Na prvního máje 1938 jsem já a ostatní čeští žáci byli na nedělním korze zbiti a bylo na nás stříleno, jen nad hlavy
Na prvního máje 1938 jsem já a ostatní čeští žáci byli na nedělním korze zbiti a bylo na nás stříleno, jen nad hlavy
Od roku 1928 bydleli moji rodiče v Krnově. Otec tam byl zaměstnancem ČSD, celá rodina byla silně sokolská – maminka vedla v Krnově žákyně a působila v osvětě. Já jsem studovala v Opavě na učitelském ústavě. Rodiče neměli vysokoškolské vzdělání, ale daleko převyšovali tehdejší průměrnou vzdělanost. Cestovali se mnou po celé Evropě, uměli německy a všichni jsme se učili francouzsky. V politice otec působil jen nakrátko, ale nebyl jí nakloněn.
Na prvního máje 1938 jsem já a ostatní čeští žáci byli na nedělním korze zbiti a bylo na nás stříleno (jen nad hlavy). Rodičům Němci vytloukli okna, do zahrady házeli granáty. V Opavě, kde jsem studovala a bydlela, mě vyhnala Němka z bytu. Zůstaly tam peřiny, osobní výbava, učebnice, jídlo a šatstvo. Na učitelském ústavu, jehož polovina byla česká a polovina německá, začaly bitky. Němci nás byli po nohou olověnými pruty, my jsme jim stříkali z plnících per na bílé podkolenky inkoust. Jinak jsme se nemohli bránit! Také se rozpadly vzájemné přátelské návštěvy mezi Sokolem a „turnvereinem“. Po cestě do nás mladí henleinovci vráželi, často jsme byli zbiti, a proto jsme do školy chodili a jezdili ve skupinách.
Naše rodina se rozpadla v září 1938. Otec pálil v bruntálských lesích úřední listiny a byl dlouho nezvěstný, pak se vrátil se žaludečním vředem do nemocnice v Prostějově. Maminku pomohli odstěhovat asi sousedé. Vím jen, když do Prostějova dorazil vagón s nábytkem, mnoho věcí chybělo, velké cenné kusy nábytku zůstaly v bytě, byly příliš těžké. Já jsem na autě s důstojníky opavské posádky přijela do Krnova jen s tenisovou raketou a dvěma míčky, bez kabátu, a našla prázdný byt – jen tam hrálo rádio a stály tři kusy nábytku. Matce se podařilo v Prostějově náhodou sehnat jednopokojový byt nedaleko nádraží, kam do jedné místnosti složila nábytek, ostatní uskladnili příbuzní.
Mezitím jsem našla babičku a pak i maminku. Když jsme neměly žádné zprávy o otci, vydaly jsme se s matkou zpět do Krnova. To byla chyba. Již tam nebyl ani jeden Čech. A nyní to začalo: Stříleli po nás, ale úmyslně nás netrefili, neboˇnaší rodiny si vážili i Němci, kteří také obývali nádražní dům – chtěli nás jen vystrašit. Dva dny jsme neměly nic v ústech, jen jsme pily vodu ze studně a pak zase jely v noci zpět do Prostějova. Po cestě jsme musely v Bruntále vystoupit a ordneři nás chtěli zavraždit. Výpravčí v Bruntále nás zachránil, protože znal moji maminku. Naložil nás do nákladního vozu a v noci jsme jely se strašným strachem domů. Nikdy na to nemohu zapomenout!
Nedovedu vyčíslit hodnotu našich ztrát, ale byly na dobu značné. Nemuseli jsme tak dopadnout, ale byli jsme posledními Čechy, kteří opustili Krnov. Žádné odškodnění jsme nikdy nedostali.
Věra Borovková, tehdy Krnov
