Na čs. státních hranicích se v padesátých letech minulého století střílelo
Na čs. státních hranicích se v padesátých letech minulého století střílelo
Ovšem stříleli nejen naši pohraničníci, kteří hlídali hranice, ale také ti, kteří ze západního Německa, zvláště z Bavorska, k nám ilegálně přicházeli. Snažili se hranice přejít bez střelby, plnili zvláštní úkoly, pokud však narazili na naše pohraničníky, došlo ke střelbě z obou stran. Když se někteří agenti, ať již američtí či němečtí vraceli z republiky, kde plnili své poslání, také se často střílelo.
Pokud naši vyšetřovatelé budou prošetřovat, zda naši pohraničníci používali zbraně v souladu s tehdejšími právními normami, lze takovéto úkony považovat za přípustné a možná i žádoucí. V rámci plnosti vyšetřování, by se naši vyšetřovatelé měli však zabývat i střelbou těch, kteří v cizích službách přecházeli naše hranice do republiky a zpět do Německa. I na naší straně byli oběti z řad příslušníků Pohraniční stráže, byli ranění i mrtví. Neměly by rodiny těchto padlých právo vědět, kdo zastřelil jejich syny, otce? Asi stejně tak, jak mají právo vědět rodiny obětí našich pohraničníků, pokud po letech se budeme nyní po všem pídit.
Kdo přes naše hranice posílal agenty? Byly to jistě vyšší důstojníci, američtí i němečtí. Ti odpovídali příslušným velícím důstojníkům, ale tito zprostředkovaně nesli odpovědnost vůči odpovídajícím politickým místům. A tak naši vyšetřovatelé mohou hledat viníky nejen mezi těmi, kdo tehdy stříleli, ale také i mezi těmi, kdo je přes hranice posílali. A mohli by se dostat také hodně vysoko. Ale kam to vše má vést?
Je smutné, dokonce až k pláči, že mnohdy tehdy na hranicích stříleli Češi po Češích, že se dokonce i zabíjeli. Škoda, že k tomu vůbec došlo. Musíme však vzít v úvahu tehdejší situaci. Na obou stranách hranic se uvažovalo o válce, počítalo se s ní. Byly chvíle, kdy válka byla „na spadnutí“. V této celkové atmosféře musíme vidět i střelbu na našich hranicích.
Tehdejší „rozdvojení“ našeho národa bylo též realitou. Její důsledky byly nejen politické, ale i trestněprávní. V 50. letech v republice byly desítky tisíc vězňů, značná část z nich politických. Další tisíce lidí bylo postiženo existenčně, i když byly na svobodě. Výjimečně i zde docházelo k použití zbraní. Byly také oběti.
Minulý režim však měl i řadu pozitiv. Každý, kdo v této době žil, je viděl a dodnes želí, že některé z nic neexistují. O co nyní jde? Vyvoďme z minulosti poučení! Nenechme se dále rozdělovat! Sledujeme naše národní a státní zájmy! Pokud se nebudeme uvedeným řídit, ohrozíme naši státnost, existenci našeho národa. Tudy pro nás však cesta nevede, tudy nechceme jít. Co nás může ještě více poučit než minulých několik desetiletí? Rozpory uvnitř národa se neřeší násilím jedněch proti druhým. Existují demokratické metody. Demokracie je diskuse! Diskutujme, jen tak můžeme vytvořit většinové mínění a vládu většiny!
Ti, kteří se nyní derou k moci, prohráli v několika volbách. Neuznávají mocenské struktury, včetně některých našich ústavních orgánů, které byly konstituovány na základě výsledků demokratický voleb. Pokusí se o získání moci s použitím nedemokratických prostředků? Kam to vše povede? Naše nedávné dějiny nám dávají odpověď. Proto musíme takovýmto snahám říci ne! Pro nás mimo demokratické cesty do budoucnosti jiná nevede! Vše ostatní je jen určitým opakováním, byť v nových podmínkách, toho, co jsme již prožili. Nechceme vnitřní násilné střety, s nimiž se již dnes setkáváme převážně zatím ve verbální podobě, nechceme války, ale život v míru, spravedlností a práva každého na lidský život.
Dr. O. Tuleškov
