnosti. Mohutné svazky „Encyklopedie“ vyplnily velké skříňové regály, příhrady se zdály pro ně malé a těsné, sotva se tam a jen stěží ty folianty vešly.
Naproti – po levé straně – jste objevili počátky našeho národního obrození. Na policích nevelkých skříněk spočívaly – takřka v prázdném prostoru – osamělé a daleko od sebe – chudičné krejcarové knížečky. Každá by se vešla do dlaně. A byly to literární výtvory, které nás po staletích neexistence legitimovaly ke vstupu mezi evropské vzdělané národy. Začínalo to několika čísly „Krameriových c.k. vlasteneckých novin“ (1791 – 1825), pokračovalo veršíky Thámovými a Hněvkovského z přelomu 18. a 19. stol. Dále jste tu našli časoměrné „Básně“ J. Kollára (1821), sešitek Palackého „Dějin národa českého v Čechách a na Moravě“ (1936). Ty vycházely na pokračování. A potom Čelakovského „Ohlas písní ruských“ (1929) a „Ohlas písní českých“ (1939) a proslulý dokument o „zrození básníka“, Máchův „Máj“ (1836), Erbenovu „Kytici“ (1953) a „Babičku“ B. Němcové (1855). Návštěvník si s pohnutím uvědomil, že v době, kdy vycházela ve Francii „Encyklopedie“, byli naši předkové ještě negramotní nevolníci. Nevolnictví bylo zrušeno až r. 1781, povinná školní docházka zavedena r.1774. Nedlouho po těchto tereziánských a josefinských reformách se objevila první díla naší novodobé literární kultury. Ovšem, bylo to 80 až 100 let od prvních dílů slavné „Encyklopedie.“
Dnešní záznam o „Výstavě“ i o „Muzeu knihy“ ve Žďáru se patrně týká nenávratné minulosti. „Muzeum knihy“ existovalo na Zelené hoře od r.1957 do r.2014. Zelenou horu však nyní obdržela církev v rámci restitucí. A církev se nezajímá o naše národní obrození ani o dějiny literatury. Církev, věrná svému poslání, vrací Zelenou horu k její dávnější tradici. Vytváří tu na místě architektonicky cenném a obdivovaném (Santini), na místě památky pod ochranou UNESCO kult svého světce, Jana Nepomuckého a nábožné území, zasvěcené poutníkům a poutním bohoslužbám.
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová,CSc.
