České národní listy

Naše rodina se přistěhovala do Lukova v roce 1929. Lukov tehdy byla německá obec. Lidé tenkrát ani nevěděli, co jsou Sudety. Češi, Němci, všechno šlo dohromady. Nebyly žádné strkanice, až vylezl Henlein a Hitler. Pak už neplatilo, že jsme jedna rodina. Na Čechy byl udělán hon, úplná štvanice, tlak politický, šibenice na vratech a dejte se k Němcům. Já jsem ročník 1919, a tak hned tady byly odvody. Tak jsem ze Znojma utíkal. Za Znojmem byl železniční přejezd do Přímětic a u něj blízko závora – hranice. Na druhé straně závor stáli lidé a říkali: „Kam jdete, kam utíkáte, my jsme tady bez práce.“ Oni šli druhý den do Znojma do práce, a my jsme šli pracovat na silnici. Z Jaroměřic na Třebíč, za hrst zatuchlé rýže. Potom jsme se dostali až na České Budějovice, ale jaké bylo naše zklamání. Vesnice kolem Českých Budějovic byly také německé a zase všude „Dejte se k Němcům!“ Žádná podpora odnikud nepřicházela. Nikdo nám nic nedal a ani pes po nás neštěkl. Nerad vzpomínám na válku a všechen ten blázinec, co jsme prožili. Zúčastnil jsem se odboje ve skupině Jana Žižky z Trocnova a dočkal jsem se konce války. Po válce jsme se vrátili nazpět do Lukova. Dům byl poničený a vyrabovaný, tak jsme začínali úplně znova. Hitler „nastěhoval“ deset milionů lidí do plynu a co lidí jako vojáků padlo a co jich obyčejných bylo ve válce zabito. To všechno byl trest za to, že nás zradili ti, kterým jsme věřili. A dnes? Náš velitel – armádní generál – se musí v hrobě obracet, kam to vedeme.

Jaroslav Urban, tehdy Lukov