České národní listy

Na Starém Brně kvetly mandloně…

Pod tímto názvem je uvedena výstava v bývalé barokní kapli brněnského hradu Špilberku. Po záboru města v roce 1939 nacisté přeměnili kapli ve svou svatyni. Oltář, bohoslužebné předměty a mobiliář strhli a vyhodili a nahradili je svými symboly – velkou říšskou orlicí, hákovými  kříži  a bystou A. Hitlera. V této podobě je kaple zachována do dnešních dnů jako upomínka na nacistickou zvůli. Přidány jsou v ní jen ještě dvě šibenice z Kounicových kolejí, na kterých byli věšeni naši občané.

I dnes na Starém Brně opět kvetou mandloně – jejich květy však nejsou potřísněny krví rudoarmějců, bojujících za osvobození Brna. Boje o město byly těžké – Němci se úporně bránili převzetí tohoto strategického místa, umožňujícího jim i případný útěk do amerického pásma. Bratislavskou – Brněnskou operaci řídil maršál Malinovský z pahorku u vesnice Křepice, jižně od Brna. Po těžkých bojích u Ořechova město bylo postupně dobýváno od 24.04 – 12.05, kdy Rudá armáda spolu s rumunskými spojenci obsadila i poslední čtvrtě na severu města. Zde si dovoluji malou „vsuvku“:  Po státních převratech v Rumunsku v roce 1944 a v Bulharsku dne 9. 09. 1944 se mnoho rumunských a bulharských dobrovolníků zapojilo do řad Rudé armády a bojovali po jejím boku. I těm patří náš dík.

S podrobnostmi o této operaci se můžeme seznámit na výstavě „konec vlády hákového kříže-osvobození Moravy” v Zemském muzeu města Brna. Kromě autentických fotografií je zde umístěn i cenný historický dokument: Stalinův rozkaz č. 345 z 26. 04. 1945, týkající se Brna. Tento rozkaz jsme si dříve mohli přečíst na památníku Rudoarmějce na Moravském náměstí. Bohužel v roce 1993 za éry „pravdy a lásky“ byl odstraněn. Na počest osvobození Brna bylo v Moskvě vypáleno 20 salv z 224 děl.

Na oslavu významného výročí Brno připravilo řadu akcí, které proběhnou až do konce roku. Do programu se přihlásila muzea, divadla a spousta jiných institucí. Dne 24.4 byla v rohu Náměstí Svobody předvedena i malá ukázka frontového života. Kromě vojáků v ruských uniformách bylo zde k vidění dnes jíž zastaralé dělo a vojenský džíp (dobře, že se o tom nedozvěděl náš známý výtvarník D. Černý – jistě by je zase natřel narůžovo.) Na čelním místě byly dokonce umístěny velké portréty maršálů Koněva a Malinovského a našeho prvního prezidenta Eduarda Beneše. Kupodivu do oslav se zapojila i naše slavná televize a předvedla 25.4 v pozdních hodinách bitvu u Ořechova, která byla z bitev o Brno nejtěžší. Bohužel, tento bohulibý čin okamžitě pokazila v následujících  dnech filmem o banderovcích, oslavovaných jako hrdiny. Zvláště dojemný byl záběr jednoho z nich, hrdě ukazujícího oprátku, na které věší Rusy a komunisty. Komentář k tomu je zbytečný - zámysl je příliš průhledný.

Rada města Brna nazvala tento rok „Rokem smíření“. Dlouho jsem uvažovala o tom, s kým či s čím se mám smiřovat. S tlakem americké velmoci, která, pociťujíce pomalou ztrátu své iluze o ovládnutí světa, usiluje o využití Evropy jako odrazového můstku ke svému „Drang nach Osten?“. To už tu bylo – doplatil na to i Napoleon i Hitler. Rozhodně se nechci smiřovat s církevními restitucemi, s průjezdem amerického vojska naší zemí a jinými jevy v naší politice.  Zbývá tedy jediné: máme se asi smířit s Němci ze Sudetenlandsmannschaftu a jim podobným sdružením, např. Ackermann-Gemeinde, Witikobund a jiné. Konečně, vždy to už udělali naši vedoucí politici -  D. Herman a jiní, o katolických hodnostářích nemluvě. Jsou vždy vítanými hosty a účastníky všech jejich sjezdů a akcí. Mou neblahou domněnku podporují i po celém městě rozlepené plakáty – „Rok smíření – Jahr der Versöhnung.” Dvojjazyčnost a černobílé provedeni (chybí jen říšská orlice) tísnivě připomínají léta Protektorátu, kdy ulice byly plny různých vyhlášek, vydány německými úřady s varováním českých občanů před znevážením „Říše“. Nechyběly i dlouhé seznamy popravených českých vlastenců.

Nu což – jsme Slované, lid sice statečný, ale i emocionální a sentimentální. Odpustit sice nemůžeme, zapomenout také těžko, zvláště když nám je stále připisována krutost a nespravedlivost, přičiněná Němcům odsunem z naších zemí a nepřetržitě je požadována omluva a náprava této nespravedlnosti. Omluvu už dostali dávno a to z nejvyšších míst - od Václava Havla. Teď chtějí něco jiného. Myslím si, že většinu Němců ze Spolkové republiky Německo tento problém již dávno netrápí a chtějí stejně tak, jako my udržovat vzájemné dobro-sousedské vztahy. Bohužel, jinak je tomu v jižní část Německa – v Bavorsku. Na svou stranu tam dovedl strhnout již A. Hitler. A do těchto míst, nalézajících se po válce v americkém pásmu, zamířila převládající většina účastníků odsunu z Československa. V krátké době se zorganizovali jako spolek Sudetendeutsche Landsmannschaft a ustanovili svůj program. Hlavním požadavkem bylo „právo na vlast.“ Asi si neuvědomili, že vlastně již jsou ve své vlasti – v Německu, po kterém tak toužili, provolávajíce v roce 1938 „Heim in’sReich“. Hitler je však tehdy v říši nechtěl – potřeboval je jako rozbušku v pohraničí našeho státu. Heslo „právo na vlast“ má i jiný právní význam – návrat majetku, odškodnění za újmy atd. Dnes v Brně žije poměrně malá německá menšina – rozdělena do 3 spolků. Jako všechny ostatní menšiny i ona dostává od magistrátu finanční podporu; mnohem větší je však podpora od jejich krajanů, hlavně od Sudetendeutsche Landsmannschaftu. Brněnské německé spolky vykazují záviděníhodnou činnost, ve které je nikdo neomezuje. Vydávají i svůj časopis Kleiner Brunner Gassenbote, který nikdo necenzuruje, i když by někdy měl. Každým rokem vychází od jejich památníku v zahradě augustianského kláštera na Starém Brně jimi nazývaný „pochod smrti“, vzpomínka na odsun v roce 1945. Pochod konči u pamětního kříže v Pohořelicích. Letos je tento pochod nazván „pochodem smíření“ a s y m b o l i c k y půjde z Pohořelic do Brna, čili ne „vyhnání“, ale „návrat“. Navádí to k zamyšlení.

Brněnský tisk uvedl v článku členky spolku F. Stránské: “Na Starém Brně biskup Cikrle odslouží mši v kostele na Starém Brně, přijedou rodáci z Německa a Rakouska, promluví pozvaní politici a v Pohořelicích u kříže a na hřbitově v Drasenhofu je v plánu tichá vzpomínka“. Požehnání katolické církve je tedy zajištěno. Uvidíme, kdo z našich politiků poctí vzpomínku svou účastí. Asi ti, kteří si pořádně nepřečetli dokumenty, vydané Spojenci na konci války, týkající se tolik zneužívaného proti nám odsunu: V „Deklaraci 4 mocností o obecné bezpečnosti, vydané v roce 1943 a v její části – Deklarace o ukrutnostech, je vyjádřeno rozhodnutí potrestat všechny Němce, dopouštějící se teroru“. Z tohoto důvodu bylo přijato rozhodnutí Spojenců o odsunu německého obyvatelstva ze států, okupovaných nacisty. O odsunu se rozhodly mocnosti již 11. 02. 1945 na Jaltské konferenci. Oficiálně bylo schváleno téhož roku v Postupimi.

Tvrzení Landsmannschaftu, že odsun byl vyvolán na objednávku E. Beneše je směšné. Mimo jiné  - žádost o odsuny přednesla v Postupimi britská delegace, druhé dvě velmoci s tím souhlasily, protože o tom bylo již dohodnuto na Jaltě. Němci neprávem nazývané „Benešovy dekrety“ řešily pouze právní a organizační stránky odsunu. Do odsunu nebyli zahrnuti Němci, kteří se neprovinili vůči českým spoluobčanům podporou nacismu, a bylo jim navráceno československé občanství.

Zařazení akce brněnských Němců do „Roku smíření“ považuji za nevhodné. V tomto případě by měla být uctěna i vzpomínka na vyhnání 170 000 českých občanů z pohraničí v roce 1938. I oni museli opustit svoje domovy a s tím nejnutnějším i s malými dětmi se vydat na cestu do neznáma. O tom se nemluví, ačkoliv na Brněnské nádraží se jich sjelo tisíce, odtud byli rozdělováni k dočasnému ubytování. Ztratili domovy, ztratili práci, byli vytrženi z kořenů země, která jim historicky jako Čechům vždy patřila.

Je zajímavé, zda si někdo z těch rodáků a krajanů z Rakouska a Německa, pozvaných německým spolkem, vzpomene, jak nadšeně vítali německá vojska, obsazující naší zrazenou zemi 15.3.1939? Vzpomenou si, jak dva dny poté provolávali slávu samotnému vůdci A. Hitlerovi, který k nim promluvil z balkonu brněnské radnice? Zapomněli už, jak strhávali české nadpisy, roztloukali vitríny českých a židovských obchodů, rozbíjeli sochy Masaryka, Beneše a českých buditelů? Nepociťují vinu či kapku lítosti za vše, co se dělo poté? Nebylo toho málo, vyberu alespoň pár střípků z této temné doby. Spolu s okupačním vojskem přijelo do Brna 120 příslušníků Gestapa, kteří ihned zahájili svojí činnost. Na prvním místě bylo: zatýkaní komunistů, vůdčích osobností české inteligence a občanů, nařčených z „rozvrácení států“. 17.11 byly zavřeny vysoké školy, 9 studentů bylo popraveno, 1200 putovalo do koncentračních táborů. Z bývalých Kounicových a Sušilových kolejí se staly věznice, kam se sváželi všichni politicky podezřelí z celé Moravy. Zvláště nechvalně proslulá se stala kolej Kounicova kde se na tzv. Písečku popravovalo. Popravě neušel ani jedenáctiletý chlapec Miloš Prudil. Na tuto senzaci se chodili dívat Němci – muži, ženy i děti. Jako sídlo si Gestapo vybralo bývalou Právnickou fakultu, kde se prováděly výslechy, a udělovaly rozsudky smrti. Výslechy byly provázeny krutým mučením. Nad sídlem okupační správy na Špilberku zavlála vlajka s hákovým křížem. Zde byly vězněny první oběti zatýkací akce „Gitter“, kteří poté byli převezeni do Kounicových kolejí a koncentračních táborů. Špilberk se měl stát vzorovými kasárnami Wehrmachtu. V ulici Pod Kaštany se nacházel internační tábor pro osoby zatčené z politických a rasových důvodů. Odtud putovali dále do Kounicových kolejí a koncentračních táborů. Pozornosti okupantů neunikl ani nedaleký hrad Veveří, kde byla umístěna německá ženijní jednotka, a okolí hradu sloužilo k výcviku parašutistů. V roce 1943 hrad získala Technická akademie SS a policie, zabývající se vývojem nových zbraní.

Teror nacistů se netýkal jen Čechů. Trpěli jim i Židé a Romové. O holokaustu se psalo a píše již hodně. Tento zločin na lidstvu uznal i sám papež. Perzekuce Židů začala již v roce 1939. Kromě opovrhování touto nečistou rasou, nacistům šlo hlavně o jejich majetek. Protižidovská opatření vyřadila Židy z běžného života. Měli zakázáno dokonce navštěvovat i brněnský park Lužánky, jejich synagogy byly vypáleny, majetek zabaven. Koncem roku 1942 byli již téměř všichni Židé z Brna deportováni do koncentračních táborů. První transport byl vypraven 16. 11. 1941 – celkem jich bylo 12. Za úděsných podmínek putovali k smrti.

Zbývá se ještě zmínit o utrpení další části našeho obyvatelstva – Romů. I oni, stejně jako Židé a Slované, byli zařazeni do Hitlerova šíleného plánu „konečného řešení“ – tj. vyhubení těchto neárijských ras (mezi ně jsme patřili i my, Češi). Brněnští Romové byli internováni v táboře, nacházejícím se v Hodoníně u Kunštátu. Transporty romského obyvatelstva byly vypravovány do koncentračních táborů z městských jatek, kde celé rodiny byly drženy ve stájích jízdního oddílu Protektorátní policie. Do Osvětimi bylo od března 1943 do ledna 1944 deportováno celkem 4531 Romů, z nichž dvě třetiny prokazatelně zahynuly.

To vše již odvál čas. Naše mládež, vyrůstající v době kultu peněz a změny morálních hodnot si nedovede představit, jakých krutostí se může dopustit fašismus. Bohužel – ten pomalu zase nachází živnou půdu a to dokonce i u nás. Obávám se, že k tomu dopomůže i zaregistrování Sudetoněmeckého sdružení v Čechách, Moravě a Slezsku. Jak je možné, že spolek, jehož program je zjevným nebezpečím pro náš stát, mohl být schválen Nejvyšším správním soudem? Kdo stojí v pozadí tohoto nestoudného řešení? Nemáme právo my, občané, se to dozvědět a bránit se proti tomu? Nebo i to patří do „Roku smíření“? Odmítáme se smiřovat se vším, co ohrožuje náš stát, odmítáme se smířit s novou zradou.

Skloňme hlavy v tiché vzpomínce na ty, kteří za nás položili své životy. Slibujeme jim, že budeme bránit tak, jako oni, mír pro všechny lidi dobré vůle na světě.   

                                                                               N. Žečeva