My jsme z pohraničí nechtěli odejít, ale museli jsme, zatímco sudetští Němci chtěli „Heim ins Reich!“
My jsme z pohraničí nechtěli odejít, ale museli jsme, zatímco sudetští Němci chtěli „Heim ins Reich!“
Jen stručně chci ukázat na to, že jako první jsme byli postiženi a poškozeni my Češi, kteří žili do roku 1938 v pohraničí. Naše rodina, rodiče a pět dětí, žila až do října 1938 v Dešné, okr. Litovel. Od května jsme byli vystaveni útisku a násilí ze strany německých dětí, občanů a posléze ordnerů. Když nám koncem září 1938 znemožnili chodit do školy a v noci vytloukali okna a vyhrožovali, byli jsme nuceni odejít z rodinného domku a opustit pohraničí. Přestěhovali jsme se do otcova rodiště a bydleli až do konce války v Hrochově, okr. Prostějov, v jedné místnosti 3 x 4 m. V této místnosti nás žilo sedm a ještě tam otec šil jako domácký krejčí. V těchto nelidských podmínkách jsme žili až do konce války, zatímco se v našem domku usadila německá pohraniční stráž. Za celou dobu nebyla naší rodině poskytnuta náhrada za užívání našeho soukromého majetku Říší. Žili jsme v chudobě a těžkých podmínkách. Trpěli jsme i psychicky a žili jsme ve strachu. Pocítili jsme, jako další statisíce Čechů, důsledky obsazení našeho pohraničí. Měli jsme jen štěstí, že naše rodina neskončila po vzniku protektorátu v některém německém koncentračním táboře. My jsme z pohraničí nechtěli odejít, ale museli jsme, zatímco sudetští Němci chtěli „Heim ins Reich!“. To se jim také po roce 1945 po právu splnilo.
František Jurka, tehdy Deštná
