České národní listy

Muži na hranici. Příběhy z roku 1938 III

Vidnava - Ondřej Kolář

Příhraniční město Vidnava na Jesenicku byla mezi světovými válkami sídlem soudního okresu a také významným centrem církevní správy v rámci Vratislavské arcidiecéze. S vnitrozemím jej spojovala lokální železniční trať do Jeseníku a dále na severní Moravu.

Relativně odlehlá poloha c rovinatém terénu v těsném sousedství státní hranice z Vidnavy činila ideální cíl pro operace sudetoněmeckého freikorpsu při jeho rozsáhlé ofenzivě 22. září 1938. Hranice v té době vedla blíže centru města , než je tomu dnes.  Současní místní část Krasov tehdy ještě patřila k Německu pod jménem Šubrtova Kraš (Schubertskrosse). Nejbližším posádkovým městem byl Jeseník a budovaná linie pohraničního opevnění vedla hlouběji ve vnitrozemí. V případě války se armáda chtěla bránit c kopcích kolem Jeseníku. Vidnavu bránily pouze početně slabé jednotky SOS, disponujícími toliko pěchotními zbraněmi.

O záměrech místních nacistů si nebylo možno dělat iluze. Již v srpnu 1938 se policii podařilo odhalit  zásilku zbraní pašovaných z Říše. Po známém Hitlerově projevu z 12 září ve městě proběhlo několik manifestací, k násilnostem zatím ale nedocházelo. Situace se změnila o deset dní později. Nástupním prostorem pro pokus nacistů o ovládnutí města se stala Šubrtova Kraš. Útok provedl oddíle freikorpsu podléhající štábu v nedalekém pruském Pačkově (tehdy Parschkau, dnes Paczków v Polsku) zřejmě vedeným statkářem z Hukovic Arturem Michlerem, bývalým důstojníkem rakousko-uherské armády. Michler spolu s vidnavským zvěrolékařem Peterem a říšským Němcem Geafem patřil k velitelům freikorpsu v regionu.

Útočníků bylo údajně kolem čtyř stovek,. byť část patrně tvořili obyvatelé města, kteří se připojili až během nepokojů. Povstalci kolem poledne obsadili hraniční přechod a postupovali směrem k blízké poště. Na místo jako první dorazili příslušníci finanční stráže  Rudolf Zelený a Ferdinad Kubica., které však nacisté záhy odzbrojili a ztloukli. Oběma mužům se v chaotické situaci naštěstí podařilo uprchnout. Michlerovi muži pak obsadili budovou pošty a internovali tamní české osazenstvo.

Zelený s Kubicou okamžitě zalarmovali družstvo SOS dislokované v centru města. Jeho velitel, inspektor finanční stráže Josef Novák, spolu s dozorcem Františkem Pospíšilem vyrazili na místo vyjednávání. Čtyřicetiletý  Novák, bývalý italský legionář, odmítl uposlechnout varování kolegů, aby se raději s družstvem stáhl. Opáčil, že na frontě zažil daleko nebezpečnější situace. Dav však uvítal vyjednávače palbou. Jeden z financů stihl vrhnout mezi protivníky granát, který zřejmě zabil jednoho z povstalců a zranil několik dalších., ale záhy byli oba financové zabiti. Udává se, že postřeleného Nováka henleinovci dobili.

Zbytek družstva SOS se tváří v tvář dobře vyzbrojené přesile stáhl na nádraží, odkud bal narychlo zorganizován vlakový transport státních zaměstnanců. Většina jejich rodin se uvakuovala již dříve. Přesto ve vlaku cestovalo i několik civilistů. Nacisté si mezitím začali vyřizovat účty se svými odpůrci. Uvěznili několik údajných komunistů. Jeden z nich byl Emil Breth, byl během eskorty zastřelen.

Mezitím se vidnavský henleinovský starosta Überall vypravil s oddílem freikorpsu - pravděpodobně šlo o část Michlerova útvaru - do Velké Kraše, aby zde s pomocí místních henleinovců zorganizoval přepad evakuačního vlaku. Nacisté rozestavěli několik hlídek, jimž se podařilo zadržet policisty Polaška a Obluka, projíždějící obci na motocyklu. Když vlak z Vidnavy projížděl Velkou Kraší, povstalci jej uvítali střelbou. Horlivě si počínal učitel Rudolf König, pálící puškou z okna školy.Několika henleinovcům se podařilo vniknout do jednoho z vagonů. V boji byl zastřelen šedesátiletý rolník Viktor Dadák z Čelčic na Prostějovsku, který se do evakuačního transportu dostal nešťastnou souhrou okolností. Přijel totiž pomoci svým příbuzným převést majetek do vnitrozemí a už se mu nepodařilo odcestovat zpět. Další obětí se stal místní komunista Ferdinand Vietz, zastřelený za nejasných okolností. Někteří z povstalců se po válce hájili tvrzením, že se nedoslýchavý Vietz k přestřelce připletl zcela náhodně.

Muži SOS z vlaku útok nakonec odrazili, trať však byla zatarasená. Ústup proto pokračoval pěšky a pomalu, bylo třeba nést několik raněných.Během dramatického přesunu skupina procházela kolem Michlerova statku v Hukovicích. Manželka jednoho z velitelů freikorpsu paradoxně nabízela vyčerpaným mužům občerstvení. Zda to činila dobrovolně nebo ze strachu před odplatou za manželovo chování, se již nedozvíme.

V pozdním odpoledni se skupina dostala na nově stanovenou obrannou linii SOS u Žulové (tehdy Frýdberk). Odtud bylo třináct zraněných převezeno posledním evakuačním vlakem, ostatní ustoupili se stahujícími se jednotkami SOS z okolí. Samotné město Žulová  již téhož večera ovládli povstalci, kteří zajistili několik rukojmí a zastřelili rolníka Rudolfa Klimeše, prý při pokusu o útěk.

Na konci dne měli henleinovští povstalci v rukou velkou část jesenického okresu včetně Vidnavy. Zlatých Hor a Javorníku. K dalšímu útoku na samotná Jeseník, kde sídlila vojenská posádka , a na pevnostní linii se již neodhodlali. Naopak československé ozbrojené složky vyčkávaly na připravených pozicích, takže Vidnava s okolím již zůstala v rukou nacistů. Pospíšil, Novák a Dadák tak byli bez piety kvapně pohřbeni  na místním hřbitově.

Násilné střety ve Vidnavě a Velké Kraši se po válce staly předmětem rozsáhlého vyšetřování. Na rozdíl od incidentu v Liptáni, kde byli pachatelé souzeni společně v jednom procesu, vidnavští povstalci se dostávali před soud  postupně. V chaotické poválečné situaci tak přetížení vyšetřovatelé nezvládli vše pečlivě prověřit.  Zatímco Michlera opavský soudní tribunál poslal na 25 let za mříže, z čehož si skutečně odseděl deset, učitele Königa soud osvobodil pro nedostatek důkazů. Jeden z povstalců z Velké Kraše Emil Böser, veterán první světové války, před soudem nepříliš přesvědčivě tvrdil, že místní Němci evakuační vlak nenapadli. Prý se pouze bránili střelbě, kterou  na ně četníci a financové z vlaku bezdůvodně zahájili. Až během přestřelky se údajně "náhodně" objevil oddíl freikorpsu, který se zapojil do boje. Prapodivná argumentace Bösera neuchránila před vězením, z něhož se dostal až v roce 1959. Nejpřísněji byl potrestán Ferdinand Otte, jeden z mužů, kteří zatýkali Bretha. Otte skončil na šibenici, ale kdo skutečně německého antifašistu zastřelil se nikdy nezjistilo. Ostatní odsouzení se po propuštění v průběhu padesátých let vesměs vystěhovali do západního Německa.

Oběti tragického 22. září 1938 dnes připomíná náhrobek z roku 1945 na vidnavském hřbitově, pamětní deska na budově pošty a pomník u školy ve Velké Kraši.

Z knihy "Muži na hranici" - Boje se sudetoněmeckými henleinovci v roce 1938,   nakladatelství Toužimský a Moravec, Praha 2019, str. 66 - 75