České národní listy

Muži na hranici. Příběhy z roku 1938 III

Krajková 1- Vladimír Bružeňák

Dnešní Krajková, do roku 1945 Gossengrün, je malé městečko nacházející se zhruba 12 km od Sokolova. Největšího počtu obyvatel dosáhla ve třicátých letech 20. století, konkrétně k roku 1931 tu bylom evidováno 1 498 obyvatel. Pouhých šest z tohoto počtu bylo národnosti československé, což bylo osazenstvo četnické stanice a pošty.

Hlavním zástupcem československé státnosti byl v tehdejším Gossengrünu jako jinde četnická stanice, jíž velel praporčík Petr Hladík a měl k ruce strážmistra Václava Šarocha a strážmistra Antonína Šrejla.

Proslulý Hitlerův projev z Norimberku tu 12. září samozřejmě poslouchaly stovky lidí, ale kromě několika hloučků diskutujících  a ojedinělých příslušníků SdP na kolech, zřejmě spojek, se v noci nic mimořádného nedělo. Ráno 13. září kolem osmé hodiny se však začali příslušníci henleinovského hnutí scházet a zřejmě chystat k demonstraci. Bylo zastaveno vyučování a děti se rozešly do svých domovů. Ne tak místní henleinovci, kteří dle některých poválečných výpovědí začali brzy dostávat posilu z okolních obcí. Ozvala se německá hymna, objevily se prapory. Bylo jasné, že demonstrace byly přichystány a organizovány dopředu, zřejmě na popud krajského vedení SdP, ředitelem hartenberského pivovaru Robertem Müllerem, starostou Hugo Jakobem a lékařem Rudolfem Fösterem, místními významnými předáky SdP.

Okolo deváté hodiny volá na stanici  z budovy pošty úředník František Zach, že z okna pozoruje zvětšující se počet nepřátelsky naladěných henleinovců. Velitel stanice Hladík proto o několik minut později posílá strážmistra Václava Šarocha na poštu, aby ji pomohl zabezpečit. neboř začínalo být jasné, že narůstající agresivita henleinovského davu by se mohla obrátit právě proti poště, kde byl umístěn i telegraf.

Strážmistr Šaroch došel na místo určení v pořádku, i když si cestu musel proklestit i s pomocí pohrůžek, že použije služební zbraň. Z pošty však telefonuje zpět na četnickou stanici, že spojení s okresním městem nefunguje a že dav, jenž se neustále zvětšuje, zřejmě hodlá budovu obsadit.

Praporčík Hladík se proto rozhodl vyslat svého druhého muže, strážmistra Antonína Šrejla, na pomoc oběma mužům na poště, aby jim pomohl dostat se na stanici. Henleinovci jej však spatřili, postupně osamoceného četníka obstoupili a vzápětí mu sebrali pušku s náboji, šavli, obušek  a také malou soukromou pistoli. Teď již zcela bezbranný strážmistr byl za neustálých nadávek pohlavkování a vyhrožování oběšením  posrkován přímo před budovu pošty.  Když jej z okna spatřil jeho kolega Šaroch, rozhodl se mu jít na pomoc. Daleko však nedošel, neboť ihned poté, co vyšel ze dveří, byl sražen jedním z henleinovců obuškem, který ještě před chvílí patřil strážmistru Šrejlovi.Oba četníci byli pak za jásotu davu dovlečeni dovnitř úřadu, kde je starosta Jakob a lékař Förster nařídili zavřít do cely věznice.

Na stanici zůstal osamocený velitel Hladík v očekávání věcí příštích. Zamkl dveře budovy a vyšel do prvního patra, kde byla stanice umístěna. Po chvíli mohl pozorovat, , jak se ulicí od budovy pošty hrne rozvášněný dav lidí, kteří se brzy spojili s těmi, co již před budovou stanice postávali a vlastně ji tak i s velitelem hlídali. V rukách některých se objevily zbraně. Praporčík Hladík následující výzvu, aby vydal stanici, rázně odmítl.  Henleinovci se proto vrhli na dveře, které však byly zamčené a vylomit se jim je nepodařilo. Rozhodli se tedy budovu obejít a vniknout do stanice zadním vchodem. To se jim povedlo a začali stoupat schodištěm ke dveřím stanice v prvním patře. Ty však byly také zamčené. Hladík varoval přicházející henleinovce, že použije zbraň, odpovědí byl mu však výstřel do dveří. Srdnatý praporčík palbu přes dveře opětoval a jen slyšel, jak ordneři ve zmatku opouštějí schodiště. To však již do stanice létaly kulky z protějšího domu. A aby bylo ještě hůř, uslyšel Petr Hladík nad sebou kroky. Jeden z henleinovců vnikl na půdu a začal na četníka střílet skrze strop. Rozpoutala se přestřelka , po nějaké době však praporčíkovi docházely náboje. Proto se rozběhl ke skříni, kde byla náhradní munice. Pojednou však ucítil prudkou bolest  v levé ruce. Henleinovec na půdě zřejmě uslyšel jeho kroky, dle zvuků vypálil a bohužel se trefil. Kulka zasáhla Hladíka do levého nadloktí a vyřadila četníka z boje. Po chvíli navíc uslyšel z venku hlas své manželky Miloslavy, aby se vzdal, že se m u nic nestane.

Situace byla beznadějná. Nezbývalo nic jiného, než jim poslechnout.Otevřel tedy dveře stanice, venku se však na něj vyhrnul dav v čele s Försterem. Na štěstí pro zraněného praporčíka zafungovala u lékaře jeho lepší stránka. Hned zarazil jakékoliv snahy o lynčování a nařídil odvést už sotva se vlekoucího Hladíka do jeho bytu a tam jej ošetřil. Následně nechal zavolat pro automobil, který měl poraněného četníka i s jeho manželkou odvést do sokolovské nemocnice.

Automobil  skutečně po chvíli přijel a Hladík a jeho manželka do něho nastoupili.  Sotva však ujeli pár desítek metrů, zastavil je ve středu městečka dav, v jehož čele stáli místní nacisté. Hermann Märcz  a Osvald Brandner , oba ozbrojeni pistolemi. Bylo jasné, že nechtějí nechat statečného četníka jen tak odjet, praporčík Hladík měl být evidentně na náměstí zastřelen. Oba nacisté žádali, aby četník a jeho manželka vystoupili z auta. Hladík to však odmítal, Märcz  proto prudce oevřel levé dveře automobilu  a dvakrát vystřelil. Miloslavu Hladíkovou kulka trefila přímo do břicha. Druhá rána trefila nešťastného  četníka opět do levé ruky, jen kousek od místa, kde již byl zraněn. Brutalita Hermanna Märcze však přece jenom zarazila několik místních, kteří s jeho jednáním začali hlasitě nesouhlasit. Po chvíli navíc přiběhl i lékař Förster, kterého přivedl řidič automobilu. Došlo zřejmě k prudké výměně názorů, kterou naštěstí pro Hladíka díky své vyšší stranické pozici vyhrál Förster. Auto tak konečně mohlo odjet do Sokolova, kde manželé proleželi několik dnů v místní nemocnici  a praporčík sám byl následně převezen do nemocnice v Plzni. Zdálo by se, že pro něho vše šťastně skončilo.

Tehdy ale zřejmě ještě netušil, že 13. září v Krajkové a statečné hájení četnické stanice mu zcela změní život. Bohužel špatným směrem. Zranění totiž byla poměrně vážná. Nakonec byl v jejich důsledku propuštěn od četnictva a v roce 1947 na následky zranění zemřel.

Povstalí krajkovští henleinovci po dobytí stanice zcela ovládli obec a její nejbližší okolí. Někdy kolem čtvrté hodiny odpolední uviděli na jedné ze silnic nedaleko obce projíždějící četnický autokar se šesti příslušníky pohotovostního oddílu a začali na něho střílet. Řidič, četnický strážmistr Václav Ráž byl zasažen do hlavy, kulka mu údajně projela ústy. Přesto řídil ještě několik desítek metrů a dokázal autokar zastavit. Poté  však mu hlava těžce klesla na volant. Mezitím povstalci na vozidlo dále stříleli a těžce zranili mladého četnického závodčího Antonína Pokoru, do krku zasáhli i velitele oddílu nadporučíka Otakara Stehlíka. Když autokar zastavil, vyhrnuli se zbylí četníci ven a uviděli v poli prchající povstalce. Strážmistr Jungwirth za nimi vypálil jedinou ránu. Na víc nebyl čas, oba těžce zranění, Ráž i Pokora, museli nutně do sokolovské nemocnice. Tamní německý lékař provedl na strážmistru Pokorovi těžký zákrok, vzhledem ke zranění byl  nucen přistoupit k amputaci levé ruky v rameni (otázka zní, zda musel nebo chtěl...). Později byla Pokorovi vyjmuta levá lopatka a život mladého četníka se tak rázem obrátil naruby. Jeho kolega strážmistr Václav Ráž však dopadl hůře. V ranních hodinách 14. září v sokolovské nemocnici totiž bohužel následkům  střelného zranění podlehl.

Z knihy "Muži na hranici" - Boje se sudetoněmeckými henleinovci v roce 1938,   nakladatelství Toužimský a Moravec, Praha 2019, str. 82-89